Ukázka z knihy Vyšetřovací komise - Dick Francis

Nevěděl jsem, co se stalo. Nic jsem nechápal. Těsně kolem mě se s ohlušujícím skřípotem drceného kovu přehnala stošedesátikilometrovou rychlostí devadesátitunová dieselová lokomotiva, hřímavá rvavá síla mne vyzdvihla jako hadrovou panenku a roztočila mne a v kaleidoskopickém černém oblouku mnou mrštila vzduchem. Hlava mi narazila na betonový sloup. Zbytek těla mi připadal rozbitý na cimprcampr. V mozku mi jiskřily modré, fialové a ohnivě rudé duhy s drobnými hvězdičkami, jasnými jako démanty. Zajímavé, dokud to trvalo. Moc dlouho to nebylo. Změnilo se to ve všeobjímající peklo, ve kterém se barvy rozplynuly v bolest. Zaskřípaly brzdy a vlak se zastavil. Od něho se ke mně blížily hlasy a světla. Země byla studená, tvrdá a vlhká. Po tváři mi stékala teplá stružka. Věděl jsem, že to je krev. Celkem mi to bylo jedno. Stejně jsem nedokázal jasně myslet. Vlastně jsem po tom ani netoužil.
Víc světel. Spousta světel. Spousta lidí. Hlasy. Jeden jsem poznal.
„Roberto, má drahá, nedívejte se!“
„To je Kelly!“ zvolala. Úlek. Zlý, nezapomenutelný úlek. „To je Kelly.“ Teď už zoufalství.
„Pojďte odtud, má drahá.“
Nešla. Poklekla ke mně. Ucítil jsem její vůni a její dlaň ve vlasech. Ležel jsem na boku, obličejem k zemi. Za chvíli jsem zahlédl kousek medově zlatých hedvábných šatů. Byly potřísněné krví.
Řekl jsem: „Zničíte si... šaty.“
„Co na tom?“
Její přítomnost mi trochu pomohla. Byl jsem jí vděčný, že zůstala. Chtěl jsem jí to říct. Pokusil jsem se ... a chtěl jsem ... říct „Roberto“. Ve skutečnosti jsem však řekl... „Rosalindo“.
„Ach, Kelly ...“ V hlase se jí mísily soucit a úzkost.
Mlhavě jsem si pomyslel, že teď, když jsem udělal takový kopanec, jistě odejde, ale zůstala a říkala banálnosti jako „Brzy budete v pořádku“ a chvílemi nemluvila vůbec, ale prostě u mě setrvávala. Nevěděl jsem, proč chci, aby zůstala. Vždyť jsem kdysi to děvče nemohl ani cítit. Konečně dorazili všichni, kdo se po nehodách mají dostavit. Policie s modrými signálními světly. Sanitka budící sirénou okolí. Bobbie odvedl Robertu se slovy, že teď už tam nemá co dělat. Saniťáci mne bez okolků položili na nosítka a pokud jsem je pokládal za neurvalce, pak jen proto, že každé pohnutí ve mně vyvolalo zasténání, které dorazilo až k zubům a jen nebesa vědí, jestli některé neproniklo i za ně. Než jsme dojeli do nemocnice, všechno se mi vyjasnilo. Věděl jsem, co se přihodilo mému autu. Věděl jsem, že Bobbie a Roberta jeli stejnou zkratkou jako já a dorazili na železniční přejezd nedlouho po mně. Jedině jsem nepochopil, jak se mohlo stát, že jsem zastavil na kolejích. Přejezd byl chráněný automatickými závorami a ty nebyly spuštěné. Mladý černovlasý lékař s unavenýma černě orámovanýma očima se přišel na mne podívat a hovořil se saniťáky.
„Jel z nějaké tancovačky,“ řekli. „Policie chce zkoušku krve.“
„Byl opilý?“ zeptal se lékař.
Saniťáci pokrčili rameny. Pokládali to za možné.
„Ne,“ ozval jsem se. „To nezavinil alkohol. Alespoň ...“
Celkem na to nedali. Mladý lékař se mi naklonil nad dolní půlku těla a laskavými štíhlými prsty prozkoumával škodu. „Bolí to?“ Rozhrábl mi vlasy a prohlédl lebku. „Tady to vypadá slušně. Víc krve než škody.“ Odstoupil. „Zrentgenujeme vám pánev. A tuhle nohu. Teprve pak se dá říct, co s tím máte.“
Ošetřovatelka se mi pokoušela svléct boty. „Ne!“ vykřikl jsem.
Trhla sebou. Lékař jí pokynul, aby toho nechala. „Uděláme to v narkóze. Prozatím ho nechte být.“ Místo toho ke mně přistoupila a otřela mi čelo.
„Promiňte,“ řekla.
Lékař mi nahmatal tep. „Proč jste vlastně zastavil na přejezdu?“ zeptal se jakoby mimochodem. „Taková hloupost!“ Nemohl tomu uvěřit.
„Zmáhala mě ... ospalost. A bolela mě hlava.“ Zrovna moc inteligentně to neznělo.
„Kolik jste toho vypil?“
„Skoro nic.“
„Na tancovačce?“ zapochyboval.
„Opravdu jsem skoro nepil,“ odvětil jsem mdle.
Pustil mi ruku. Měl jsem smokingové sako, ale někdo mi sundal motýlka. Na náprsence bílé košile byly jasně fialové skvrny a pravá nohavice černých kalhot byla nenapravitelně roztržená. Zavřel jsem oči. Příliš mi to nepomohlo. Prudká bolest nijak nepolevovala. Soustředila se mi do pravé strany od podpaží k prstům u nohy a občas mi vystřelovala po páteři nahoru a dolů. Při dostizích jsem si zlámal už pěknou řádku kostí, ale tohle bylo mnohem horší. Mnohem. K nesnesení.
„Už to nebude dlouho trvat,“ utěšoval mne lékař. „Dáme vám narkózu.“
„Ten vlak mě nenabral,“ řekl jsem. „Vystoupil jsem... Opíral jsem se o zadek vozu ... Vlak nabral auto ..., ne mě.“
Bylo mi špatně. Jak dlouho ještě? ...
„Kdyby byl nabral vás, nebyl byste tady.“
„Asi ne ... Strašně mě bolela hlava. Potřeboval jsem čerstvý vzduch ...“ Proč nemůžu omdlít, pomyslel jsem si. Lidé vždycky omdlí, když se to už nedá vydržet. Anebo jsem si to jenom odjakživa namlouval?
„Ta hlava vás pořád bolí?“ zeptal se profesionálně.
„Trochu to polevilo. Teď jen pobolívá.“ V ústech jsem měl vyschlo. Jako vždycky, když se zraním. Je to ta nejmenší z mých potíží.
Přišli dva ošetřovatelé a odvezli mne. Ohrazoval jsem se víc než bylo slušné proti otřesům. Bylo mi nanic. Podíval jsem se na ruce. Byly kupodivu červené. Rentgen. Vše šlo jako po másle, velmi rychle. Ani se nepokusili mnou pohnout, pouze mi vyřízli zip z kalhot. I to mi dalo zabrat.
„Promiňte,“ řekli.
„To pracujete celou noc?“ zeptal jsem se.
Usmáli se. Mají pohotovost pro případ, že je zavolají.
„Díky,“ řekl jsem.
