Ukázka z knihy Souboj v letu - Dick Francis

Ukázka z knihy Souboj v letu
Autor: Dick Francis
Překlad: Ervín Hrych
Zdroj: Dobré knihy

Kniha Souboj v letu Dick Francis

Jsi protivný rozmazlený parchant,“ prohlásila moje sestra a přistrčila mě tak málem do záhuby. Cestou na nádraží, v zapoceném kupé plném pondělních chmur, mezi zpola vyluštěnými křížovkami, cestou přes celý Londýn až ke své nemilované kanceláři jsem měl její nepůvabný obličej stále před očima. Parchant jsem nebyl. Rodiče sezdával biskup a v lavicích chrámu tehdy seděla dobře polovina nejvyšší společnosti a aristokracie. Pokud jsem byl rozmazlený, mohli za to otec s matkou. Svému dědici, který se narodil náhodně v poslední možný okamžik po pěti dcerách, odkázali zhýčkanost. V šedesáti osmi letech, kdy už byl sám znovu dítětem, ve mně můj křehký otec viděl především nástroj, jímž znemožní nenáviděnému bratranci zdědit titul, po kterém toužil. Otec se z mé existence nezměrně radoval. Byl jsem pro něho symbol. Když jsem se narodil, bylo matce čtyřicet sedm, dnes je jí sedmdesát tři. Rozum se jí zřejmě přestal vyvíjet někdy na konci války, v roce 1918. Co já pamatuju, vždycky byla popletená, nebo jak laskavě říkali naši přátelé, výstřední. Ať tak či onak, jako jednu z prvních zkušeností jsem získal poznání, že věk s moudrostí nemá nic společného. Rodiče byli příliš staří, než aby trvale snášeli přítomnost dítěte, a tak svěřili moji výchovu a vzdělání jiným, na dálku. Měl jsem vychovatelky, chodil jsem do internátní školy a pak na Eton. Na vlastní uši jsem slyšel, jak rodiče litují, že jsou školní prázdniny tak dlouhé. Můj vztah k nim byl založen na zdvořilosti a povinnosti, nikoli na lásce. Oni ode mě ani lásku neočekávali, a já ji také nepociťoval. Vlastně jsem nemiloval nikoho. Nikdo mě to nenaučil. Do kanceláře jsem dorazil jako obvykle první. Vyzvedl jsem si klíče ve skříňce ve vrátnici a prošel zvolna dlouhou chodbou, kde se rozléhaly kroky, vzhůru po drsném kamenném schodišti a další úzkou tmavou chodbou. Na konci chodby jsem si odemkl těžké, tmavě namořené dveře vedoucí do prostor agentury Anglia Bloodstock. Kanceláře měly typický vzhled starých vážených londýnských firem, kde to vypadalo jako v kasárnách, ale kde se dbalo o pohodlí. Z chodby vedly po levé i po pravé straně dveře do místností s bílými stěnami, koberec ode zdi ke zdi, jméno úřadujícího napsané úhledným černým písmem na dveřích. Psací stoly byly téměř přepychové, se vznešenými prvky, jako je třeba kožená deska s ornamenty. Na zdech visely grafické listy z dostihového prostředí. Já nicméně do těchto prostor náležejících úspěšným ještě nedospěl. Sám jsem pracoval (nepravidelně) skoro šest let v kanceláři na konci chodby, až za spisovnou a kuchyňkou. Na pootevřených dveřích byl nápis DOPRAVA. Strčil jsem do dveří. Od pátku se nic nezměnilo. Všechny tři psací stoly vypadaly pořád stejně: na Christopherově stole byly neurovnané kupy písemností, zatížené kriketovými míčky. Maggie měla na psacím stroji kryt nakřivo, vedle pomuchlané kopíráky, z vázy s uvadlými chryzantémami padaly smutné lístky do špinavého šálku od čaje. Můj stůl byl prázdný. Pověsil jsem si kabát, usadil se a pootvíral zásuvky. Celkem zbytečně jsem urovnával urovnaný obsah. Zkontroloval jsem si, že je skutečně přesně za osm minut devět (hodinky mi šly na vteřinu) a že se tedy hodiny v kanceláři o dvě minuty zpožďují. Po tomto mimořádném výkonu jsem se díval tupě před sebe na kalendář zavěšený na světle zelené zdi. Moje sestra řekla, že jsem protivný rozmazlený parchant. To se mi nelíbilo. Přece nejsem protivný, hájil jsem se, ale nepříliš přesvědčivě. Pak jsem dospěl k rozhodnutí, že poruším tradici a nevytknu Maggii, že mně její nepořádek jde na nervy. Christopher a Maggie dorazili společně, celí rozesmátí, v devět hodin deset minut. „Ahoj,“ řekl Christopher vesele a šel si pověsit kabát. „Koukal jsem, že jsi v sobotu prohrál.“ „Ano,“ přikývl jsem. „Třeba budeš mít příště větší štěstí,“ řekla Maggie, foukla do uschlých lístků v šálku a ty odletěly na podlahu. Kousl jsem se do jazyka a neřekl ani slovo. Maggie vzala vázu a vydala se do kuchyňky. Cestou trousila další zvadlé lístky. Za chvíli se s vázou zase vracela, nesla ji nešikovně a pokapala mi stůl.

Mlčky jsem sáhl do zásuvky po pijáku, mokré skvrny vysušil a piják zahodil do koše na odpadky. Christopher mě pobaveně sledoval, světlé oči zabrýlemi mu jiskřily. „Bylo to o krátkou hlavu, že jo,“ řekl, sáhl po jednom kriketovém míčku a dělal, jako by ho chtěl prohodit oknem. „Ano, o krátkou hlavu.“ V duchu jsem si řekl, že je vlastně úplně jedno, jestli to bylo o krátkou hlavu nebo deset délek. Za prohru člověk nic nedostane, ať už je jakákoli. „Vsadil jsem na tebe pětku.“ „To je mi líto,“ řekl jsem poslušně. Christopher se otočil na špičce nohy a hodil. Míček uhodil do zdi a zanechal tam skvrnu. Christopher viděl, jak se mračím, a dal se do smíchu. Nastoupil do kanceláře přede dvěma měsíci. Přišel k nám přímo z Cambridge, kde neuspěl, nepodařilo se mu získat modrou stužku za kriket, protože se mu příliš rychle kazil zrak, a navíc nesložil ani závěrečné zkoušky. Stejně však byl vždycky v lepší náladě než já, ačkoli jsem si na podobné rány osudu nemohl stěžovat. Snášeli jsme se, ale já prostě navazuju přátelství jen obtížně a Christopher se už přestával snažit. Maggie se vrátila z kuchyňky, sedla si za stůl, vytáhla ze zásuvky na papíry lak a začala si na nehty nanášet stříbřitě růžovou.
