Ukázka z knihy Kouřová clona - Dick Francis

Černá tma. Nic. Otevřel jsem oči. Nic jsem neviděl. Sáhl jsem si na obličej, jestli opravdu mám otevřené oči. Byly otevřené.Připadal jsem si mimo čas a prostor. Nevěděl jsem, kde jsem a proč, a nic jsem neviděl. Čas jako by se zastavil. Nevěděl jsem, jestli třeba nespím, jestli se mi to nezdá. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenuju. Pak jsem se pomalu vzpamatoval, všechno se mi vybavilo. Věděl jsem, že jsem při vědomí, že nespím a že já jsem já. Stále ještě jsem nic neviděl. Pohnul jsem se a pokusil se posadit. Ležel jsem na boku. Jakmile jsem se pohnul, cítil jsem pod sebou pichlavé úlomky kamene a slyšel jejich skřípot. Jsem ve sloji.
Opatrně jsem zvedl ruku. Strop jsem měl jen kousek nad hlavou. Přílba byla pryč, zato jsem měl vzadu na hlavě bolavou bouli. Zatraceně, pomyslel jsem si, zřejmě jsem se praštil do hlavy. Jsem ve sloji a nevidím nic, protože je tma a já nemám světlo. Všichni už z dolu odešli, a co nevidět odpálí nálože. Na chvíli jsem zkameněl při pomyšlení, že mne výbuch roztrhá na tisíce kousků, než věc domyslím. Pak mne napadlo, že je možná chyba, že jsem se vůbec probral, že by bylo lepší, kdybych byl v bezvědomí, až dojde k odstřelu. Ušetřil bych si strach. Pak jsem teprve začal uvažovat o tom, co dál. V první řadě musím mít světlo. Snažil jsem se světlo nahmatat za zády. Nahmatal jsem baterii a prsty stopoval kabel až k lucerně. Světlo nebude. Sklo lucerny i žárovka byly rozbité. Snažil jsem se nahmatat přílbu, ze které lucerna spadla, ale marně. Musím odtud vypadnout, nařizoval jsem si důrazně, ale v tu chvíli mne napadlo, jestli vůbec najdu cestu ven. Snažil jsem se uklidnit, ležel jsem bez hnutí. Vybavilo se mi, jak Yatese ujišťuju, že zpátky snadno dojdu sám. Nejspíš jsem se příliš prudce narovnal a narazil hlavou o strop. Nepamatoval jsem si nic. Jedno bylo jisté, při pádu se mi rozbila lucerna, a proto mne ve sloji nikdo neviděl. Jsem to pitomec a nešika, nadával jsem si, sám si za všechno můžu. Opatrně jsem se o kousek posunul, ruku napřaženou před sebe. Nahmatal jsem jen kamenné úlomky. Musím vědět, kam lezu, mohlo by se snadno stát, že bych se posunoval blíž k náložím místo pryč od nich. Zdvihl jsem hrst drobných kamínků a začal je metodicky házet kolem sebe v kruhu. Začal jsem odprava. Moc skvěle mi to nešlo, protože některé kamínky narazily na strop, některé spadly na zem. Některé ale dolítly dostatečně daleko, takže jsem věděl, že přede mnou je dost velká prostora. Překulil jsem se na záda. Pak jsem si odpojil baterii, protože mne tlačila do boku. Znovu jsem začal v polokruhu, směrem k nohám, házet kamínky. Měl jsem před sebou stěnu chodby, několik kamínků se od ní odrazilo. V tu chvíli už mi srdce bušilo tolik, že mne to téměř ohlušovalo. No tak neblázni, káral jsem se. Strach ti nepomůže, strach je k ničemu. Znovu jsem házel kamínky, tentokrát abych našel otvor ve zdi. Našel jsem ho skoro hned. Ještě jsem pro jistotu hodil několik kamínků. Byl tam, kousek vlevo, tam, kam jsem mířil nohama. Všechny kamínky, které jsem tam hodil, doletěly dál než ostatní a rachotily, když dopadly. Nebyly kulaté, nemohly