Další jízda. Lidé v zelených overalech a bílých maskách prohazovali uklidňující poznámky. Budou mi moct svléknout sako? Ne? Nevadí. Injekční jehla do žíly na hřbetu ruky. Zavalilo mě zapomnění jako černošedá vlna a já je uvítal radostným stonem. Nepříjemně, kousek po kousku se svět zase začínal dostávat do starých kolejí. Postarší ošetřovatelka mne poplácávala po ruce a vybízela mne, abych se probudil, že už je po všem. Musel jsem uznat, že mé nejhorší obavy se neuskutečnily. Měl jsem stále obě nohy. Jednou jsem mohl hýbat, druhou jsem měl v sádře. Pod sádrou mírně bolela. Dravá bolest se ztišila v šepot. Úlevně jsem si oddechl.
Kolik je hodin? Pět hodin, vážený.
Kde vlastně jsem? V resuscitačním pokoji. A teď zase hezky spát a až se probudíte, bude vám mnohem líp, však uvidíte.
Zařídil jsem se podle jejích slov; měla pravdu.
Dopoledne přišel lékař. Jiný než včera v noci. Starší, rozložitější, ale vypadal stejně unaveně.
„Měl jste z pekla štěstí,“ řekl.
„To jistě.“
„Větší než tušíte. Udělali jsme zkoušku krve. Vlastně dvě. První na alkohol. S negativním výsledkem. To nás ovšem zaujalo, protože kdo jiný než opilec by zastavil auto na železničním přejezdu, vystoupil a opřel se o ně? Doktor z pohotovosti nám řekl, že jste se zapřísáhl, že jste skoro vůbec nic nevypil a že jste mu ostatně připadal úplně střízlivý ..., jenom že vás silné bolela hlava a že ta bolest se už zatím zmírnila ... Nechali jsme si to trochu projít hlavou, pak jsme se podívali na ty jasně fialové skvrny na vaší košili... a udělali další zkoušku krve ... Přišli jsme na to!“ Vítězoslavně se odmlčel.
„Na co?“
„Karbonylhemoglobin.“
„Co?“
„Kysličník uhelnatý, kamaráde. Otrava kysličníkem uhelnatým. To vysvětluje všechno, nechápete?“
„Ach tak ..., jenže já se domníval..., že u kysličníku uhelnatého ... člověk prostě usne.“
„Ne vždycky. Když se najednou nadýcháte velké dávky, pak by se to asi stalo, jako u lidí, kteří uváznou ve sněhové vánici a nechají běžet motor. Ale nepatrný únik působí na člověka mnohem pomaleji. Účinek je ovšem nakonec stejný. Hemoglobin v červených tělískách má ke kysličníku uhelnatému větší afinitu než ke kyslíku, takže pohltí všechen kysličník uhelnatý, co ho člověk vdechne, a na kyslík se už nedostane. A když množství kysličníku uhelnatého v krvi stoupá jen postupně ..., projevují se symptomy také jen postupně. Jsou mimo jiné i pěkně proradné. Nejhorší je, že si člověk, když je ospalý, zapálí cigaretu, aby neusnul, jenže tabákový kouř sám uvádí do těla značné množství kysličníku uhelnatého, takže ta cigareta může být právě tou poslední kapkou ... Hm ... kouříte?“
„Ne.“ A mne tohle prosím kdysi mrzelo!
„Tím líp. Rozhodně jste měl v krvi pořádně nebezpečnou koncentraci CO.“
„Jel jsem asi takových třicet... snad čtyřicet minut. Přesně to nevím.“
„Je stejně zázrak, že jste dokázal bezpečně zastavit. Spíš by se dalo čekat, že do něčeho vrazíte.“
„Málem se mi to stalo ... v jedné zatáčce.“
Přikývl. „Cítil jste výfukový plyn?“
„Ani vám nepovím. Myslel jsem na úplně jiné věci. A někdy páchne výfuk i z topení. Nebyl bych to tedy ani postřehl.“ Pohlédl jsem na prostěradlo, pod kterým leželo mé tělo. „Jak jsem na tom?“
„Celkem dobře,“ povzbudil mne. „I tady vám přálo štěstí. Měl jste jen několik dislokací..., bok, koleno a kotník. V životě jsem neviděl všechny tři najednou. Velice zajímavé. Všechno jsme úspěšně zvládli. Žádné rozdrcené kosti nebo fraktury, žádné přetrhané šlachy. Ani nepředpokládáme, že byste teď mohl mít dispozici k častějším dislokacím. Trochu pocuchané vazivo okolo kolena, víc toho nebylo.“
„To je zázrak.“
„Zajímavý případ. Nešlo tu o přímý náraz. Podle nás to mohl způsobit ten prudký let vzduchem, že vás jaksi roztáhl či nafoukl. Asi jako kdyby vás natáhli na skřipec, hm?“ Zazubil se. „Koleno a kotník jsme vám dali do sádry, aby měly čas se usadit. Ale za tři nebo čtyři týdny ji sundáme. A neradi bychom viděli, kdybyste nějak zatěžoval bok. Můžete si dát předepsat nějakou fyzioterapii. Až vás odsud propustíme, raději si dopřejte chvíli klidu. Budete mít křeče ve svalech, vaše vazivo dostalo pořádně do těla. Dopřejte všemu čas, a teprve potom dostihy.“ Usmál se a úsměv se mu na půl cesty protáhl v zívnutí. S omluvou je potlačil. „Byla to dlouhá noc ...“
„Ano,“ přitakal jsem.
V úterý mne poslali domů sanitkou a přidali mi berle a příkaz, abych většinu času trávil ve vodorovné poloze Poppy byla ještě nemocná. Pomalu jsem stoupal po schodech, Tony za mnou a omlouval se, že mne Poppy nemůže vzít k nim, že ji děti vyčerpávají až k úplnému zbláznění.
„Vždyť se už dokážu o sebe postarat.“
Doprovodil mne do ložnice, kde jsem si podle příkazu lehl. Pak si došel pro whisky, aby načerpal sílu.
„Chceš něco? Později ti přinesu jídlo.“
„Díky,“ řekl jsem. „Mohl bys mi sem přinést telefon?“
Přinesl ho a zapnul do zásuvky vedle lůžka.
„O. K.?“
„Prima,“ ujistil jsem ho.
„To bychom teda měli.“ Rychle do sebe hodil whisky, zamířil ke dveřím s větším spěchem než obvykle a klidil se pryč, jako by ho něco trápilo.
„Něco neklape?“ zeptal jsem se ho.
Trhl sebou. „Ne. Kdepak. Musím dát dětem svačinu, ještě než obejdu k večeru stáje. Přijdu později. A přinesu něco k zakousnutí.“ Pokřiveně se usmál a zmizel.
Pokrčil jsem rameny. O tom, co neklape, mi stejně poví tehdy, až uzná za vhodné.
Uchopil jsem sluchátko a vytočil číslo místní autosprávkárny. Ohlásil se mi její nejlepší mechanik.
„Pane Hughesi... Slyšel jsem ... Váš krásnej auťák.“ Asi půl minuty mi projevoval účast.
„Jistě,“ řekl jsem. „Poslyšte, Dereku, může se výfukový plyn někudy dostat přes topení do vozu?“
Dotklo se ho to. „Ani nápad, ten vůz přeci udržuju v dokonalým pořádku. Kdepak.“
„Zřejmě jsem se totiž nalokal spousty kysličníku uhelnatého,“ sdělil jsem mu.