Byla to statná, sebevědomá dívka ze Surbitonu, od přírody jízlivá a jedovatá, se zvláštním nadáním projevit lítost a provinilost v okamžiku, kdy jed zasáhl cíl. Christopher upustil kriketový míček a ten se zakutálel před Maggiin psací stůl. Christopher se za ním natáhl, shodil jednu z hromádek svých písemností na podlahu, porazil lahvičku s lakem a vazká růžová polotekutá hmota zaplavila obdrželi jsme váš dopis ze dne... „Sakra,“ ulevil si procítěně. Vtom do místnosti vešel starý Cooper, náš pojišťovací referent. Přikolébal se svým charakteristickým nemotorným krokem a s odporem se rozhlédl po tom zmatku a nepořádku. Podal mi svazek listin. „To je vaše, Henry, vyřiďte to prosím co nejrychleji.“ „Dobře.“
Obrátil se k odchodu, ale ještě nepříjemným plačtivým hlasem, který jim určitě šel na nervy, vytkl Christopherovi a Maggii: „Proč vy dva nedokážete dělat pořádně jako tady Henry? Chodí vždycky včas, všechno má, jak se patří, pracuje spolehlivě a dodržuje termíny. Proč se trochu nesnažíte být jako on?“ V duchu jako bych se přikrčil a očekával jsem Maggiin nevyhnutelný protiútok. Bylo pondělní ráno, takže je určitě v dobré formě. „Nechtěla bych bejt jako Henry ani náhodou,“ odsekla. „Pedant bez chuti a zápachu, docela asexuální. Prostě nic, jako by ani nebyl naživu.“ Ten den se mi nějak nepovedl. „Jezdí přece dostihy,“ bránil mě chabě Christopher. „Jo, a kdyby spad a zlomil si obě nohy, tak mu půjde jedině o to, jestli mu pěkně srovnali obvaz.“ „Kosti,“ poznamenal jsem. „Cože?“ „Jestli mi srovnali kosti.“ Christopher zamžikal a dal se do smíchu. „Vida vida, kdo by to řekl. Koukejme se na Henryho, tichá voda nakonec možná přecejen břehy mele.“ „Nic nemele,“ řekla Maggie, „je to stojatá voda, spíš louže.“ „Slizká a páchnoucí,“ řekl jsem. „Ne... ach jo... tak jsem to nemyslela, já... lituju...“ „To nic,“ pokrčil jsem rameny, „to nic.“ Podíval jsem se na dokument, který jsem držel v ruce, a sáhl po telefonu. „Henry,“ prosila Maggie nešťastně, „já to tak opravdu nemyslela.“ Starý Cooper potřásl hlavou a pomalu se odkolébal chodbou. Christopher se dal do třídění lakem pocákaných dopisů. Já se dovolal na dopravní firmu Yardman a požádal, aby mě spojili se Simonem Searlem. „Potřebuju dostat co nejrychleji čtyři ročky z newmarketských dražeb do Buenos Aires,“ řekl jsem mu. „Možná to bude chvilku trvat.“ „Proč?“ „Ztratili jsme Peterse.“ „To je od vás pěkně neopatrné.“ „Ha ha ha.“ „On od vás odešel?“ Simon slyšitelně zaváhal. „Už to tak vypadá.“ „Jak to myslíš?“ „Z posledního letu se jednoduše nevrátil, to bylo minulý pondělí. Prostě se nedostavil k odletu na zpáteční cestu a pak už o něm nikdo neslyšel.“ „Co nemocnice?“ „Tam jsme se samozřejmě ptali, taky jsme se ptali v márnici a ve vězení. Nikde nic. Prostě se vypařil. A protože nic neproved, tak o něj policie nemá zájem a nehledá ho. To se ani od policie nedá chtít, protože odejít ze zaměstnání bez výpovědi není zločin. Říkají, že se nejspíš zbláznil do nějaký holky a rozhod se, že tam zůstane.“ „Je ženatý?“ „Ne,“ povzdechl si. „No nic, ale teď pokud jde o ty tvoje ročky, já zatím nemůžu slíbit ani přibližnej termín.“ „Simone,“ řekl jsem pomalu, „nestalo se něco podobného už jednou?“ „Jo ty myslíš Ballarda, ne?“ „Byl to jeden z vašich koordinátorů.“ „Nojo, vlastně... máš pravdu.“ „Nebylo to v Itálii?“ Chvíli bylo na druhém konci linky ticho. „Vidíš, to mi ani nedošlo,“ řekl. „Je to zvláštní shoda okolností. No nic... s těma ročkama ti dám vědět.“ „Kdybyste to nezvládli, musel bych se obrátit na Clarksonovy.“ Povzdechl si. „Budu dělat, co můžu, a zavolám zejtra.“ Odložil jsem sluchátko a pustil se do kupy celních deklarací. Zdlouhavé dopoledne se konečně nachýlilo k obědu. Za tu dobu jsme na sebe s Maggií nepromluvili ani slovo a Christopher tiše klel nad poštou. Jak udeřila jedna hodina, stačil jsem vyrazit ke dveřím dokonce dřív než Maggie. Venku svítilo prosincové slunce. A mě najednou napadlo skočit do projíždějícího autobusu a vystoupit u Marble Arch. Zvolna jsem se vydal Hyde Parkem k vodám jezírka Serpentine. Sedl jsem si na lavičku a díval se, jak se slunce odráží na drobných vlnách. Když malá ručička na mých hodinkách dospěla ke druhé, ještě jsem tam seděl, a v půl třetí taky. Ve tři čtvrtě na tři jsem hodil do vody několik kamenů a hlídač mi přišel říct, že se to nedělá. Tak já jsem protivný rozmazlený parchant. Což by nebylo tak zlé, kdyby sestra podobné výrazy užívala běžně. Jenže moje sestra je mírná osoba, která v každém vidí jen dobré a kterou rodiče v útlém dětství nutili, aby si vypláchla ústa mýdlem, pokud použila nějaký ten silnější výraz. Od té doby už odobnou léčbu nikdy neriskovala. Je to moje nejmladší sestra, o patnáct let starší než já, neprovdaná, nepůvabná, nenápadná a inteligentní. Vyměnila si úlohu s mými rodiči. Starala se o dům a o rodiče, jako kdyby oni byli děti. Starala se i o mě, vždycky.Jako kluk jsem byl uzavřený do sebe a nesmělý, tichý a nesdílný. Byl jsem skoro chorobně pořádný a metodický, všude jsem chodil včas a vždycky jsem se ovládal, ať šlo o sex nebo písemný projev. Pedant bez chuti a zápachu, řekla mi Maggie. Skutečnost, že už řadu měsíců cítím, že takový vůbec nejsem, mě trochu mátla. Čím dál víc. Zadíval jsem se na modré, zlatem zaplavené nebe a tiše jsem se usmál. Tam, jedině tam nahoře mám pocit, že já jsem skutečně já. A možná ještě při dostizích, to taky. Čekala na mě jako obvykle se snídaní, obličej zrůžovělý po ranní procházce se psy. Přes víkend jsme se skoro nevídali. V sobotu jsem jezdil dostihy a v neděli jsem odjížděl z domova ještě před snídaní a vracel se pozdě. „Kdes byl včera?“ zeptala se. Nalil jsem si kávu a neodpověděl. Na to ovšem byla zvyklá. „Chtěla s tebou mluvit máti.“ „O čem?“ „Pozvala na nedělní oběd Filyhoughovy.“ Způsobně jsem pojídal vajíčka na slanině a klidně odpověděl: ¨
„To jsou ti s tou afektovanou Angelou, co má špatnou pleť? Zby tečně tratí čas, stejně tady nebudu.“ „Angela zdědí půl milionu,“ řekla sestra vážně.
„Já vím, a my máme v krovech červotoče.“
„Maminku by potěšilo, kdyby ses oženil.“
„Ano, ale jedině se zazobanou.“
Sestra nepopírala, že tomu tak je, ale taky na tom neviděla nic špatného. Rodinného jmění zvolna ubývalo a podle mínění mých rodičů výměna budoucího titulu za budoucí bohatství nepředstavuje špatný obchod. Jaksi jim nedošlo, že dnešní zámožné dívky mají dost rozumu, aby po sňatku nepřepsaly svůj majetek na své muže, ale zařídí se tak, aby se vším, co jim patří, mohly kdykoli manželství opustit.
„Maminka Angele slíbila, že tu budeš.“ „To nebylo chytré.“ „Ale Henry!“
„Nemám Angelu rád,“ řekl jsem stroze, „a příští neděli v poledne tady nehodlám být. Je to jasné?“
„Ale přece musíš... nemůžeš mně to tady všechno nechat na krku samotné.“
„Je na tobě přimět máti, aby už takhle unáhleně a hloupě lidi nezvala. Angela je nevím kolikátá nehezká dědička, kterou tenhle rok pozvala, a já už toho mám dost.“
„Ale my přece potřebujeme...“
„Nejsem prostitutka.“
Hluboce se urazila. Zvedla se. „Jsi nelaskavý.“
„Jo, a když už o tom mluvíme, tak já tomu červotoči přeju hodně štěstí. Tenhle mokrý hnijící dům pohltí nakonec všechny peníze, co máme. Kdyby se zítra zřítil, byli bychom na tom mnohem líp.“ „Ale je to náš domov,“ prohlásila, jako by tím vyřkla poslední slovo.