se koulet, ale mohly padat ze srázu. Ze srázu... sloj spadala k chodbě strmě. Ještě několik kamínků. Pak jsem se pohnul a posunoval se až k otvoru. Hlavu jsem držel pro jistotu u země. Ještě několik kamínků. V pořádku, otvor tam je. Ještě kousek se posunout, ještě několik kamínků... Byl to jen kousek, možná tři metry, ne víc, ale mně to připadalo nekonečné. Rozpřáhl jsem ruce. Do stran jsem měl prostor, nad sebou strop. To bylo vše. Ještě kousek. Hmatal jsem kolem, všude škála. Ještě jsem se posunul. Vtom mi nohy sklouzly dolů, kolena se ohnula, boty dopadly na dno chodby. Opatrně jsem se protáhl otvorem a dával si pozor na hlavu, bez přílby to jinak nešlo. Skončil jsem v chodbě na všech čtyřech, lapal po dechu a vyděšený jsem byl jako nikdy. Když jsme s Yatesem přicházeli, byly otvory po levé straně, a Yates řekl, že jakmile budu v chodbě, nemůžu se ztratit. Dobře. Zahnu tedy doprava a půjdu rovně. Jednoduché. Opatrně jsem vstal, zády k otvoru do sloje, a otočil se doprava. Rukou jsem se opřel o drsnou skalní stěnu.Vykročil jsem. Jak mi pod nohama skřípaly úlomky kamene, uvědomil jsem si teprve, jaké je v dole ticho. Předtím jsem slyšel bušení vlastního srdce a rachot rozhazovaných kamínků..., teď nic... Byla úplná tma a úplné ticho. Radši jsem se tím nezabýval, škoda času. Spěchal jsem vpřed, jak jen to šlo, opatrně, krok za krokem. Ticho..., to znamená, že je vypnutá ventilace..., což o to, na tom nezáleží, v dole je vzduchu dost..., i když je tam horko. Najednou se mi zeď ztratila a srdce se mi znovu rozbušilo. Snažil jsem se klidně, pravidelně dýchat a ustoupil jsem o krok zpátky. Znovu pravou ruku na zeď. Výborně. Teď na všechny čtyři, sledovat rukou stěnu vpravo... aha, další otvor, jeden z mnoha, kterými pronikne tlaková vlna, až se odpálí nálože.
Tlaková vlna putuje bleskově, zvlášť v omezené prostoře, tlaková vlna je stejně vražedná jako lítající kameny. Pane bože! Zatraceně. Na co má člověk myslet, když ví, že za okamžik bude nejspíš po smrti? Musím se dostat co nejdál, co nejblíž k šachtě, co nejrychleji. Nesmím ztratit kontakt s pravou stěnou chodby, protože jinak by se snadno stalo, že bych se v té tmě otočil a šel pak na nesprávnou stranu, přímo k epicentru výbuchu. Na nic jiného jsem nemyslel, ani na Charlie ne. Šel jsem dál. Bylo čím dál větší horko. Horký úsek chodby byl předtím snesitelný, teď tvrdě útočil na nervová zakončení. Šel jsem dál. Neměl jsem představu, jak rychle asi postupuju. Nejspíš hodně pomalu. Bylo to jako noční můra, jako když se člověku zdá, že před něčím hrozným musí rychle uniknout, a nedokáže utíkat. Dorazil jsem do místa, kde se chodba rozšířila. Zatím k výbuchu nedošlo. Věděl jsem, že odstřelovat se bude taky na konci chodby, kterou teprve razili... Chodba se však stáčí a její ohyb tlakovou vlnu ztlumí.
Začala ve mně klíčit naděje. O to usilovněji jsem se přidržoval zdi po pravé ruce. Pomalu, vytrvale jsem postupoval. Kolik může zbývat k šachtě? Možná kilometr... Každým krokem jsem se blížil bezpečí. Nálože nevybuchly, aspoň ne v tu dobu, kdy jsem se plazil chodbami. V jednu chvíli jsem byl v absolutní tmě, a pak mne náhle oslnilo jasné světlo.