„Ale nemohl se tam dostat skrz topení... Tomu nerozumím.“ Odmlčel se a přemýšlel. „Fabriky si dávají speciálně záležet, aby se něco takovýho nemohlo stát, jasný? Už hned při konstrukci. Skrz topení by do vozu mohl vnikat plyn jenom tehdy, kdyby těsnění na výfukovým potrubí bylo uvolněný nebo opotřebovaný a kdyby bylo někde blízko prasklý vedení topení a obě trubky byly ve společným prostoru, a můžete na to vzít jed, pane Hughesi, že na vašem voze nic takovýho nebylo. Byl udržovanej v dokonalým pořádku, to teda byl.“
„Z topení bylo někdy cítit výfuk. Jestli si vzpomínáte, před časem jsem se vám o tom zmínil.“
„Taky sem to tehdy celý překontroloval. Všechno tam bylo v pořádku. Jediný, co se snad mohlo stát, že se výfuk nasál dopředu, když jste zpomalil, a dostal se dovnitř s čerstvým vzduchem větračkami, co jsou tam dole vedle topení.“
„Mohl byste se na můj vůz zajet podívat? Na to, co z něho zbylo?...“
„Mám tu plno práce,“ namítl váhavě.
„Policie mi dala jméno autosprávkárny, kam ho odtáhli. Všechny kousky tam zřejmě musejí zůstat do doby, než se na to podívají pojišťovací. Ale vy ten vůz znáte..., pro vás by bylo snazší najít něco, co tam nebylo, když jste ho měl naposledy v práci. Mohl byste tam zajet?“
„To jako myslíte ...,“ odmlčel se. „Přeci nemyslíte, že by s ním mohlo být něco ..., no ... něco v nepořádku?“
„To nevím,“ řekl jsem. „Ale rád bych tomu přišel na kloub.“
„Zadarmo vám to udělat nemůžu,“ varoval mne. „Musím si napočítat odpracovaný hodiny.“
„Na tom nezáleží. Jestli se tam můžete vypravit, bude mi to stát za to.“
„Počkejte teda.“ Odešel se zeptat. Vrátil se. „Dobrý, půjde to. Šéf říká, že tam můžu zajet zejtra hned zrána.“
„Prima,“ řekl jsem. „Zavolejte mě, až se vrátíte.“
„Těsnění to nemohlo bejt,“ usoudil najednou.
„Proč ne?“
„To byste byl musel slyšet. Dělalo by to strašnej kravál. Leda že jste měl zapnutý rádio.“
„Neměl.“
„Uvolněný těsnění člověk slyší,“ řekl přesvědčeně. „Ale jestli byl výfuk nějak zavedenej rovnou do topení..., pak ne. Topení by ten kravál přehlušilo, tak jako tlumič ... Jenže mi není jasný, jak by k něčemu takovýmu mohlo dojít. No ... stejně nemůžu udělat nic jinýho, než to omrknout.“
Nejraději bych se tam byl vypravil s ním. Položil jsem sluchátko na vidlici a otráveně pohlédl na pravou nohu. Úhledné sádrové pouzdro se táhlo shora od boku až dolů k chodidlu a prstům skrytým v nemocniční ponožce. Tonyho kalhoty, byť i o patnáct centimetrů delší, se daly snadno přetáhnout přes sádru a decentně ji skrývaly, takže všechno vypadalo jakžtakž úhledně. Vzdychl jsem. Ta sádra byla k zlosti. Upravili ji tak, že se mi v křesle nesedělo zrovna pohodlně. Lepší bylo stát nebo ležet. Stejně si ji nenechám ani o minutu déle, než bude třeba. Svalům nehybnost nijak neprospívá. Slábnou, ochabují a nejsou k ničemu. Byla by ironie, kdybych dostal zpátky licenci, ale pro fyzickou slabost nemohl jezdit. Tony se vrátil o půl osmé s půlkou kuřete. Nechtěl zůstat, ani na sklenku ne.
„Potřebuješ nějakou pomoc?“ zeptal se.
„Ne. Vystačím si sám.“
„Ta noha tě nebolí, co?“
„Ani trochu,“ ujistil jsem ho. „Necítím vůbec nic.“
„Prima.“ Ulevilo se mu; nepodíval se mi do očí; odešel.
Nazítří ráno přišla Roberta Cranfieldová.
„Kelly?“ zavolala. „Jste doma?“
„V ložnici.“
Prošla obývákem a zastavila se ve dveřích. Černobíle pruhovaný kožich měla rozepnutý. Pod ním hnědozelený svetr a černé kalhoty.
„Ahoj,“ pozdravila. „Přinesla jsem vám něco k snědku. Mám to donést do kuchyně?“
„To je od vás moc milé.“
Přejela po mně pohledem. Ležel jsem oblečený na přikrývce lůžka a právě jsem četl ranní noviny.
„Jak vidím, máte tu celkem pohodlí.“
„To ano. Ale nudím se. No ... teď, co jste přišla, už ovšem ne.“
„To bych prosila,“ ohradila se. „Mám uvařit kávu?“
„Prosím ano.“
Přinesla ji už v šálcích, svlékla si kožich a pohodlně se uvelebila do křesla.
„Dneska vypadáte mnohem líp,“ konstatovala.
„Smyla jste tu krev z šatů?“
Pokrčila rameny. „Dala jsem je do čistírny. Snad to dokážou.“
„Strašně mě to mrzí...“
„Zapomeňte na to.“ Usrkávala kávu. „V sobotu jsem telefonovala do nemocnice. Řekli mi, že jste v pořádku.“
„Díky.“
„Proč jste proboha zastavil přímo na trati?“
„Nevěděl jsem, že stojím na kolejích. To jsem si uvědomil, až když bylo po všem.“
„Ale jak jste se tam vůbec dostal, když byly závory spuštěné?“
„Právě že nebyly spuštěné.“
„Byly, když jsme tam dorazili my,“ řekla. „Míhala se tam světla a lidé křičeli a ječeli a my jsme vystoupili z aut, abychom se podívali, co se děje a někdo řekl, že vlak narazil na auto ... A pak jsem vás uviděla, jak tam asi tři metry dál ležíte, obličej pokrytý krví. Hrozné. Moc, opravdu.“
„To mě mrzí... Víte, pořádně jsem se nalokal kysličníku uhelnatého. Měl jsem tedy zmenšenou odpovědnost či jak se tomu říká.“
Zazubila se. „Berete to nějak na lehkou váhu.“
Závory tedy musely jít dolů, až když jsem se zastavil na trati. Neviděl jsem je a taky jsem je neslyšel. Plyn mne zřejmě omámil mnohem víc, než jsem si tehdy uvědomoval.
„Řekl jsem vám Rosalindo,“ omluvil jsem se pokorně.
Zakřenila se. „Myslel jste, že je to ona?“
„Ne ... Prostě mi to vyšlo z úst. Chtěl jsem říct Roberto.“ Řekl jsem pravdu. Vláčným pohybem se zdvihla z křesla, přešla pokojem a zastavila se před Rosalindinou fotkou. „Jistě by ji to potěšilo ..., kdyby věděla, že i po tak dlouhé době platí vaše první myšlenka jí.“  Vedle mě řinčivě zazvonil telefon a vytrhl mne z překvapení. Zdvihl jsem sluchátko.
„Je to Kelly Hughes?“ Hlas byl kultivovaný, autoritativní, plně si uvědomující vlastní moc. „Tady Wykeham Ferth. Četl jsem v novinách o vaší nehodě ..., zpráva z dnešního rána říká, že jste už doma. Doufám ..., že jste v pořádku.“
„Ano, děkuji vám.“
Bylo směšné, jak se mi rozbušilo srdce.