Pomyslel jsem si, že až ten dům bude můj, rychle se ho zbavím. Neřekl jsem však ani slovo. Protože jsem mlčel, dodala si odvahy a ještě to se mnou zkusila po dobrém. „Henry, prosím tě, buď tady, až přijdou Filyhoughovi.“
„Ne,“ řekl jsem tvrdě. „Nebudu tady, mám na příští neděli jiný program, takže se mnou nepočítej.“
V tu chvíli dostala vztek, až se roztřásla. Obořila se na mě: „Já už to tvoje nepříčetné chování trpět nebudu. Jsi protivný rozmazlený parchant.“
Jak jsem tak seděl na břehu Serpentine, říkal jsem si, sakra, jsem opravdu takový? A pokud jsem, čím to je?
Ve tři hodiny se ochladilo, já vstal a odešel z parku. Ale nevydal jsem se do elegantních kanceláří společnosti Anglia Bloodstock na Hanover Square. Jen ať si tam lámou hlavu, jak to, že se jindy tak přesný Henry ještě nevrátil z oběda. Místo toho jsem si vzal taxík a odjel do zchátralého, odpadky zaneřáděného přístavu Pool, kde ke mně už při placení stoupal od řeky Temže zápach bahna obnaženého za odlivu. Na tom konci přístavu, kde byly ještě stopy po bombardování, postavili krátce po válce malou čtvercovou betonovou budovu. Ve velkém pořádku ji neudržovali. Zdi byly šedivé, s rezavými pruhy pod dírami v okapech, špinavé okenní rámy potřebovaly nalakovat, loupaly se, a mosazné kliky od mé poslední návštěvy zaručeně nikdo nevyčistil. Nebyl důvod stavět na odiv prosperitu kvůli zákazníkům, protože sem žádní zákazníci nepřicházeli. Vystoupal jsem po holých schodech bez koberce přes malou halu, po linoleu a otevřenými dveřmi do pracovny Simona Searla. Hrál si s tužkou, něco si kreslil na papírek, pak vzhlédl, vstal, zeširoka se usmál a uchopil moji ruku obrovskou pravicí. Protože byl vůbec jediný, kdo mě takhle vítal, bylo mi v jeho přítomnosti volněji než s kýmkoli jiným. Jenže my se scházeli jen tu a tam a vždy z důvodů pracovních, a jen občas jsme si zašli na skleničku do hospody. Simon měl rád pivo a dobromyslný humor, já dával přednost jediné sklence whisky, a u toho taky vždycky zůstalo.
„Neříkej mi, že jedeš až sem jenom kvůli těm ročkům,“ podivilse. „Přece jsem ti slíbil...“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a šel rovnou k věci. „Jsem tady, abychse zeptal, jestli by mě Yardman nezaměstnal.“
„Ty chceš pracovat tady?“ žasl Simon.
„Ano.“
„No to mě teda podrž!“ Simon si sedl na kraj psacího stolu celou svojí váhou a velkým objemem. Byl to obrovitý chlap – mohlo mu být třicet pět, ale i čtyřicet pět – s prořídlými vlasy, nedbale bohémsky oblečený a velkoryse uvažující.
„Proč proboha?“ Prohlížel si mě od paty k hlavě. Těžko si před stavit lidi víc odlišné, než jsme byli my dva. Já v tmavošedém vlněném obleku, on ve vytahaných manšestrácích.
„Potřebuju změnu.“
„K horšímu?“ ušklíbl se.
„Jistěže ne. Prostě jsem dostal chuť trochu se toulat po světě, aspoň občas.“
„Ale to si přece můžeš snadno dovolit se vším pohodlím, nemusíš kvůli tomu lítat s koňma.“
Jako mnoho jiných považoval za samozřejmé, že mám peníze. Jenže já je neměl. Já měl jen mzdu od firmy Anglia a to, co jsem si nemravně vydělal při dostizích jako lžiamatér. Počítal jsem každý penny. Od otce jsem přijímal jen střechu nad hlavou a jídlo, nic víc jsem ani neočekával, ani nežádal.
„Rád bych někdy lítal s koňmi,“ řekl jsem klidně. „Mám šanci?“ Simon se rozesmál. „Přece stačí jen říct, neumím si představit, že by právě tobě Yardman dokázal něco odmítnout.“
Jenže Yardman mě skutečně málem odmítl, protože nevěřil, že to myslím vážně.
„Ale chlapče, prosím vás, trošku uvažujte. Agentura Anglia se pro vás přece hodí nesrovnatelně líp. Já věřím, že by vám to tady třeba šlo, ale nebudete tu mít žádné pravomoci a žádnou prestiž, musíte se na to dívat věcně, s tím se nedá nic dělat.“
„Nestojím ani o moc, ani o prestiž.“
Zhluboka si povzdechl. „Nojo, vám se to mluví, když jste se s obojím narodil. Jiní takové štěstí nemají, a proto tím nepohrdají.“
„Já tím nepohrdám, ale taky o to nestojím. Aspoň teď ne.“
Pomalu a pečlivě si zapálil tmavý doutník. Díval jsem se na něj a pozoroval ho. Předtím jsem se s ním nikdy nesetkal. Byl to člo věk zcela jiného druhu než nejvyšší páni ve společnosti Anglia, jak jsem zjistil, takže mi nebylo úplně jasné, jak asi uvažuje. Už léta jsem měl jako zaměstnavatele lidi ze stejných vrstev, z jakých jsem pocházel sám, s těmi se mnoho věcí rozumělo samo sebou a nebylo třeba je vyslovit. Yardman byl neprobádané teritorium. Choval se přehnaně otcovsky, což se k němu jaksi nehodilo, protože byl velmi hubený. Měl brýle s černými obroučkami a výrazně zahnutý nos. Hubené propadlé tváře a rty jako by se mu přes čelisti napínaly. Koutky úst směřovaly dolů. Vypadal chvílemi smutně, chvílemi vlastně nepříjemně. Vlasy na temeni měl prořídlé a pleť nezdravou. Ale jeho hlas zněl zvučně a ruka byla pevná, a jak jsem se posléze poučil, stejné byly vůle a povaha. Zvolna dýmal z ošklivě páchnoucího doutníku a bedlivě mě pozoroval. Neměl jsem sebemenší tušení, o čem a jak uvažuje.
„Tak dobře,“ řekl nakonec. „Beru vás jako Searlova asistenta.
Uvidíme, jak vám to půjde.“
„Já... děkuju. Jenže já vlastně přišel hlavně proto, že bych rád nastoupil na Petersovo místo.“
„Peters...“ Úžasem otevřel ústa, až mu bylo vidět spodní zubní protézu. Pak je prudce zavřel. „To je nesmysl, chlapče, Petersovo místo dostat nemůžete.“
„Searle mi řekl, že Peters od vás odešel.“
„To je sice pravda, ale o to snad nejde.“
Řekl jsem klidně: „Pracoval jsem v dopravním oddělení společnosti Anglia víc jak pět let, takže technickou stránku věci ovládám. Na koních jezdím, co pamatuju, takže se o ně dovedu postarat. Uznávám, že praktické zkušenosti nemám, ale celkem rychle se učím.“
„Lorde Greyi,“ řekl a potřásal přitom hlavou. „Vy si asi neuvědomujete, jaké povinnosti u nás Peters měl.“
„Ale samozřejmě si to uvědomuju,“ namítl jsem. „Lítal s koňmi a staral se o to, aby ve zdraví a v pořádku dorazili na místo. Taky se musel postarat, aby je celně odbavili, a to na začátku cesty i na konci, a řádně je předat tomu, komu je předat měl. Pokud bylo třeba naložit na zpáteční cestu další várku koní, zařídil i to. Je to zodpovědná práce a patří k ní spousta cestování, ale já o ni se vší vážností žádám.“
„Ale vám to zřejmě není jasné,“ už se mnou ztrácel trpělivost.
„Peters byl prostě stájník, cestovní stájník.“
„To já vím.“
Vykuřoval a tvářil se nevyzpytatelně. Třikrát zadýmal. Klidně, trpělivě jsem čekal.