Zavřel jsem oči, zastavil se a opřel o stěnu. Když jsem oči znovu otevřel, svítila všude elektrická světla, chodba vypadala bezpečně, spolehlivě, pěkně natřená, s červenou čárou. Roztřesený úlevou jsem se odlepil od stěny a šel rychle dál. Kolena se mi třásla a hlava mi začali třeštit jako v kocovině. Najednou bylo slyšet hučení a pak se z chodby ozval sílící rachot. Tak rachotily přijíždějící vozíky. Slyšel jsem, jak vozíky zastavily. Pak se ozvaly kroky několika lidí. Z mírné zatáčky se vynořili čtyři muži v bílých overalech. Spěchali. Když mne zahlédli, dali se do běhu. Zpomalili a zbrzdili až u mne. Bylo vidět, jak se jim ulevilo, že se normálně pohybuju. Jeden z nich byl Losenwoldt, ostatní jsem neznal.
„Pane Lincolne..., jste v pořádku?“ zeptal se jeden z mužů úzkostlivě.
„Jistě,“ řekl jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo. Zkusil jsem to znovu. „Jistěže.“ To už bylo mnohem lepší.
„Jak se mohlo stát, že jste zůstal pozadu?“ zeptal se Losenwoldt vyčítavě.
Chtěl se zbavit pocitu provinění, přestože ho nikdo z ničeho nevinil. Preventivní opatření.
„Lituju, že jsem způsobil zmatky,“ omlouval jsem se. „Nejspíš jsem se praštil do hlavy a ztratil vědomí, ale nevybavuju si to...,“ zamračil jsem se. „Udělal jsem pitomost.“
Jeden z příchozích se zeptal: „Kde jste vlastně byl?“
„Ve sloji.“
„Páni! Nejspíš jste se moc zprudka zdvihl a narazil hlavou na strop, nebo vám spadl na hlavu kus kamene.“
„Ano,“ přikývl jsem.
Jiný se zeptal: „Když jste byl ve sloji v bezvědomí..., jak jste se odtamud dostal?“
Vyprávěl jsem jim, jak jsem házel kamínky. Nic neřekli, jen se po sobě podívali.
Pak mne jeden z nich obešel zezadu. Řekl: „Máte ve vlasech krev..., taky na krku, ale je zaschlá..., podle mýho už nekrvácíte.“ Přistoupil blíž. „Jste v pořádku? Můžete jít? Přinesli jsme pro jistotu nosítka.“ Usmál jsem se. „Klidně můžu jít.“
Šli jsme. Zeptal jsem se: „Jak jste přišli na to, že jsem ještě dole?“ Jeden z mužů řekl suše: „Pokud jde o to, jestli jsou při odstřelu všichni venku, máme údajně neomylnej systém, a taky že jo, když jde o horníky. Ale exkurze..., víte, my tu zřídkakdy míváme malou skupinu jako dneska. Pan van Huren hned tak někoho nepozve a jinak sem nikdo nesmí. Pokud exkurze máme, tak pro skupiny turistů asi po dvaceti, a pokud jsou dole, všechno se víceméně zastaví, jenže to je tak jednou za šest týdnů. Když tu máme turisty, většinou se vůbec neodstřeluje. Dnes se udělalo jednomu z vaší skupiny nevolno a vyfáral dřív, tak je celkem logický, že si ostatní mysleli, že jste vyfáral s ním. Tim Yates tvrdí, že když vás viděl naposledy, byl jste na cestě zpátky.“
„Ano,“ přikývl jsem, „na to si vzpomínám.“
„Ostatní tři hosté pak vyfárali společně. Kontrola spočítala horníky a všechno se připravilo k odstřelu...“
Vysoký hubený člověk pokračoval ve vyprávění. „Jeden z chlapů, co počítá u klece, kolik lidí sfáralo a kolik vyfáralo, tvrdil, že mu jeden člověk chybí, že nevyfáral, Lidi od kontroly říkali, že to není možný, ale ten chlap od klece trval na svým. Zbývali jenom návštěvníci, tak jsme si to šli zkontrolovat. Ti tři v šatně nám řekli, že jste se ještě nepřevlíknul, že tam ještě máte šaty, že asi budete na stanici první pomoci s Conradem, to je ten, co se mu udělalo špatně.“
„Conrad!“ řekl jsem překvapeně. Myslel jsem, že jde o Evana. „Co je mu?“
„Mám dojem, že se někdo zmínil, že má astma. No nic, šli jsme tam a zeptali se ho, a on tvrdil, že jste s ním nevyfáral.“
„Aha,“ řekl jsem.