„Jste schopen přijet do Londýna?“
„No ... mám na noze sádru ... Bohužel se nedokážu posadit do auta.“
„Hm.“ Odmlka. „Tak dobře. Přijedu do Corrie. Je to ta bývalá Harringayova stáj, že?“
„Ano. Mám byt nad dvorem. Vejdete-li do dvora z příjezdové cesty, uvidíte naproti v koutě zelené dveře s mosaznou dopisní schránkou. Dveře nebudou zamčené. Za nimi je schodiště. Bydlím nahoře.“
„Rozumím,“ řekl úsečně. „Dnes odpoledne? Dobře. Čekejte mne o ... hm ... čtvrté. Vyhovuje?“
„Ale ...,“ spustil jsem.
„Teď ne, Hughesi. Až odpoledne.“ Pomalu jsem položil sluchátko. Šest hodin napjatého očekávání. K čertu s ním!
„To je ale bezcitný dopis!“ zvolala Roberta.
Pohlédl jsem na ni. Držela dopis od rodičů, který jsem zastrčil pod Rosalindinu fotografii.
„Asi jsem neměla být tak zvědavá a číst ho,“ řekla bez stopy kajícnosti.
„To jste neměla.“
„Jak mohou být tak hnusní?“
„Ve skutečnosti takoví nejsou.“
„K něčemu takovému dojde vždycky, když se v rodině samých ňoumů narodí inteligentní syn,“ ulevila si znechuceně.
„Vždycky ne. Někteří inteligentní synové si počínají líp než jiní.“
„Přestaňte se navážet sám do sebe.“
„Ano, madam.“
„Přestanete jim ty peníze posílat?“ „Ne. Vždyť je mohou přestat utrácet... neboje mohou darovat místnímu útulku zaběhlých zvířat.“ .   „Alespoň byli natolik slušní, že uznali, že nemohou brát vaše peníze a současně vám spílat.“ „Otec je člověk s přísnou morálkou,“ řekl jsem. „Poctivec, jakému není rovno. Poctivec ze zásady. Naučil mě spoustě věcí, za které mu jsem vděčný.“
„A proto ho tahle záležitost tak mrzí?“ „Ano.“
„Dosud nikdy jsem ... No, vím, že mnou budete opovrhovat ..., ale dosud jsem nikdy neuvažovala o lidech jako váš otec jako ... no ... o lidech.“
„Jestli si nedáte pozor,“ upozornil jsem ji, „tak z vás ty okovy spadnou hned teď.“ Odvrátila se a vsunula dopis zpátky pod Rosalindinu fotografii.
„Kde jste chodil na vysokou?“
„V Londýně. Strádal jsem v podkrovní komůrce a žil ze stipendia. Bylo to báječné.“
„Mrzí mě ..., divné, co ..., mrzí mě, že jsem se nic nenaučila. Nezískala nějakou kvalifikaci.“
„Ještě přece není pozdě,“ nadhodil jsem s úsměvem.
„Je mi skoro dvacet. Ve škole jsem se zrovna moc nesnažila ..., nikdo nás k tomu neměl. Pak jsem chodila do školy ve Švýcarsku, abych dovršila školní docházku ... a potom už jsem jen žila doma ... Tolik promarněného času!“
„Dcery boháčů jsou vždycky v nevýhodě,“ řekl jsem vážně. „Sarkastická potvoro!“
Posadila se zpátky do křesla a oznámila mi, že se otec snad už opravdu z toho dostal a včera dokonce přijal pozvání na večeři. Z personálu nikdo neodešel. Většinu času hrají karty nebo kopanou, protože ve stáji zbyli jedině čtyři ne docela přiježdění dvouletci a tři staří steepleři, kteří se zotavovali ze zranění. Většina majitelů přislíbila, že koně ihned vrátí, pokud Cranfield dostane licenci zpátky v nejbližších týdnech. Majitelé většinou upřímně litovali, že koně umisťují do jiných stájí. „Otce teď vlastně trápí pouze jedno - naděje. Za čtrnáct dní se koná cheltenhamský mítink, takže si hryže nehty, jestli dostane Breadwinnera zpátky včas, aby mohl běžet s jeho jménem ve Zlatém poháru.“
„Škoda, že Breadwinner není přihlášený na Velkou liverpoolskou. Měli bychom trochu větší šanci.“
„Na Zlatý pohár už bude vaše noha v pořádku?“
„Mít licenci zpátky, sundám si tu sádru sám.“
„Uspěl jste už nějak s těmi licencemi?“
„Nevím.“
Povzdychla. „Byl to krásný sen, dokud trval. Jenže teď s tím už nedokážete moc pořídit.“ Vstala, přistoupila k lůžku a zdvihla berle, které ležely vedle. Byly z černých kovových trubek se žlutými opěrkami pro lokty a s držadly.
„Tyhle jsou mnohem lepší než ten staromódní podpažní typ,“ usoudila. Opřela se o ně a kroužila chvíli po pokoji s jednou nohou ve vzduchu. „Tohle dá pěkně zabrat rukám, to vám povím.“
Vypadala nejistě a nervózně. Pozorně jsem na ni hleděl. Vzpomněl jsem si, co to bylo pro mne v dětství za objev, když jsem poprvé přemýšlel o tom, jaké to je být někdo jiný. Hladinu tichého jezera zčeřil Tony s ustaranou tváří a složeným listem v ruce.
„Ahoj,“ pozdravil, když uviděl Robertu. Moc vesele to neznělo. Posadil se do křesla a hleděl na Robertu, jak balancuje na berlích s jedním kolenem ohnutým. Myšlenky mu dlely zcela jinde než oči.
„Co se vlastně děje?“ zeptal jsem se. „Ven s tím.“
„Tenhle dopis ... došel včera,“ vypravil těžce ze sebe.
„Už včera večer mi bylo jasné, že něco neklape.“
„Včera jsem ti ho nemohl ukázat, zrovna ses přece vrátil ze špitálu. A nevím co dělat, Kelly, namouduši nevím.“
„Tak mi ho sakra ukaž!“
Rozpačitě mi list podal. Rozložil jsem ho. Krátký dopis od sekretariátu Jockey Clubu. Prásk, prásk z obou hlavní.

Vážený pane,
byli jsme upozorněni, že ve vaší stáji bydlí jako nájemník osoba, které byl vydán zákaz ježdění na newmarketských pastvinách. To je v rozporu s řády a měl byste tento stav co nejdříve napravit. Není snad třeba Vás upozorňovat, že pokud neprovedete naznačené opatření, není vyloučeno, že bude možná nutno revidovat otázku Vaší trenérské licence.

„Darebáci,“ ulevil si Tony prudce. „Mizerní darebáci!“ Derek z autosprávkárny přišel právě ve chvíli, kdy Roberta sklízela ze stolu talíře od oběda, který mi uvařila. Když zazvonil, seběhla dolů a vpustila ho dovnitř. Rozpačitě prošel obývákem, ohlížel se, jestli za sebou nenechal špinavé šlápoty, a než uchopil ruku, kterou jsem mu podal, ze zvyku si otřel obě dlaně o kalhoty. „Posaďte se,“ vyzval jsem ho. Nerozhodně pohlédl na křeslo potažené zeleným plyšem, ale nakonec se do něj opatrně spustil. Vypadal dokonale čistě. Žádný olej, žádné zašpiněné montérky, jenom obyčejné kalhoty a sportovní kazajka. Necítil se v nich dobře.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
„Úplně.“
„Ještě že jste nebyl v tom auťáku ...“ Ta představa mu zkřivila obličej. Dokonalá představivost byla jedna z vlastností, které z něho dělaly spolehlivého automechanika. Nechtěl mít na svědomí ničí smrt. Mladý, ostýchavý blonďák, většina mozku mu vězela v konečcích prstů a když se nehrabal ve voze, používal horního poschodí jen mírně.