„Nemáte nějaké... hm... máte ve společnosti Anglia nějaké potíže?“
„Ne, prostě mě přestalo bavit dělat úředníka, to je vše. Upřímně řečeno mě to nebavilo od samého začátku.“
„A co dostihy?“
„V Anglii mi dávali v sobotu volno a dovolenou si čerpám po dnech v průběhu zimy a jara. Pravda, společnost Anglia se ke mně chovala velkoryse, když šlo o uvolnění na půl dne.“
„No však se jim to vyplatilo, protože jste jim přinášel kšefty.“
Roztržitě odklepl popel do kalamáře. „Hodláte se dostihů vzdát?“
„Ne.“
„Takže... pokud byste pracoval tady u mě, myslíte, že by nám přibyly kšefty díky vašim kontaktům v dostihovém světě?“
„O tom jsem přesvědčený,“ přikývl jsem.
Odvrátil se ode mě a zadíval se z okna. Vrcholil odliv a na pro tějším břehu řeky se v počínajícím šeru proti nebi rýsovala řada jeřábů, připomínajících dětské hračky. Skutečně jsem netušil, co

Vděčím za svůj život Billyho nenasytnosti. Zůstal lačný, neustále neuspokojený, a odmítavě při té výzvě vrtěl hlavou. Když jsem zvážil, jak citlivě Yardman vychází vsťříct Billyho přání, napadlo mne, že RousWheelerovo přirovnání k tygru na vodítku je skoro na místě. Ať tak či tak, v tu chvíli jsem byl poprvé rád, že Billy dychtí prolít moji modrou krev kapku po kapce, protože se mi skutečně nechtělo umřít hned v tu chvíli. Věděl jsem, že především Billymu vděčím za to, že ještě dýchám. Kdybych nebyl, co jsem, zemřel bych spolu s posádkou.
Vraceli jsme se společně po ranveji. Já vpředu, ostatní čtyři za mnou. Slyšel jsem, jak RousWheeler těžce oddechuje. Byl jediný, kdo nebyl fit. Fit… vždyť to bylo včera, včera, pomyslel jsem si nevěřícně, kdy jsem jel ve Zlatém poháru!
Nejasně osvětlené letadlo stálo vlevo od konce ranveje. Asi sto metrů od letadla Yardman řekl: „Otočte se doleva, chlapče, tak, a ted jděte rovně. Uvidíte budovu a vstoupíte dovnitř.“
Skutečně tam byla budova. Poměrně velká. Připomínala předimenzovanou garáž seskládanou z azbestových desek na kovové kostře. Dveře byly pootevřené a za nimi bylo světlo. S Billyho pistolí v zádech jsem strčil do dveří a vešel dovnitř.
Na pravé straně zabíralo asi dvě třetiny hangáru malé jednomotorové čtyřsedadlové letadlo, nově vyhlížející česna s vysoko nasazenými křidly a italským registračním číslem. Vlevo od česny stál zaprášený černý citroen, chladičem ke mně. Za autem a letadlem byly veliké zasunovací dveře. Nikde žádné okno. Tři kovové sloupy vlevo od vozu podpíraly plochou střechu a oddělovaly levou část hangáru. V oné části stál Alf.
„Dobře,“ řekl Yardman břitce. „Správně Alfě, ted už můžete zhasnout.“ Hlas se v prázdnu haly rozléhal. Alf se na něj mlčky díval. Zřejmě neslyšel.
Yardman došel až k němu a zařval mu do ucha. „Můžete zhasnout světla.“
Alf přikývl, došel ke zdi a vlevo od dveří, kterými jsem přišel, uchopil páku vedle černé krabice s pojistkami. Další krabice pojistek nejspíš patřila ke stropním neonům osvětlení a k vyhřívacím tělesům zavěšeným vysoko na stěnách. Vedle vypínačů a pojistek byl pracovní pult s všelijakým nářadím, o kus dál byly dva stojany, ve kterých stálo zahradnické nářadí. Lopata, rýč, hrábě, vidle, velké nůžky. Úplně vzadu zabírala nejvíc místa veliká sekačka na trávu, se sedadlem pro řidiče. Kolem stálo několik pětigalonových kanystrů s benzinem, ležely tam trubky, plechovky s barvou, nejrůznější pracovní montérky a několik umaštěných kovových židlí.
Ta česna, pomyslel jsem si, s tou bych dokázal lítat stejně jako jezdit na kole, a auto… Jen kdybych o těch dvou strojích věděl!
Yardman se přehraboval v nářadí na pracovním pultě, až našel řetěz a dva visací zámky. Jeden velký, jeden malý. Billy za námi zavřel dveře a opíral se o ně zády. Stále na mě mířil pistolí. Alf, RousWheeler a Giuseppe moudře ustoupili ke straně.
Yardman řekl. „Jděte k tomu prvnímu sloupu, milý hochu, a sedněte si na podlahu.“ Že by se mi chtělo nechat se znovu připoutat, to tedy opravdu ne. Nejen proto, že tím končila má naděje na útěk, ale já skutečně vždycky měl vyslovený odpor k tomu, abych byl k něčemu připoutaný. Nejspíš proto, že mě kdysi jako malého kluka bratranci, u kterých jsem tehdy bydlel ve Skotsku, přivázali ke stromu. Odběhli pak ode mne, aby mě vystrašili, a poté zabloudili. Zůstal jsem uvázaný u stromu až do rána, než mě záchranná výprava našla.
Když jsem ihned neusposlechl Yardmana, Giuseppe a Billy vykročili, jako kdyby se domluvili. Ne, nestálo za to je provokovat, aby po mně skočili. Už jsem tak jako tak celý bolavý. Sel jsem tedy ke sloupu a sedl si tváří k nim. Zády jsem se opíral o hladký kov.
„Takhle je to lepší,“ řekl Yardman. Obešel mě a klekl si za mými zády. „Tak ruce dozadu, chlapče.“ Omotal mi řetěz kolem zápěstí a přidělal oba zámky. S klíči si pohrával v dlani. Pak vstal a stoupl si přede mne. Všech pět se na mě dívalo s nevolí a nepřátelstvím různého stupně a já se na ně díval co možná bez výrazu.
„Dobře,“ řekl Yardman po odmlce. „Bude líp, když půjdeme a dokončíme natírání. Tentokrát ho musí někdo hlídat, pro jistotu.“ Přehlédl svou bojovou skupinu a zastavil pohled u RousWheelera. „Vy si tu sedněte,“ řekl a přistrčil mu židli, kterou postavil kousek od vypínačů. „Kdyby si něco začal, co by se vám nezdálo, stačí rozsvítit ranvej a my okamžitě přijdeme. Jasné?“
RousWheeler byl navýsost spokojený, že už nemusí natírat, a přijal nový úkol nadšeně.
„Tak tedy dobře.“ Yardman se podíval na hodinky. „Jdeme na to, Billy.“ Billy, Alf a Giuseppe vyšli, Yardman se ještě otočil k RousWheelerovi. „Co nevidět nám přivezou náklad, tak se nelekejte.“
„Náklad?“ podivil se RousWheeler.
„Ano,“ přikývl Yardman. „Proto podnikáme celou tu… operaci.“
„Ale já si myslel, že já…“ začal RousWheeler.
„Můj milý RousWheelere, ne, kvůli vám bychom se do toho nepouštěli. Vás bychom poslali normální cestou z Milána a putoval byste stejně bezpečně a stejně utajeně, jako když cestujete s námi. Ale my jsme potřebovali letadlo pro zcela zvláštní náklad, a jak dobře víte, milý chlapče,“ otočil se a s mírným úsměvem hovořil ke mně, „nerad plýtvám letadly. Vždycky se snažím o vytížení a snažím se každý let využít co nejlíp.“
„A co to tedy je za náklad?“ zeptal se RousWheeler, pokořený ve své ješitnosti.