Jistě, být s Conradem, jistě bych s ním i vyfáral, ale já ho od chvíle, kdy jsme se ve skupinách rozešli, už neviděl. Došli jsme k vozíkům a nastoupili. Pro pět lidí v nich bylo místa víc než dost.
Losenwoldt se ospravedlňoval. „Ten, co se mu udělalo nevolno, ten silnější, se svislým knírem, se mnou nešel. Jinak bych ho doprovodil k vozíkům a věděl bych, že s ním nejste.“
„Jistě,“ poznamenal jsem suše.
Drncali jsme vozíkem chodbou až k šachtě a vznesli se díky různým mačkátkům skálou do výšky, až na slunce. Sluneční paprsky v první chvíli člověka bodaly do očí, ale nehřály, byla zima. Roztřásl jsem se.
„Honem bundu,“ řekl jeden můj průvodce. „Vzali jsme dolů deku..., měli jsme vás do ní zabalit.“
Odběhl do malého domku poblíž šachty a vrátil se s obnošeným sportovním kabátkem. Pomohl mi ho obléct.
Čekal na mne vystrašený uvítací výbor: Evan, Roderick, Danilo a sám van Huren.
„Můj milý příteli,“ díval se na mne, jako by se chtěl přesvědčit, že to jsem opravdu já. „Co vám povědět?“
„Probůh, přece to byla moje chyba, a je mi skutečně líto, že jsem způsobil takový zmatek...“
Van Hurenovi se ulevilo. Usmál se, a s ním i Evan, Roderick a Danilo. Otočil jsem se k těm, kteří mne přivedli. Losenwoldt ale už mezitím zmizel.
„Děkuju vám,“ řekl jsem. „Moc vám děkuju.“
Všichni tři se usmívali. „Chceme odměnu,“ řekli.
Asi jsem se tvářil zmateně. Přemýšlel jsem, co se sluší a kolik. Jeden z nich dodal:
„Váš autogram.“
Rozesmál jsem se. „Ach tak!“
Podali mi notes a já napsal na tři listy každému z nich osobní poděkování. Přišlo mě to dost lacino.
Důlní lékař mi vyčistil ránu od prachu a prohlásil, že je zcela povrchní a šít se nemusí, dokonce ani přelepovat, ledaže bych si to přál...
„Děkuju ne.“
„Výborně. Tohle ale spolkněte, mohla by vás jinak bolet hlava.“ Poslušně jsem spolkl, co mi dal. Došel jsem pak pro Conrada. Seděl vedle v odpočívárně, dýchal normálně a šel se mnou do baru u jídelny na oběd, podle instrukcí. Cestou jsme si řekli, co se s námi dělo. Nebyli jsme na sebe hrdí. Všichni, všech pět, jsme se u stolu sešli s van Hurenem a s jeho dvěma vyššími podřízenými. Jména jsem si nezapamatoval. Všichni si znovu vyprávěli o tom, jak jsem o vlásek unikl zhoubě. Poprosil jsem pak úpěnlivě Rodericka, aby byl tak tuze laskavý a tu trapnou historku nezveřejňoval. Uškubl se. „Jo..., kdyby vás to roztrhalo na cucky, bylo by to mnohem zajímavější. Na tom, že kontrola fungovala, není nic senzačního.“
„Zaplať pánbůh,“ vydechl jsem.