„Něco takovýho jsem v životě neviděl,“ řekl. „Člověk by ani nepoznal, že to byl auťák, alespoň ne na první pohled. Všechno je rozsekaný na malý kousky ..., víte, na takový prťavý kousky kovu, co vůbec nevypadají na to, že někdy do něčeho patřily. Na mou duši. Všecko je zkroucený a rozervaný.“ Polkl. „Sebrali to a nastrkali do velkejch plechovek.“
„Motor také?“ „Jo. Rozbitej na cimprcampr. Ale stejně jsem to omrkl. Trvalo mi to pěkně dlouho, protože všechno je pátý přes devátý a člověk ani nepozná, co to bejvalo předtím. Víte, ani jsem si nemyslel, že to, co jsem nakonec sebral, byl někdy kousek výfukovýho potrubí, bylo to totiž tak pokroucený, že to nic nepřipomínalo.“
„Něco jste našel?“
„Tady to máte.“ Zalovil v kapse u kalhot. „Takhle vypadalo všechno. Tohle je kousek sběrnýho výfukovýho potrubí od motoru. Je z litiny, vidíte, takže to bylo jaksi křehký a roztříštilo se to na kousky. Víte, nebylo to zmuchlaný, jako kdyby to byl hliník anebo něco podobnýho. Nebylo to zohýbaný, heleďte, jednoduše se to rozbilo na kousky.“
„Ano, chápu,“ řekl jsem. Ustarané vrásky na čele se vyrovnaly, když pochopil, že se mu podařilo mi vysvětlit, co měl na mysli. Přistoupil ke mně a vložil mi do rukou malý černý ostrý litinový střep, těžký na to, jak byl malý. Dlouhý asi sedm a půl centimetru a nesouměrně zkřivený. Část stěny větší trubice.
„Pokud se dá zjistit,“ řekl Derek a natáhl prst, „bylo tohle nasazený asi tam, kde se sběrný potrubí zužuje k výfukový trubce, ale vlastně to mohlo bejt kdekoli. Když jsem to prohlížel, byla tam pěkná řádka střepů, mohly bejt z potrubí, ale nenašel jsem žádnej kousek, kterej by pasoval tadyhle k tomu, a podle mýho ten zbytek se ještě pořád válí někde vedle kolejí. Ale stejně se podívejte tady na tenhle kousek...“ Tupým prstem ukázal na kulatý výřez na jednom místě okraje. „Tohle je část otvoru, co byl navrtanej ve stěně sběrnýho potrubí. Ale pozor, žádný falešný závěry, v tyhle stěně bejvá občas vyvrtaná sem tam nějaká díra. Víte, některý lidi si dají do potrubí nasadit teploměry výfukovýho plynu ... a taky jiný měřicí serepetičky. Jenže v tom vašem potrubí nic takovýho nebylo, nebo snad jo?“ „To musíte vědět vy.“  „No nebylo. Najisto se ovšem nedá říct, na co ta díra byla, rozhodně ne najisto. Ale pokud vím, tak tehdy, co jsem vám naposledy seřizoval mašinu, v tom vašem potrubí žádný otvory nebyly.“ Ohmatával jsem ten malý polokruhovitý výřez. Průměr takových sedm osm milimetrů.
„Jak jste vůbec mohl něco tak malého najít?“ podivil jsem se. „Ani vám vlastně nevím. Makal jsem tam dobrý dvě hodiny a probíral se těma trubicema. Dělal jsem to metodicky. To víte, dokud si to platíte, a vůbec.“  „Dá velkou práci... vyvrtat do litinového potrubí tak velký otvor? Trvalo by to dlouho?“
„Podle mýho tak půl minuty.“
„S elektrickou vrtačkou?“ zeptal jsem se.
„Jo, určitě. S ruční vrtačkou by to trvalo asi pět minut. Nebo spíš osm až deset minut, to bude přesnější.“
„Kolik lidí s sebou vozí v nářadí vrtačku?“
„Jak kdo. Jsou lidi, co vozejí všechno možný. Některý dokonce ponky. A jiní zase nešáhnou na nářadí od chvíle, co si odvezou vůz z fabriky, dokud se jim nezačne rozpadávat.“
„Lidi si tedy vrtačku vozí s sebou?“
„Jo, určitě. Spousta. Ovšem ruční vrtačku. Kdyby člověk s sebou tahal elektrickou vrtačku, ani by ji moc neužil, pokud ovšem nedělá víc oprav, jako třeba na závodních kárách.“
Vrátil se a zase si sedl. Opatrně jako předtím.
„Kdyby někdo vyvrtal takhle velkou díru do potrubí, co by se stalo?“
„No, upřímně řečeno, moc ne. Motorem by k vám vnikal výfukovej plyn a slyšel byste pořádnej kravál a cejtil byste to ve voze, ale nějak by se to vytratilo, protože by plyn nevnikal dovnitř topením. Aby vnikal topením, musela by se, jak jsem už řekl předtím, nasadit do tyhle díry nějaká trubička a její druhej konec by se musel závist do topení. To už by pak byla hračka, na to by jeden nepotřeboval vrtačku. Některý rozvody topení jsou vlastně jenom z lepenky.“
„Co takhle gumová hadice z jednoho konce do druhého?“ nadhodil jsem. Zavrtěl hlavou. „Ne. Musel by to bejt kov. Výfukovej plyn je moc horkej. Rozpustil by všechno kromě kovu.“
„Myslíte, že by se to dalo udělat bez přípravy?“
Naklonil hlavu na stranu a uvažoval. „Určitě, to jo. Pokud by měl vrtačku. Musel by ovšem taky mít nějakou trubičku. A to stačí se jenom trochu porozhlídnout. Všude se povaluje spousta vhodnýho materiálu, jen se podívat. Pak stačí navrtat díru přibližný velikosti, aby to pasovalo. A máte to hotový.“
„Jak dlouho by to trvalo, od začátku do konce?“
„Připevnit trubičku do topení? Řekněme, že od začátku, a s tím, že by se člověk musel venku trochu porozhlídnout po ty trubičce, takovou půlhodinku. Čas zabere vlastně jenom vrtání. Zbytek je nato šup, jako když plivnete.“
Ve dveřích se objevila Roberta a vklouzávala právě do pruhovaného kožichu. Derek se neohrabaně zdvihl a nevěděl kam s rukama. Roberta se na něho sladce usmála a zeptala se mě: „Potřebujete ještě něco, Kelly?“
„Ne. Moc vám děkuju.“
„To nestojí za řeč. Stejně k vám ... Třeba se sem zítra zase podívám.“
„Prima.“
„Tak dobře.“ Kývla hlavou, zdrženlivě se pousmála a jako obvykle vznešeně odkráčela. Derek se zmohl pouze na obdivné zapísknutí.