„Co?“ Yardman odložil klíče od zámku na pracovní pult. „No, jde o intelektuální dítě jednoho geniálního malého výzkumného střediska poblíž Brescie. Je to vlastně takový stroj, výsledek velmi zajímavého vývoje možno říct. Jaksi obecně vzato jde o zařízení vysílající ultrazvuk na přirozené frekvenci jakékoli minerální substance.“
„Ultrazvuk ale už prozkoumali víc než dostatečně,“ řekl RousWheeler kousavě.
Yardman se usmál. „Věřte mi, příteli, že tenhle vývojový program má stále veliké možnosti. Naši přátelé se snažili získat fotografie projektu a specifikací, ale ty byly příliš dobře střežené. Ukázalo se, že bude jednodušší jaksi… přemístit důležité součásti vlastního přístroje. To ovšem znamenalo, že jsme stáli před transportním problémem, před těžkým transportním problémem, proto jsem se věci ujal osobně.“ Výklad měl doputovat nejen k RousWheelerovi, ale taky ke mně, abych náležitě ocenil, jak dobře ovládá svou práci a jak je důležitý. „Jakmile se rozhodlo, že použijeme letecký transport, samozřejmě se nabízelo, že vás vezmeme s sebou.“
Každou příležitost využít co nejvíc. V původním plánu jsem já ovšem zařazený nebyl. To jsem věděl.
Yardman pak vyšel z hangáru. RousWheeler si sedl na tvrdou židli a já zůstal sedět na tvrdém betonu. Moje přítomnost i moje situace ho očividně uváděly do rozpaků.
„Tak co, jestlipak jste si v poslední době pořádně zapinkal o zed?“ zeptal jsem se konečně.
Zásah, zřetelný zásah. Neočekával, že se na svém výletě setká se spolužákem. Tvářil se dotčeně.
„Už jste… byl jste už někdy tam, kam ted jedete?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekl stroze. Nepodíval se na mne.
„Řeč umíte?“
„Učím se,“ odsekl upjatě.
„Co vám nabízejí?“
V tu chvíli se zatvářil spokojeně. „Dostanu byt, auto a lepší plat a samozřejmě důležité postavení jako poradce.“
„Samozřejmě,“ poznamenal jsem suše.
Poprvé se na mě přísně podíval.
„Budu poradcem a expertem pro britský způsob života… musím říct, že jsem hrdý na to, že svým způsobem přispěji k lepšímu porozumění mezi dvěma velkými národy, čímž přispěji k rozvoji plodné spolupráce a dobrých vztahů.“
Hovořil, jako kdyby to myslel vážně, a taky byl sám se sebou velmi spokojený. Ne, ten se neodhodlá obrátit a jet zpátky. Ale Yardman nechal klíče od zámků ležet na pultě.
„Možná budou doma váš postup posuzovat jinak,“ řekl jsem.
„Zpočátku jistě, to už je mi jasné, ale časem…“
„Omyl,“ řekl jsem tvrdě. „Vždy vás budou považovat za zrádce, za obyčejného, prachobyčejného zrádce.“
„Ne,“ řekl nejistě.
„Za zrádce, ano. Vy prostě potřebujete někoho, kdo by váš postoj náležitě propagoval, kdo by vysvětlil, oč vám jde, aby k vám vaši bývalí kolegové získali úctu, aby litovali, že líp nevyužili vašeho potenciálu, dokud k tomu ještě měli příležitost…“ Bál jsem se, že jsem to přehnal, ale omyl. Tvářil se zamyšleně.
„To myslíte jako… vás? Vy byste za mě jednal?“ našpulil rty.
„Nevypadám vždycky takhle sešle,“ řekl jsem zcela vážně. „To víte, mám určitý vliv u přátel svého otce a… hm… mám strýčka, který víceméně žije v Reformklubu.“
Přikyvoval. Všechno velice dobře v duchu zaznamenával.
„Ano, správné slovo na správném místě…“ řekl vážně.
„Získat uznání,“ doplnil jsem.
Zatvářil se skromně. „No, v to nedoufám.“
„Časem,“ naznačil jsem.
„Myslíte, že by to šlo?“
„Samozřejmě,“ odmlčel jsem se. „Rád a snadno bych odstranil určité… jaksi nepříznivé reakce, které by váš nynější krok mohl vyvolat.“
„To je od vás laskavé,“ řekl nadřazeně.
„V tuhle chvíli se bohužel nezdá, že bych měl možnost zaintervenovat.“
Zatvářil se zklamaně. „Inu, skutečně se zdá že ne,“ zamračil se. „Vidím, že jste mi mohl prokázat výbornou, ba možno říci rozhodující… službu.“
Řekl jsem jakoby nic: „Skoda, samozřejmě. Nicméně… máte klíče na dosah… pokud byste chtěl.“
Zadíval se na klíče a na mě. Vstal, vzal klíče do ruky. Cítil jsem, jak mi buší srdce a snažil jsem se tvářit lhostejně. Vykročil ke mně. Pak se nejistě rozhlédl a zadíval se na vypínač světel u ranveje. Díval se na vypínač jako hypnotizovaný.
„Yardman řekl, že mám rozsvítit, kdybyste se o něco pokusil.“ Byl vyvedený z míry. Otočil se, položil klíče tam, kde byly, na pult, jako kdyby ho pálily v ruce. „Yardman považuje za nezbytné, abyste tady zůstal a nehnul se z místa. Nebyl by to zrovna nejlepší začátek spojení s mými novými přáteli, kdybych všechno zahájil tím, že bych neuposlechl jejich přání.“
„Yardmanova přání.“
Zdálo se, že dokonce použil mozek a přemýšlel. „Kdybych vás pustil zpět do Anglie, Yardman by skončil. Jeho nenahraditelná transportní služba by taky skončila…“ Zatvářil se zděšeně při pomyšlení, do jaké propasti málem upadl. „To by mi vůbec neposloužilo.“
Neřekl jsem ani slovo. Takže nic a začínáme zase od začátku. Pokusil jsem se znovu vyprostit z Yardmanových řetězů, marně. RousWheeler si znovu sedl a díval se na mě se směsí úzkosti a popuzení.
„V kterém odboru financí jste pracoval?“ zeptal jsem se. Už jsem boj vzdal.
„Základní finance,“ odpověděl suše.
„Co to je?“
„Granty.“
„Chcete říct, že váš odbor rozhodoval o tom, kdo dostane veřejné granty a kolik?“
„Ano.“
„Na vývoj, výzkum, obranu a tak dále?“
„Ano.“
„Takže vy osobně víte, které projekty ted právě běží… nebo se plánují?“
„Ano.“
Kdyby dělal něco jiného, napadlo mne, asi by se s ním vůbec neobtěžovali.
Po chvíli jsem se zeptal:“A co ten ultrazvukový vysílač?“
„Jak co s ním? Je to britský projekt, pokud vás to zajímá.“
„Jestli jsem správně pochopil… ten přístroj může vysílat vlny na jakékoli přirozené frekvenci minerálních substancí.“
„Domnívám se, že správně opakujete, co řekl Yardman,“ přiznal upjatě.
„To znamená, že může ledaco roztříštit… Zvuk přece roztříští sklo, ne?“
„Nejsem vědec, nemám tušení.“ Podle toho, jak to řekl, mu to asi taky bylo jedno.
Díval jsem se zasmušile na podlahu a přemýšlel o tom, jak se stane, že člověk změní strany. RousWheeler si připadal důležitý a současně zhrzený, přitom neschopný si přiznat, že není zase tolik skvělý, ale takových lidí přece jsou tisíce a tisíce lidí nejsou ochotny prodat kousek budoucnosti vlastního národa za byt, auto a poplácání po zádech. Ne, k tomu je třeba něco víc. Hluboká, kalná, silná motivace, jakou jsem si ani neuměl představit, která člověka pudí za hranice rozumu a slušnosti. Jenže RousWheeler by byl stejný, ať by žil kdekoliv. Až uplyne pět let, možná i míň, bude mít zase pocit, že je ukřivděný a nedoceněný. Lidský brak.
Na moji budoucnost nahlížel se stejným pesimismem jako já na jeho.