Conrad se na mne úkosem zadíval. „Tebe v Africe nějak pronásleduje smůla, kamaráde. V průběhu jednoho týdne je to už podruhý, co ti hrozila smrt.“
Potřásl jsem hlavou. „Žádná smůla, naopak, podruhé už jsem si zachoval život. Tak se na to musíš koukat.“
„Kočky mají devět životů, ještě ti jich zbývá sedm,“ zasmál se Conrad.
Řeč se stočila na zlato. Ve Welkomu to tak asi dopadá vždy, jako se v Newmarketu nemluví o jiném než o koních.
„Poslyšte, jak ho vlastně z toho kamení dostáváte?“ zeptal se Danilo. „Vždyť ani není vidět.“¨Van Huren se shovívavě usmál. „Je to jednoduché, Danilo, kámen se postupně rozemele na prášek. K prášku se přidá cyankáli, které drží částečky zlata v roztoku. Pak se přidá zinek, ke kterému se zlato připojí. Kyselina se pak vyplaví. Poté se oddělí zlato od zinku pomocí lučavky královské a nakonec se získá zlato.“
„Jednoduché, kamaráde,“ přikývl Conrad.
Van Hurenovi byl sympatický, potěšeně se usmál. „Tím to ovšem docela nekončí. Zlato se ještě musí čistit..., musí se odstranit nečistoty tavením v obrovských nádobách. Pak se teprve zlato zalévá na cihly. Nečistoty se odplaví, zůstává ryzí zlato.“
Danilo rychle v duchu počítal. „Takže po vytěžení asi tak tří tisíc a pěti set tun zlatonosnýho kamene vám zůstala jedna malá cihla.“ „To souhlasí,“ přikývl van Huren s úsměvem. „Plus mínus jedna tuna.“
„Kolik vytěžíte za týden?“ zeptal se Danilo.
„Něco přes čtyřicet tisíc tun.“
Danilovi jiskřilo v očích, jak rychle počítal. „To tedy znamená..., že týdně máte doma jedenáct a půl zlatý cihly.“
„Nepracujete náhodou v účetnictví?“ zeptal se van Huren pobaveně.
Danilo ještě neskončil. „Každá cihla váží dvaasedmdesát liber, bratru třicet dva kilo, je to tak? Takže vy získáte... asi tak tři sta šedesát kilo ryzího zlata týdně. Kolik se teď platí za unci? Páni, tohle je fakt skvělej podnik. Páni!“
Byl celý vzrušený, vlastně byl rozčilený už od začátku naší výpravy, oči mu jen jiskřily. Byl na peníze a uměl počítat, uměl si taky spočítat, jak se vyhne daním. Zapadalo to do sebe. Van Huren s úsměvem pokračoval: „Zapomínáte na mzdy, na provoz, na údržbu, na akcionáře. Když se to všechno rozdělí, zbývá jen troška zlatého prachu.“ Z Danilova úsměvu člověk snadno vyčetl, že van Hurenovi nevěří. Roderick povystrčil ruku ze semišového rukávu a vystavil tak na odiv veliké tygří oko, zastávající funkci knoflíčku do manžety.
„Copak vám ten důl nepatří celý?“ zeptal se Roderick.
Oba vyšší manažeři i van Huren se shovívavě usmáli jeho prostotě. „Ne, nepatří. Moje rodina vlastní pozemky a těžební práva, takže možná teoreticky zlato patří nám. Vybudovat důlní zařízení, vyhloubit šachtu, razit chodby, postavit všechno co je třeba na povrchu, to stojí obrovské peníze, miliony randů. Před pětadvaceti lety jsme s bratrem založili akciovou společnost, abychom získali kapitál na vrty, následně jsou ve společnosti stovky soukromých akcionářů.“
„Důl nevypadá, jako by byl už čtvrt století starý,“ namítl jsem klidně. Van Huren se na mne usměvavě podívat a pokračoval ve výkladu.