„V těch troskách jste asi žádné takové kousky trubičky nenašel?“ zeptal jsem se. Jenom s námahou odvrátil pohled od dveří, jimiž Roberta vyšla. „Ne, to ani nešlo. Byla tam spousta střepů, člověk ani nemohl poznat, co to původně bylo. V životě sem něco takovýho neviděl. To víte, viděl sem bouračky, jasně. Jenže tohle bylo jiný.“ Otřásl se.
„Povolili vám beze všeho to prohlédnout?“ „Jo, bez řečí. Zřejmě je vůbec nezajímalo, co tam dělám. Prostě mi řekli, ať si posloužím. To víte, řekl jsem jim, že je to můj vůz. Totiž vůz, o kterej se starám. A jim, představte si, to bylo stejně úplně fuk, protože když jsem odešel, tak nechali i toho druhýho chlápka, aby to důkladně prošťoural.“
„Jakého druhého chlápka?“ „Co já vím? Řekl, že je z pojišťovny, ale notýsek neměl.“
„Notýsek?“
„Bodejť, pojišťovací se vždycky ochomejtají kolem vraků z bouraček a vždycky mají s sebou notýsek. Zapisujou si do něj každej pitomej detail. Jenže ten chlápek, co si prohlížel vaši káru, žádnej notýsek neměl.“
„Jak vypadal?“
Přemýšlel.
„To se dá těžko říct, víte. Taková normálka. Ani velkej, ani malej. Ani mladej, ani starej. Prostě takovej obyčejnej chlap.“
„Měl brýle proti slunci?“
„Ne. Měl nasazenej klobouk, ale nevím, jestli měl nějaký brejle. Opravdu si nemůžu vzpomenout. Ani jsem si ho moc nevšiml.“
„Probíral se těmi kousky, jako by věděl, co hledá?“
„No ... ani vlastně nevím. Jen mi napadá, že byl dost zaraženej, když zjistil, že všechno je na cimprcampr ... ale zas tolik jsem ho nesledoval.“
„Měl s sebou nějakou dívku?“
„Ne.“ Tvář se mu rozjasnila. „Přijel volkswagenem, takovým starším, šedivým.“
„Takových tu jezdí tisíce,“ konstatoval jsem.
„Jo, máte pravdu. Hm ..., záleží na tom chlapíkovi?“
„Jenom pokud hledal to, co jste vy našel.“
Derek si to nechal projít hlavou. „Panenko skákavá!“ ulevil si. Lord Ferth přijel dvacet minut po ohlášené době, takže jsem asi půl hodiny poskakoval s berlemi po pokoji, neboť jsem nedokázal vydržet na místě. Zastavil se ve dveřích do obýváku, v jedné ruce držel aktovku a tvrďák a druhou si rozepínal krátký světle hnědý převlečník.
„Tak jsem tady, Hughesi,“ řekl. „Dobré odpoledne.“ Vešel rovnou dovnitř, zavřel za sebou dveře a klobouk s aktovkou odložil na dubový prádelník. Choval se jako ve známém prostředí.
„Co dělá noha?“ „Stagnuje,“ řekl jsem. „Mohu vám uvařit trochu čaje ... nebo kávy ..., nebo se něčeho napijete?“
„Zatím nic.“ Odložil převlečník na prádelník, vzal si aktovku a rozhlédl se s výrazem údivu, na jaký jsem byl u návštěvníků zvyklý. Nabídl jsem mu zelené křeslo, vedle něhož stál malý stolek. Zeptal se, kam se posadím.
„Zůstanu stát,“ řekl jsem. „Sedění mi dělá potíže.“
„Nestojíte přece celý den?“
„Ne. Většinou ležím na posteli.“
„Promluvíme si tedy v ložnici.“
Prošli jsme dveřmi na druhém konci obýváku a tentokrát už zamumlal nahlas. „Čí je to byt?“ zeptal se. „Můj.“
Pohlédl mi do tváře, překvapený ironií v mém hlase. „Udiv vám vadí?“
„Baví mě.“
„Hughesi..., jaká škoda, že jste nevstoupil do státní služby. Byl byste udělal kariéru.“
Zasmál jsem se. „Ještě není pozdě ... Smějí se distancovaní žokejové stát úředníky?“
„Vy o tom dokážete žertovat?“
„Trvalo mi to devět dní. Teď už to jakžtakž dokážu.“
Vrhl na mne dlouhý oceňující pohled. V jeho chování ke mně i v základním postoji došlo k nepatrnému posunu, a když jsem za okamžik pochopil, co se stalo, otřáslo to mnou, protože mne začal pokládat za sobě rovného jak co do společenského postavení, tak i co do úrovně a šíře životních zkušeností - a já mu roven nebyl. Málo lidí jeho postavení by pokládalo tenhle postup za přijatelný, natož aby si ho byli zvolili. Bylo mi jasné, že je to pro mne kompliment. I on pochopil, že jsem si to uvědomil, a mnohem později jsem zjistil, že kdyby nebylo došlo k téhle zásadní změně postoje, k tomuto zrušení vztahu rozhodčí - žokej, nebyl by mi pověděl všechno to, co mi pověděl. Nebylo by se to stalo, kdyby nebyl přišel ke mně do bytu. Posadil se do zeleného plyšového křesla a aktovku postavil opatrně na podlahu. Zprostil jsem berle břemene a svěřil jsem se drátěnce.
„Navštívil jsem lorda Goweryho,“ řekl lhostejným hlasem. „A nevidím důvod, proč bych vás neměl informovat, že v nejbližších dnech budou vám i Cranfieldovi vráceny licence.“
„Skutečně?“ vyhrkl jsem. Pokusil jsem se posadit. Zabránila mi v tom sádra.
Lord Ferth se usmál. „Jak já to vidím, nic jiného nezbývá. Příští týden bude v Dostihovém kalendáři otištěna příslušná zpráva.“
„Takže tohle je vlastně všechno, co potřebuju vědět,“ pravil jsem.
Pohlédl mi do očí. „Pravda. Nikoli však všechno, co chcete vědět.“
„Ne.“
„Nikdo nemá větší právo ..., ale přesto musíte posoudit sám, zda o tom zpravíte Dextera Cranfielda.“
„Dobře.“
Povzdychl, shýbl se, otevřel aktovku a vytáhl malý magnetofon.
„Pokusil jsem se nedbat vašeho návrhu. Chvíli se mi to dařilo. Přesto ...“ Odmlčel se, s prsty nad tlačítky. „Tenhle rozhovor se konal na sklonku pondělního odpoledne v obývacím pokoji bytu lorda Goweryho blízko Sloane Square. Byli jsme sami ..., přesvědčíte se, že jsme byli sami. Lord Gowery však věděl, že rozmluvu nahrávám.“ Stále ještě váhal. „Věřím, že máte soucit.“
„Nepodkuřujte mi,“ řekl jsem.
Ušklíbl se. „Tak dobře.“
Nahrávku zahájily opatrné fráze, obvykle odříkávané v přítomnosti mikrofonu, zejména když nikdo nechce jako první kousnout do kyselého jablka. Nakonec to udělal lord Ferth.