„Myslíte,“ odkašlal si, „myslíte, že vás Billy opravdu zastřelí?“
„Prosím vás myslete, viděl jste přece, jak naložil s posádkou.“
„Ale vás pořád odkládá.“
„To nejlepší na konec.“
„Jak vůbec můžete o věci žertovat. Jste přece skutečně ve vážné situaci.“
„Vy taky. A musím říct, že bych s vámi neměnil.“
Útrpně se usmál. Nevěřil mi, jenže já to myslel vážně. Každý musíme jednou zemřít, jak kdysi řekl Simon, a v osmdesáti se nám nechce ze života asi stejně jako v šestadvaceti. Jenže, pomyslel jsem si s úsměvem, viktoriánské sentimentální romány nelžou. Člověka skutečně může potkat osud horší než smrt.
Venku zastavil nějaký velký, těžký nákladní vůz. Zaskřípaly brzdy někde poblíž dveří a po krátké chvíli vešel řidič vozu do hangáru. Připomínal Giuseppa, byl mladý, tvrdý, s chladnýma očima, hbitý. Na mě se zadíval překvapeně a na RousWheelera promluvil italsky. Nerozuměl jsem ničemu, zachytil jsem snad jediné slovo – Brescia.
RousWheeler zvedl ruku dlaní k řidiči. „Nerozumím vám, milý příteli, počkejte, až přivedu pana Yardmana.“
To nebylo zapotřebí, protože můj bývalý zaměstnavatel už příjezd nákladního auta zaznamenal. V průvodu své posádky nesoucí žebříky, barvu, štěce a montérky vešel Yardman do hangáru a s řidičem se pozdravil.
„Dobře.“ Yardman se obrátil k Billymu a promluvil anglicky. „Dovezli několik lehčích beden, pak jednu velkou těžkou. Bude asi nejlepší, když předními dveřmi ty lehké naložíte a nastrkáte je do zavazadlového prostoru. Pak otevřeme zadní dveře, naložíme tu velkou a postavíme ji na plech na rašelinu pro poslední box, co je ted složený. Jasné?“
Billy přikývl.
Otevřel jsem ústa, chtěl jsem něco říct, a pak jsem si to rozmyslel.
Yardman to okamžitě zaznamenal. „Copak?“ řekl ostře.
„Nic.“
Přešel ke mně a zadíval se na mne. Pak si sedl na paty a zadíval se mi do očí. „Poslyšte, hochu, tady něco nehraje, že, tak copak to je?“ Díval se na mě tak upřeně, jako by mi chtěl číst myšlenky, a sám usilovně přemýšlel. „Vy jste nám něco chtěl říct, ale pak jste se rozhodl, že si to necháte pro sebe. Mám pocit, že bychom měli vědět, co to bylo. Asi to bylo něco… nějaká chyba. Určitě to byla nějaká chyba. Něco, co by nám uškodilo, aspoň si myslím.“
„Já to z něj vystřílím,“ nabídl se Billy.
„Ne, bude rychlejší, když budu hádat… Takže moment. Co jsem navrhl špatně? V čem je chyba? Ano chlapče, vy víte, jak se rozmísťuje váha v letadle, co? Takže něco z toho, co jsem řekl, je chyba…“ luskl prsty a vstal. „Už vím, ta těžká bedna nesmí přijít dozadu, to nebylo dobré, Billy. Zavedte klisny dopředu, do dvou předních boxů, a tu těžkou bednu dejte do středních. Zadní část letadla necháte být.“
„Takže máme stěhovat klisny?“ zlobil se Billy.
„Ano, samozřejmě. Jde o vyvážení letadla. Že mám pravdu, chlapče?“ Byl sám se sebou velmi spokojený. Usmíval se. Myslel rychle. Kdyby tušil jenom z jedné tisíciny, kdyby měl sebemenší podezření, že Gabriela ještě žije…
Billy přišel k nám a díval se na mě s odporným spokojeným šklebem.
„Už to dlouho nebude trvat,“ slíbil.
„Nejdřív naložte,“ řekl Yardman. „Vůz musí odjet co nejdřív. Zábavu si nechte až na potom, já mezitím dojedu pro pilota. Ale chci, aby byl mrtvý, než se vrátím.“
„Dobře,“ přikývl Billy. Odešel s Alfem, Giuseppem a s řidičem. Bylo slyšet, jak nákladní vůz přejíždí krátkou vzdálenost k letadlu.
„Jakého pilota?“ zeptal se RousWheeler.
„Můj milý RousWheelere,“ vysvětloval trpělivě a s mírným pohrdáním Yardman. „Jak si myslíte, že by to letadlo jinak mohlo letět?“
„Ach tak… Tak proč jste tedy zabili tamtoho? Byl by přece letěl, kamkoli byste mu řekl.“
Yardman si povzdechl. „Ne, to by tedy neletěl, ne bez Billyho, který by střílel tady do našeho přítele. Upřímně řečeno, vážený pane, nejde jenom o to, že se s Billym musíme vrátit, ale jde i o to, že by nebylo zcela vhodné, abychom posádku zabíjeli ve vaší nové vlasti. Určitě je mnohem lepší, když se to odbude tady. Je to jaksi diskrétnější, nemyslíte?“
„Ale kde vlastně… kde vlastně jsme?“ zeptal se RousWheeler. Dobrá otázka.
„Na soukromém letišti,“ řekl Yardman. „Dává nám ho občas k dispozici jeden starší vážený aristokrat.“
Starší a vážený. Yardman mluvil uštěpačně.
„Obvyklý způsob vydírání?“ zeptal jsem se. „Natočili jste video, když byl v posteli, do které nepatří?“
Yardman řekl že ne, ale neznělo to přesvědčivě.
„O čem to mluví?“ zeptal se RousWheeler popuzeně.
„Mluví o metodách, jaké používají vaši noví zaměstnavatelé a přátelé,“ řekl jsem. „Když se jim nedaří získat informace tím, že lidi zmatou a omámí jako vás, sáhnou k vydírání a výhrůžkám. Jak se právě hodí.“
RousWheeler se tvářil uraženě. „Mě nikdo nemátl ani neomámil.“
„Nesmysl. S vámi to musela být hračka.“
Yardman vykročil směrem ke mně a poprvé dal najevo vztek. „To by snad stačilo.“
„Nic by nestačilo. Co si sakra myslíte, že ještě můžu ztratit?“
Yardmanovi se zaleskly brýle a RousWheeler si postěžoval ve spravedlivém rozhořčení: „Snažil se mě přemluvit, abych ho osvobodil, zatímco jste natírali letadlo. Chtěl, abych mu odemkl pouta, což jsem samozřejmě neudělal.“
„Chybělo málo,“ řekl jsem. „Vás snadno ukecá kdokoli. Připadáte si tak veledůležitý, že se s vámi dá snadno manipulovat.“
Yardman se zadíval na RousWheelera a na mne. Ústa měl sevřená. Pak řekl: „Musím jít k letadlu, pane RousWheelere, ale myslím, že bude lepší, když půjdete se mnou.“
„Ale já bych ho přece nepustil,“ bránil se RousWheeler jako pokáraný školák.
„Stejně…“ Yardman šel za mě, sehnul se a ověřil si, že řetězy jsou dostatečně pevné, což bohužel byly. „Vypadáte tak neškodně, hochu,“ řekl. „To je matoucí, že?“
Odešli a zanechali mě o samotě. Pokusil jsem se znovu vyprostit z řetězů. Dráždil mne pohled na česnu tak blízko, na dosah. Jenže Yardman byl pečlivý. Železný sloup byl zapuštěný v betonu, řetěz se nemohl prodřít jako provaz a ať jsem dělal co jsem dělal, ruce jsem nevyprostil.
Moc času už mi nezbývá, pomyslel jsem si. Taky už není nač se ptát. Ostatně co z toho, jestli znám odpovědi na otázky, když za chvíli už nebudu vědět vůbec nic. Taky o tom jsem přemýšlel. Nevěřím v posmrtný život. Když člověk zemře, je prostě konec. Několikrát jsem při pádu na dostizích ztratil vědomí, smrt byla vlastně bezvědomí, ze kterého se člověk už neprobere. Upřímně řečeno, moc jsem se jí nebál. Nikdy jsem se jí nebál. Pravděpodobně to způsobil nedostatek fantazie nebo citu. Pociťoval jsem jenom nechuť k tomu odejít z jeviště, když zbývalo tolik, co bych rád dělal. No nic, nejdřív musím nějak přežít Billyho kratochvíle… Přiznal jsem si zasmušile, že bych se jim velice rád vyhnul, kdyby to jenom trošku šlo a kdybych pro to našel sám před sebou omluvu.