„Ta část, kterou jste viděli dnes dopoledne, je nejnovější a nejhlubší. Máme jiné chodby v různé hloubce..., v minulých letech jsme vytěžili celou povrchněji uloženou část žíly.“
„Zbývá jí ještě hodně?“ Van Huren se nepřestával usmívat úsměvem člověka, který si s penězi nikdy starosti dělat nemusí a dělat nebude.
„Jonathana ještě uživí.“ Evana technické a ekonomické věci nezajímaly, jemu šlo o vyšší cíl. Rozpřáhl paže, zamával a svým zaujetím, žhavýma očima a vášnivým projevem upoutal všeobecnou pozornost.
„K čemu je zlato? To je otázka, kterou je třeba si klást. K čemu slouží? Všichni se tolik namáhají, aby ho získali a tolik za ně platí, k čemu ale je?“
„Pro lunární elektroniku,“ zamručel jsem. Evan se na mne zamračil. „Zlato se tady vykope a pak se uloží do podzemí ve Fort Knoxu, odkud se už nikdy nedostane na světlo denní... Chápete, co tím myslím? Proč se bohatství země měří podle žlutého kovu, který k ničemu není?“
„Pro zubaře,“ poznamenal jsem.
„A do tranzistorů,“ Roderick pokračoval ve hře.
Van Huren nás pozoroval a poslouchal, jako by to všechno pro něho byla docela příjemná pondělní změna. Přestal jsem pak Evana zlobit, protože jsem po prohlídce dolu jeho názor vlastně sdílel. Když jsem večer cestou do Johannesburgu seděl v dakotě vedle Rodericka, byl jsem unavený. Parné odpoledne, kdy jsme si prohlíželi povrchové zařízení dolu, dívali se, jak se odlévají zlaté cihly, jak se drtí kámen, a navštívili hornickou ubytovnu, nijak mojí bolavé hlavě neprospělo. Několikrát jsem měl chuť to vzdát, ale s vědomím, že je s námi Roderick připravený sednout k psacímu stroji, jsem raději nedělal zmatky a vydržel do konce exkurze.
Návštěva ubytovny byla nejlepší. Právě vařili oběd pro příští směnu a nechali nás v kuchyni ochutnat. Hektolitry husté hnědé chutné polévky se zeleninou, kterou jsem neznal a nenamáhal se na ni zeptat. Velké krajíce světlého chleba. Pak jsme ještě zašli do baru u ubytovny, kde už seděli ti, kteří právě vyfárali, a vážně popíjeli z velikých plastových pohárů cosi připomínající slabé kakao.
„To je pivo Bantu,“ vysvětloval náš odpolední průvodce, na rozdíl od Losenwoldta velmi příjemný. Trochu jsme se napili. Nápoj měl příjemnou hořkou chuť, ale pivo nepřipomínal ani v nejmenším.
„Je v tom alkohol, kamaráde?“ zeptal se Conrad. Kamarád odpověděl že ano, ale jen málo. Vzhledem ke kvantům, v jakých do sebe ti lidé nápoj lili, bylo dobře, že je slabý. Náš průvodce kývl na jednoho z mužů sedících u stolu. Muž vstal a přešel k nám. Byl vysoký, ve středních letech, a nakažlivě se od ucha k uchu usmíval.
„Tohle je Piano Nyembezi, to on trval na tom, že někdo zůstal dole.“
„Tak to jste byl vy?“ ozval jsem se zvědavě.
„Jebo,“ kývl. Později jsem se dozvěděl, že jebo znamená v jazyce zulu ano. (Ne se prakticky nedá vyslovit, je to takové mlasknutí. Evropan by těžko co odmítal.)