„Normane, už jsem ti vysvětlil, proč se téhle disciplinárce musíme podívat na zoubky.“ „Hughes se chová směšně. Nejen směšně, ale dokonce urážlivě. Nechápu, proč ho vůbec bereš vážně.“ V Gowerym vřela netrpělivost. „To musíme, přinejmenším už jen proto, abychom ho umlčeli.“ Lord Ferth na mne upřel pohled plný štiplavé ironie. Kotouč se točil dál, Ferthův hlas byl sladký jako med. „Víš přece dobře, Normane, že bude lepší, když dokážeme, že na těch obviněních, která roztrušuje, není ani zrnko pravdy. Pak budeme moci důrazně potvrdit své rozhodnutí a všechny ty pověsti vyvrátit.“ Šikovně řečeno. Z hlasu lorda Goweryho zmizelo napětí; byl si teď jistý, že lord Ferth je stále ještě na jeho straně. A snad i byl. „Ujišťuji tě, Wykehame, že kdybych nebyl hluboce přesvědčený o Hughesově a Dexterově vině, nebyl bych je distancoval.“
V prohlášení něco skřípalo. Zřejmě si to uvědomili Ferth i Gowery, protože pásek se několik vteřin točil tiše dál.
„Ale věříš v to i dnes?“ ujišťoval se Ferth.
„Samozřejmě,“ řekl Gowery důrazně. „Jistěže v to věřím.“ Až příliš důrazně.
„Pak ... hm ... vezměme si napřed Hughesovy otázky ... Jak k tomu došlo, že Newtonnards byl předvolán před komisi?“ „Dostal jsem informaci, že Cranfield vsadil na Cherry Pie.“
„Dobře ..., ale kdo tě informoval?“ Gowery neodpověděl.
Nato se znovu ozval Ferthův hlas, klidný, nenaléhající.
„Hm ... Máš představu, jak se nám mohlo podařit promítnout nesprávný film Hughesova dostihu v Readingu?“ Gowery se octl na mnohem pevnější půdě. „Bohužel mou vinou. Požádal jsem sekretariát, aby si vyžádal film posledního dostihu. Neuvědomil jsem si, že se konalo sedm dostihů. Uznávám, byla to ledabylost. Byl to nesprávný film, a proto nebyl pro náš případ důležitý.“
„Ano ...,“ řekl lord Ferth. Nebyl však dosud ochotný pustit se do polemiky. Odkašlal si a řekl: „Zřejmě ses domníval, že bude důležité ukázat, jak Hughes na konci dostihu vyjížděl Squelche.“
Po další dlouhé odmlce Gowery odpověděl: „Ano.“
„Jenže nakonec jsme to neukázali.“
„Ne.“
„Byli bychom ho ovšem vůbec promítli, kdybychom po jeho dovezení shledali, že dostih v Readingu jasně podporuje Hughesovo tvrzení, že jel Squelche v Lemonfizzu přesně tak, jak ho jel vždycky?“ Další ticho. Pak řekl Gowery klidně: „Ano,“ a z hlasu mu zněla starost.
„Hughes při jednání žádal, abychom promítli správný film,“ řekl Ferth.
„Nic takového jsem neslyšel.“
„Přečetl jsem si protokol, Normane. Četl jsem si ho znovu a znovu po celý víkend a právě proto, otevřeně řečeno, jsem tady. Hughes skutečně navrhl, abychom promítli správný film. Zřejmě věděl, že podpoří jeho stanovisko ...“
„Hughes byl vinen!“ přerušil ho Gowery vehementně. „Hughes byl vinen. Nemohl jsem udělat nic jiného, než ho distancovat.“
Lord Ferth stiskl tlačítko a vypnul magnetofon. „Povězte mi,“ řekl, „co si myslíte o tomto posledním prohlášení?“
„Myslím si,“ řekl jsem pomalu, „že tomu věřil. Soudím jak z jeho slov, tak i z toho, co si pamatuju z disciplinárky. Jeho jistota mnou tehdy otřásla. Věřil v mou vinu tak pevně, že byl naprosto hluchý ke všemu, co se podle něho i vzdáleně podobalo útoku na jeho názor.“
„Takový byl váš dojem?“
„Určitě.“
Lord Ferth vtáhl dolní ret mezi zuby a potřásl hlavou, ale usoudil jsem, že to platilo celkové situaci, nikoli mně. Znovu spustil magnetofon. Ozval se jeho hlas, výrazný, vědomě zproštěný jakékoli emoce, konejšivý jako vazelína. „Normane, teď něco ke složení disciplinární komise ..., k jednotlivým členům, kteří byli přísedícími... Co tě vedlo k tomu, že sis vybral Andrewa Tringa a starého Plimborna?“ „Co mě k tomu vedlo?“ Otázka ho zřejmě udivila. „Nemám tušení.“
„Zkus si to vybavit, prosím.“
„Nezdá se mi, že by to mělo nějaký důvod, ale počkej... Asi mi Tring přišel na mysl proto, že s ním právě teď vedu nějaká obchodní jednání. A Plimborn ..., no toho jsem zrovna viděl v klubu podřimovat. Později jsem s ním mluvil v hale a tak mě zničehonic napadlo požádat ho, aby mi dělal přísedícího. Ale proč se na to vůbec ptáš?“ „No dobře. Na tom nezáleží. A teď... pokud jde o Charlieho Westa. Je samozřejmé, že jsi musel předvolat k výslechu jezdce třetího koně. A z protokolu vyplývá, že jsi předem věděl, jak ta výpověď bude znít. Jenže při předběžném vyšetřování v Oxfordu neřekl West ani slovo o tom, že by Hughes toho koně zatáhl. Dnes dopoledne jsem se na to vyptal všech tří oxfordských rozhodčích. Potvrdili mi, že West se tehdy o tom vůbec nezmínil. Při vyšetřování před tvou komisí to ovšem prohlásil, a tys věděl, co bude vypovídat, takže ... jak to, žes to věděl?“
Další ticho.
Ferthův hlas pokračoval o stín úzkostlivěji. „Normane, jestli jsi jednomu z pomocných rozhodčích přikázal, aby s ním soukromě pohovořil a pak ho úředně vyslechl, tak to proboha řekni. Tihle žokejové drží pohromadě. Podle všech logických předpokladů by West sám od sebe proti Hughesovi nevystoupil; ale mohl by to udělat, kdyby ho k tomu někdo předem důrazně vyzval. Poslal jsi k němu pomocného rozhodčího?“
Gowery tiše odvětil: „Ne.“
„Jak jsi tedy mohl vědět, co bude West vypovídat?“
Gowery neodpověděl. Místo toho řekl: „Nařídil jsem jednomu pomocnému rozhodčímu, aby prošel všechny dostihy, v nichž měl Cranfield nasazené dva koně, a sestavil mi seznam všech případů, kdy vyhrál ten méně sázený. Jak víš, je uznávanou praxí prozkoumat při disciplinárce všechno z žokejovy minulosti. Byl to zcela normální postup.“
„Neříkám, že nebyl,“ odpověděl Ferth udiveně.
Ferth zastavil magnetofon a zdvihl tázavě obočí.
„Co říkáte tomuhle?“
„Tonoucí se stébla chytá.“
Vzdychl, stiskl tlačítko startu a Goweryho hlas se vrátil.
„Bylo to tam všechno černé na bílém ... Byla to tedy pravda ..., dělali to znovu a znovu.“
„Jak to myslíš, že to tedy byla pravda? Řekl ti snad někdo, že to dělali znovu a znovu?“
Další ticho. Goweryho stéblo se lámalo.
A opět na něho Ferth nenaléhal. Místo toho se zeptal stejným neobviňujícím hlasem: „A co David Oakley?“
„Kdo?“
„David Oakley. Ten soukromý detektiv, který vyfotografoval v Hughesově bytě ty peníze. Na čí popud tam šel?“
Žádná odpověď.