Do hangáru vešel Alf. Šel k zahradnickému nářadí a sáhl pro lopatu. Křičel jsem na něj, ale on jako když neslySí. Odešel skoro hned. Uplynulo dalších několik minut. Myslel jsem na Gabrielu, žijící, milující, vážnou, něžnou a silnou. Dívku, s kterou bych dovedl strávit život nebo aspoň zbytek života.
Vrátil se nákladní vůz, krátce venku zastavil a pak odjel. Hluk motoru zmizel v dálce. Yardman a jeho posádka – bez Alfa – vešli do hangáru. Giuseppe prošel kolem mne k zasunovacím dveřím a otevřel vrata tam, kde stál citroen. Dovnitř zavál chladný vzduch a v malých spirálkách rozvířil prach na betonové podlaze. Nebe venku bylo sametově černé.
Yardman řekl: „Takže Billy, jestliže posádka zachová časový harmonogram, budeme tady asi tak za hodinu, možná trochu později. A do té doby si přeju, abyste byl se vším hotový. Všechno co zbývá udělat, musí být hotové. Jasné? Hned jak odstartuje letadlo.“
„Dobře,“ přikývl Billy. „Klid.“
Yardman přešel ke mně a zadíval se na mne se směsí uspokojení i lítosti. „Takže sbohem, chlapče.“
„Sbohem,“ odpověděl jsem zdvořile.
Ve rtech mu zacukalo. Ohlédl se na Billyho. „Nic neriskuj, Billy, je ti to jasné? Ty toho člověka podceňuješ. Není to panák bez mozku, jak bys rád věřil, to už je ti snad jasné. A ještě něco, varuju tě, varuju tě, milý Billy, jestli ho necháš v tomhle stadiu utéct, když ted ví všechno, můžeš si jednu z těch kulek prohnat vlastní hlavou. Jinak, a to tě ubezpečuju, drahý Billy, to obstarám za tebe.“
Dokonce i na Billyho ta chladná výhrůžka zapůsobila. „Dobře,“ řekl nejistě. „Ale von neuteče, to se nebojte. Ani náhodou.“
„O to se musíš postarat,“ přikývl Yardman, odvrátil se a šel si sednout na sedadlo pro spolujezdce do citroenu. Giuseppe u volantu nastartoval, zacouval z hangáru a hladce odjel. Yardman se neohlédl. Billy zavřel zasunovací vrata a zvolna přešel ke mně, tiše jako kočka. Zastavil se čtyři kroky ode mne. Ticho houstlo.
RousWheeler si nervózně odkašlal.
Billy se na něj podíval. „Děte se projít,“ řekl.
„Projít?“
„Jo projít. Jedna noha druhá noha,“ řekl urážlivě. „Pěkně po ranveji nahoru a zase dolů, to tak akorát vyjde.“
RousWheeler pochopil. Do očí se mi nepodíval a neměl v sobě ani tolik lidskosti, aby se za mne přimluvil. Otočil se k celé situaci zády a odešel. Ať žije pouto stejné školy!
„Tak a sme spolu sami,“ řekl Billy.
Tiše se pohyboval po hangáru a hledal různé předměty. Pak se vrátil. Nesl starý ohebný řetěz z kola a pětigalonový kanystr s benzinem. Zadíval jsem se na ty předměty jak doufám bezvýrazně a nezeptal se, co s nimi hodlá dělat. Bylo mi jasné, že se to brzy dozvím.

Sedl si přede mne na paty a ušklíbl se, v jedné ruce řetěz od kola, z druhé strany hned u ruky kanystr. Pistoli nechal ležet na pultu. „Tak, a tedko hezky popros.“
Mlčel jsem. Čekal. Pak se pohrdavě zasmál.
„Však ty budeš prosit, a jak budeš prosit. Ty lorde jeden zasranej.“
Natáhl ruku s řetězem od kola, ale místo aby mě uhodil, jak jsem očekával, uvázal mi řetěz pevně kolem kotníku. Udělal dvě kličky a s obtížemi vázal uzle. Když se mu to konečně zdařilo, vypadalo to, že články řetězu se do sebe zaklesly na věky. Volný konec řetězu pak protáhl držadlem kanystru na benzin, kde zase uvázal uzle. Když skončil, tvořila vzdálenost od uzlů u mého kotníku ke kanystru asi patnáct centimetrů. Billy zdvihl kanystr a trhl s ním. Moje noha, pevně přivázaná, samozřejmě poslušně následovala. Billy se usmál, celý spokojený. Odšrouboval uzávěr kanystru a polil mi benzinem nohy. Taky udělal malou loužičku na podlaze. Pak znovu uzávěr zašrouboval, ale už ne tak pevně.
Nato obešel sloup, ke kterému jsem byl přivázaný, a odemkl oba zámky na mém zápěstí. Řetěz spadl, ale díky tomu, že jsem to nečekal a že jsem byl celý ztuhlý, nestačil jsem se předklonit a rozvázat řetěz na kotníku, než Billy skočil k pultu pro pistoli a než ji namířil.
„Vstaň,“ řekl. „Hezky vstaň. Když nevstaneš, tak to hodím do benzínu.“ V levé ruce držel plynový zapalovač. Tenhle typ hoří tak dlouho, dokud ho nezavřete. Zapalovač hořel jasným plamenem.
Stál jsem celý ztuhlý, opíral se o sloup a dělalo se mi nanic z toho, co se Billy chystá provést. Jako bych měl v žaludku kus ledu. To jsem si myslel, že se nebojím smrti! Rázem jsem změnil názor. Ona je smrt a smrt. Některá dovede být horší než jiná.
Billy se ušklíbl. „Tak hezky popros,“ řekl.
Nepoprosil jsem. Zvolna mávl pistolí k podlaze. „Tak pomašírujem, kamaráde. Mám pro tebe eště jednu práci. A ted hezky vopatrně, nechcem, aby nám to tady bouchlo.“ Oči mu zářily, zřejmě se nádherně bavil. V životě se tak nebavil. Doznávám, že mě to zlobilo.
Kanystr byl těžký, jak jsem ho za sebou pomalu táhl ke dveřím, krok po kroku, a pak venku po trávě. Benzin z kanystru povoleným uzávěrem vytékal malým čúrkem a zanechával za mnou hořlavou stezku. Noční vzduch byl sladký a hvězdy jasné. Měsíc nesvítil. Vanul mírný vítr. Krásná noc na lítání.
„Ted doprava,“ ozval se za mnou Billy. „Tamhle u světla je Alf. Tam běž a koukej, ať ti to moc netrvá. Nemáme zas tolik času.“ Ušklíbl se vlastnímu špatnému žertu.
Alf byl ode mne asi na délku tenisového kurtu, ale než jsem k němu došel, měl jsem toho dost, jak jsem za sebou táhl kanystr. Alf, jak jsem zjistil, kopal. Asi šest nebo sedm čtverečních stop trávníku bylo pečlivě uložených na hromádkách, na další hromadě se vršila asi do výše jedné stopy hlína. Na té stála baterka a osvětlovala Alfův starý obličej, jak stál v mělkém výkopu. Držel lopatu a tázavě se díval na Billyho.
„Di se projít,“ křikl Billy. Alf pochopil, co se od něho žádá, krátce přikývl, položil lopatu, vystoupil z výkopu na trávu a odšoural se do tmy. „Dobře,“ řekl Billy. „Ted tam vlez ty a pokračuj. Kdybys toho měl dost, řekni, stačí poprosit.“
„A když poprosím?“
Světlo se odráželo v Billyho jasných očích. Potěšeně se šklebil. Zdvihl o kousek pistoli. „Do hlavy,“ řekl. „Střelím tě do hlavy a budu vědět, že jsem nad tebou vyhrál, ty jedno lordstvo zasraný. Škoda, že vás tu nemám všechny.“
„My jsme neškodní,“ řekl jsem, ale přitom jsem dobře věděl, že dějiny by mě usvědčily ze lži. Lidé mého rodu v minulosti nadělali dost škody, a nenávist přežije celá století.