„Piano, mockrát vám děkuju,“ řekl jsem. Potřásli jsme si rukou a všichni jeho kamarádi se na nás zeširoka usmívali. Náš průvodce zatajil dech. S Pianem si ještě potřásl rukou Roderick, jinak už nikdo. Vzadu se nějak dohadovali. Pak přišel jeden z mužů a přinesl starý, ohmataný filmový časopis.
„Tohle je Pianovo,“ řekl a vrazil mu časopis do ruky. Nyembezi se tvářil rozpačitě, ale časopis mi ukázal. Byl tam můj obrázek, přes celou stránku, nezajímavý jako obvykle. Pokrčil jsem nos, sáhl po časopise a napsal dolů pod snímek: Vděčím Pianovi Nyembezimu za svůj život. Podpis.
„To si schová do nejdelší smrti,“ řekl náš průvodce.
Do zítřka snad ano, pomyslel jsem si. Dakota vytrvale hučela. Když se letadlo naklonilo, večerní slunce mi těžce dopadlo na víčka. Opatrně jsem otočil hlavu. Rána na hlavě sice byla povrchní, ale bolela. Pohyb hlavou jako by nastartoval kus mozku. Najednou jsem si vybavil, že ve sloji se mnou někdo byl. Vzpomněl jsem si, jak jsem se otáčel, abych vylezl nohama napřed a jak jsem se zarazil, abych tomu člověku dal přednost. Vybavilo se mi, že jsem mu do tváře neviděl, že nevím, kdo to byl. Pokud byl ve sloji, když jsem se uhodil do hlavy, proč mi nepřišel na pomoc? Měl jsem tak zpomalené myšlení, že mi trvalo skoro minutu, než jsem pochopil, že mi nepřišel na pomoc, protože mne sám praštil. Prudce jsem otevřel oči. Roderick se na mne díval. Už už jsem mu chtěl všechno říct, ale pak jsem si to raději nechal pro sebe. Novinám Daily Rand Star jsem to určitě sdělit nechtěl. Větší část noci, kterou jsem správně měl prospat, jsem se snažil smířit s představou, že se někdo pokusil mne zabít.
Nevěděl jsem kdo. Nedokázal jsem si spočítat kdo. Stále jsem si nebyl jistý, jestli se mi paměť vrátila úplně, třeba mi něco vypadlo, třeba ten člověk ze sloje odešel, než jsem se praštil, a já si to nepamatuju. Ostatně i kdybych si byl úplně jistý, co můžu dělat? Zavolat van Hurena? Zahájit vyšetřování? V dole bylo tolik lidí, všichni vypadali stejně, a v šeru na ně nebylo pořádně vidět. Jakékoli vyšetřování způsobí rozruch a pochyby. Dovedl jsem si dobře představit jízlivé poznámky tisku. „Lincoln tvrdí, že se stal obětí vražedného útoku.“ Bez toho jsem se mohl dobře obejít. Během jednoho týdne, jak řekl Conrad, mi dvakrát hrozila smrt, dvakrát jsem jí zázrakem unikl. Když z toho nic nevyvodím, co se stane? Pokud mne opravdu někdo chce zabít, zkusí to znovu, nic ho nezastaví. Nemůžu se chránit minutu za minutou, celý den a celou noc..., nemůžu se chránit před něčím zcela neočekávaným, jako jsou probíjející mikrofony nebo padající kusy skály v dole. Pokud je skutečně pravda..., a já si tím vůbec nebyl jistý..., že se mne někdo dvakrát pokusil zabít, pak si ten někdo dal záležet, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Nemá proto smysl dávat si pozor na temná zákoutí, bát se nože v zádech, jedu a kulek. Spíš bych si měl dát pozor, aby mi brzdilo auto, abych neměl v botách jedovatý hmyz, nebo aby se mnou nespadl balkon.