Ferth pokračoval a do hlasu se mu poprvé vloudil slabý nádech naléhavosti: „Normane, skutečně to nějak musíš vysvětlit. Nechápeš snad, že mlčení nikam nevede? Jestliže máme vyvrátit Hughesovy pověsti, musíme mít po ruce nějaké odpovědi.“ Gowery zareagoval výbojně: „Měli jsme k dispozici důkazy proti Cranfieldovi a Hughesovi. Záleží snad na tom, kdo je sebral?“
„Záleží, protože Hughes tvrdí, že valná část důkazů je podvržena.“
„Ne!“ vyhrkl prudce. „Nebyly podvrženy.“
„Normane,“ řekl Ferth, „ty tomu věříš ..., nebo tomu jenom chceš věřit?“ „Ach ...“ V Goweryho výkřiku byl spíš strach než překvapení. Ostře jsem pohlédl na Ferthe. Tmavé oči mi pevně upíral na tvář. Jeho hlas pokračoval, opět měkčí. Vemlouvavý. „Normane, existoval nějaký důvod, proč bys chtěl, aby Cranfied a Hughes byli distancováni?“
„Ne!“ Napůl výkřik. Rozhodně lež.
„Nějaký důvod, pro který bys zašel tak daleko, že bys proti nim zhotovil důkazy, kdyby žádné neexistovaly?“
„Wykehame!“ Byl uražený. „Jak můžeš něco takového říct? Naznačuješ ..., naznačuješ ... něco tak nečestného ...“
Ferth znovu stiskl tlačítko stop. „Tak co?“ nadhodil vyzývavě.
„Tohle bylo upřímné,“ řekl jsem. „Ty důkazy sám nezhotovil. Nikdy jsem si nic takového ani nemyslel. Jenom jsem chtěl vypátrat, odkud je získal.“
Ferth přikývl. A znovu spustil magnetofon.
Jeho hlas. „Milý Normane, sám se vydáváš všanc takovým náznakům, jestli nebudeš ochoten říct, jak ses k těm všem důkazům dostal. Nechápeš to? Dokud nevysvětlíš, jak ses k nim dostal, nemůžeš se divit, že se ocitáš v podezření, žes je obstaral sám.“
„Ty důkazy jsou pravé!“ ujistil se. Ústupová akce.
„Pořád se jen snažíš přesvědčit sebe sama.“
„Ne. Vím to!“
„Jak se tedy k tobě dostaly?“
Gowery byl přitlačen ke zdi. Z Ferthova obličeje, zkřiveného vzpomínkou, jsem poznal, že tahle chvíle byla pro něho skličující a snad i trapná.
„Dostal jsem balíček,“ vysoukal ze sebe Gowery. „Obsahoval... různá prohlášení... a šest kopií fotografie pořízené v Hughesově bytě.“
„Kdo ti ho poslal?“
Gowery odpověděl téměř neslyšně. „Nevím.“
„Ty to nevíš?“ ozval se nevěřícně Ferth. „Tys na základě něčeho takového distancoval dva muže a nevíš, odkud jsi to dostal?“
Ubohé souhlasné ticho.
„A to ses ani nepřesvědčil, jestli ty takzvané důkazy jsou pravdivé?“
„Byly pravdivé.“ Držel se toho jako klíště.
„Máš ještě ten balíček?“
„Ano.“
„Rád bych ho viděl.“ Ocelový nádech ve Ferthově hlase. Gowery neodporoval. Bylo slyšet kroky, zvuk otevírané a zavírané zásuvky, šustění papíru.
„Ach tak,“ řekl Ferth pomalu. „Ty doklady vypadají opravdu velice přesvědčivě.“
„Pak chápeš, proč jsem je vzal za bernou minci,“ řekl Gowery horlivě s příliš očividnou úlevou.
„Tvůj postup dokážu pochopit..., pokud sis napřed všechno důkladně ověřil.“
„Ověřil jsem si to.“
„Do jaké míry?“
„ ... Ten balíček mi byl doporučen čtyři dny před disciplinárkou. Ve čtvrtek. Přikázal jsem sekretariátu, aby okamžitě předvolal Newtonnardse, Oakleyho a Westa. Byli telegraficky vyzváni, aby potvrdili, že se dostaví, a všichni tak učinili. Newtonnards byl vyzván, aby s sebou vzal záznamy z Lemonfizzu. A také jsem pochopitelně požádal jednoho pomocného rozhodčího, aby se vyptal zaměstnanců totalizátoru, jestli někdo vsadil velkou částku na Cherry Pie, a ten obstaral ona místopřísežná prohlášení..., která jsme předložili u disciplinárky. Cranfield vsadil na Cherry Pie, o tom není nejmenších pochyb. Při vyšetřování lhal. To ovlivnilo naše rozhodnutí. Byl jasně vinen a nebylo důvodu, abych ho nedistancoval.“
Ferth zarazil magnetofon. „Co vy na to?“ zeptal se mě.
Pokrčil jsem rameny. „Cranfield skutečně vsadil na Cherry Pie. Byla hloupost to popřít, ale kdyby to přiznal, byl by se tím podle svého názoru sám odrovnal. Řekl mi, že na něj vsadil - prostřednictvím onoho neidentifikovaného přítele u Newtonnardse a u totalizátoru, nikoli u obvyklého bookmakera. Nechtěl totiž, aby se o tom dozvěděl Kessel, protože Kessel je s tím jeho bookmakerem jedna ruka. Vsadil na Cherry Pie sto liber, protože se domníval, že by se Cherry Pie mohl najednou rapidně zlepšit a všechny překvapit. Vsadil rovněž dvě stě padesát liber na Squelche, protože rozum kázal, že zvítězí on. A je na tom snad něco špatného? Trenér přece smí sázet.“
Ferth mi pohlédl do očí. „Ale při vyšetřování jste ještě nevěděl, že vsadil na Cherry Pie?“
„Zeptal jsem se ho až později. Napadlo mě, že tak to navzdory jeho tvrdošíjnému popírání nejspíš bude. Newtonnards by mohl lhát nebo změnit záznamy, ale proti tiketům totalizátoru není obrany.“
„Právě tohle patřilo mezi věci, které přesvědčily i mne,“ připustil Ferth.
Spustil magnetofon. Ozval se jeho hlas a teď už v něm bylo jasně slyšet tón křížového výslechu. Celá rozmluva náhle nabyla tvářnosti nové disciplinárky. „Ta fotografie ... ti nepřipadala ani trochu podivná?“
„Proč by měla?“ ohradil se Gowery ostře.
„Nezeptal ses, jak vznikla?“
„Ne.“
„Hughes tvrdí, že Oakley přinesl ty peníze a dopis s sebou a prostě je v bytě vyfotografoval.“
„Ne.“
„Jak to můžeš určitě vědět?“ uhodil na něho Ferth.
„Ne!“ opakoval Gowery. Hlas mu přeskočil, jako by se pomalu blížil výbuch.
„Kdo poslal Oakleyho do Hughesova bytu?“
„Už jsem ti to řekl, nevím.“
„Ale víš určitě, že fotografie je pravá?“
„Ano. Je.“
„Jseš si tím docela jistý?“ naléhal Ferth, ale říkal to klidně, mírně a nevzrušeně.
„Ano!“ Hlas byl vysoký, strach jasný, panika vzrůstající.