„Ruku na lopatu. Jak se pokusíš rozvázat ten řetěz, tak skončíš.“ Z bezpečné vzdálenosti se díval, jak házím lopatou, takže jsem ho nemohl napadnout, a střídavě zapaloval a zhasínal zapalovač. Zápach benzinu byl všude, jak benzin unikal netěsnícím uzávěrem a prosakoval do hlíny kolem mých nohou. Půda byla měkká, kyprá, lopata se do ní snadno bořila. Billy si nicméně můj úkol dobře promyslel, s náležitou pomstychtivostí. Ať jsem dělal co jsem dělal, jakmile jsem hodil lopatou, chtě nechtě jsem se paží dotkl žeber. Košile a svetr mě neochránily. Každé hození lopatou byl trest. Jak jsem pokračoval v práci, bylo to čím dál horší.
Billy mě sledoval a čekal. Výkop se prohluboval. Přísně jsem sám sebe přesvědčoval, že spousta lidí musela čelit horším věcem. Že spousta lidí musela kopat svůj vlastní hrob, že i jiní zemřeli v plamenech za pravdu, za to, v co věřili… Ze se to dá vydržet, i když to není legrace.
Billy začal být netrpělivý. „Tak pros,“ řekl. Místo odpovědi jsem po něm hodil lopatu hlíny a málem bylo po všem. Prudce škubl pistolí, ale pak ji zase zvolna sklonil. „Žádný takový, to bys měl moc velkou kliku,“ řekl vztekle. „Budeš prosit, a budeš prosit vkleče.“
V okamžiku, kdy jsem si byl jistý, že už mi na nohy nedohlédne, jsem odtáhl od kanystru s benzinem nohu, jak jsem mohl nejdál, pokud to řetěz dovolil, a lopatu jsem vší silou vrazil do země v tom úseku mezi uzly. Naštěstí to nebylo slyšet. Zkusil jsem to znovu a znovu, kdykoli jsem lopatou nabíral hlínu. Můj kotník sice mírně protestoval, ale kýžený výsledek má námaha nepřinášela.
„Tak si pospěš,“ řekl Billy vztekle a znovu zapálil zapalovač. „Dělej!“
Výborná rada. Času ubývalo a Yardman se co nevidět vrátí. Zuřivě jsem znovu zabodl lopatu do země a v okamžiku, kdy jsem už ztrácel naději, jsem ucítil, jak se poškozené články řetězu začínají uvolňovat. Ale pořád to ještě nebylo dost. I když se zbavím kanystru s benzinem, stále ještě budu ve výkopu a Billy drží revolver. Jenže i jiskra naděje je lepší než nic. Další seknutí lopatou a řetěz byl skoro vedví. Další rána konečně řetěz rozbila. Ale musel jsem použít tolik síly, že jsem zavrávoral a upadl. Klečel jsem a opíral se rukama o zem.
„Vstaň,“ křikl Billy ostře. „Nebo…“
Neposlouchal jsem ho. S nevýslovnou hrůzou jsem zjistil, že hrob, dostatečně velký pro Patricka, Mika, Boba i mě, není prázdný. Pravou rukou jsem nahmatal kus látky vyčuhující z hlíny. Ohmatával jsem látku, posunul ruku hlouběji a narazil na něco ostrého. Pokračoval jsem dál. Poznal jsem, na co sahám. Špendlíky v klopě.
Znovu jsem vstal a zadíval se na Billyho. Došel až k okraji jámy a krátce se na mě zadíval.
„Simon,“ řekl jsem zoufale. „Je tam… Simon.“
Billy se usmál ledovým, strašlivým, spokojeným, nenávistným úsměvem.
Čas dozrál. Rozměr času se rovnal vzdálenosti od hlavně pistole k mé hlavě. Od zapalovače k mým benzinem prosyceným botám a kanystru u mých nohou. Billy čekal jenom na okamžik, kdy najdu Simona. Ted už byl skoro nasycený.
„Takže pros,“ řekl. Oči dokořán. „Pros, máš poslední šanci.“
Mlčel jsem.
„Pros,“ zuřil. „Musíš poprosit!“
Potřásl jsem hlavou. Jsem blázen, blázen, musím být šílený. „Dobře,“ řekl vztekle. „Kdybych na tebe měl víc času, však ty bys poprosil, a když teda nechceš…“ odmlčel se a najednou jako by se skoro bál toho, co se chystá udělat. Zaváhal, zdvihl pistoli, ale chvíle váhání pominula. Vrátila se mu nelítostná odvaha.
Stiskl zapalovač a proti černému nebi vyšlehl jasný a ostrý plamen. Chvíli držel zapalovač ve výšce, jako kdyby si vypočítával, kam hodí, abych ho nemohl chytit. A v té chvíli jsem se shýbl, uchopil kanystr a hodil ho po něm. Uvolněný uzávěr nečekaně ve vzduchu odpadl a benzin velkým, třpytivým proudem vychrstl směrem k plameni.
Zbývala mi vteřina na únik, než celý svět vzplane.
Pramen benzinu vzplanul ve vzduchu s obrovským hlukem a s hukotem dopadl jako kaskáda tam, kde stál Billy a kde jsem před vteřinou stál i já. Kanystr vybuchl s obrovským žárem a společný hrob se změnil v pekelnou ohnivou jámu. Z pěti galonů benzinu vznikne nádherný požár.
Převalil jsem se přes okraj hrobu po zádech v posledním okamžiku, než se z výkopu stalo krematorium a čirým zázrakem mi nevzplaly nohy. Měl jsem víc štěstí, než jsem doufal. Billy křičel, utíkal, kabát na něm hořel na levém rameni a levém rukávu. Zoufale se snažil kabátu zbavit, ale ještě stále držel pistoli a proto mu to nešlo. Musel jsem se k té pistoli dostat a byl jsem připravený o ni bojovat. Jak jsem běžel za Billym, vidím, že pistoli upustil a utíká dál, v zoufalství, hrůze a bolesti se snaží kabát rozepnout. Mrazilo mě, když jsem si představil, čemu jsem unikl.
Na vratkých nohou jsem klopýtavě běžel k místu, kam revolver spadl. Leskl se v záři plamenů v trávě. Shýbl jsem se a vzal ho i s těžkým tlumičem na hlavni. Dobře mi zapadl do dlaně.
Billy se konečně zbavil kabátu, ten ležel přede mnou, hořící hromádka. Billy běžel dál, utíkal do hangáru a volal o pomoc. Volal Alfa. Běžel jsem za ním.
Alf v hangáru nebyl. Když jsem tam doběhl, stál Billy zády ke mně, kde předtím parkoval citroen, potácel se a křičel. Vstoupil jsem do dveří a zavřel za sebou.
Billy se rychle otočil. Levý rukáv košile měl ohořelý, zbývaly z něj cáry, kterými bylo vidět rudou lesknoucí se spálenou kůži. Nechápavě, nevěřícně se na mě díval, díval' se na pistoli v mé fuče. Prudce zavřel ústa, pak se přece jen dokázal ušklíbnout.
„Ty to nesvedeš,“ řekl udýchaně.
„Synové aristokratů umějí střílet.“
„Ale jenom ptáky,“ řekl pohrdavě. „Na to seš moc velkej srab.“
„Pleteš se, Billy. Špatnější mě odhadl od samého začátku.“ Viděl jsem, jak začíná váhat, jak znejistěl. Díval jsem se, jak se ohlíží ze strany na stranu, kam by utekl, jak se chystá vyběhnout. Pak jsem na něm poznal, že konečně s úžasem pochopil, že vystřelím. Vystřelil jsem.

 

Dobré knihy cz - Online prodej knih