Dlouho jsem se snažil nemyslet na to kdo, protože to musel být někdo, kdo byl s námi v dole. Těžko to byl horník. Že by se někomu mé filmy nelíbily natolik, že by se chtěl postarat, aby další nevznikaly? Nesmysl, horník by mne nezabil. Že by se někdo sžíral profesionální závistí? Jediný takový člověk, o kterém se to obecně říkalo, byl Drix Goddart, ale ten ještě v Africe nebyl, natož aby se vyskytoval stovky metrů pod zemí u Welkomu. Nikdo z lidí, kteří v dole pracovali, nevěděl předem, že tam přijdu, když jsme sfárali, nikdo nevyslovil moje jméno. To ovšem znamená..., zatraceně..., zbývali tedy jen Evan a Conrad..., Danilo a Roderick. Taky van Huren, tomu patřilo mnoho duší a snadno si mohl někoho zjednat. Ale proč... Evan mě pracovně nesnášel, ale to není dostatečný důvod, Danilo nemohl tušit, že vím o jeho podvodu s koňmi, a i kdyby to tušil, přece by se nesnažil zahladit tak malé provinění vraždou. Klidně se mohl přiznat, mohl se tomu zasmát a filozoficky přijmout trest v podobě zákazu přístupu na dostihová závodiště. V případě Conrada, Rodericka a van Hurena ani nemělo smysl o motivu uvažovat, protože žádný existovat nemohl. Všem se ulevilo, když jsem vyfáral, viděl jsem to na nich, chyběl jen Conrad, ten vyfáral dřív a byl na ošetřovně... Co když se jednomu z nich ulevilo, když jsem si nepamatoval, jak se mi to stalo? Zdálo se to neskutečné. Nedovedl jsem si žádného z nich představit jako skutečného padoucha pohybujícího se po slizkých stezkách zločinu. Třeba si to všechno vymýšlím, třeba je to tím, že jsem hrál v tolika dobrodružných filmech, vnáším do skutečného života fantazii. Povzdechl jsem si. Hlava mne přestávala bolet a vytrácel se i pocit otřesu mozku. Po chvíli jsem začal podřimovat.
Ráno mi moje noční úvahy připadaly ještě absurdnější. Conrad bezděky spojil nehodu s mikrofonem s nehodou v dole, ale to je určitě nesmysl. Po snídani zavolal Roderick. Jestli prý k němu nechci přijít na oběd, že tam bude Katya, že se najíme jen ve třech, bez parády. Když jsem chvilku neodpovídal, ubezpečil mne, že nic z toho, co si řekneme, se v tisku neobjeví. Cokoli řeknete, nebude použito proti vám.
„Dobře,“ přikývl jsem s úsměvem a s lehkou nedůvěrou. „Kde vás najdu?“ Nadiktoval mi adresu a dodal: „Ten váš řidič bude vědět, kde to je.“
„Dobře.“
Pomalu jsem položil sluchátko. Nakonec, snadno se mohl dozvědět, že mám k dispozici auto se šoférem, přece má v mém hotelu informátora. Roderick vždycky věděl, kam jedu, co dělám, jak často si čistím zuby. Sotva jsem sluchátko položil, zařinčel telefon znovu. Clifford Wenkins. Nemohl by, hm, jaksi, nebylo by možné, že by se... tedy... ráno zastavil v hotelu, abychom spolu probrali všechno, co je třeba probrat v souvislosti s premiérou?
Souhlasil jsem.
Pak volal Conrad. Prý jestli pojedu do Krugerova parku s ním a s Evanem jejich vozem?
„Jak dlouho tam budete?“ zeptal jsem se.
„Předpokládám tak deset dní.“
„V tom případě s vámi nejedu, protože se musím nejpozději do úterka vrátit. Pojedu vlastním vozem, stejně bude lepší, když tam budeme mít dvě auta, vy budete hlavně koukat po exteriérech.“
„Jak myslíš,“ řekl s úlevou. Asi ho netěšila představa, jak nás s Evanem bude týden krotit, abychom si nešli po krku. Řekl, že spolu přijdou před obědem na skleničku. Evan prý třeští inspirací k novému filmu (jako vždycky).
Pak volal Arknold.
„Poslyšte, pane Lincolne, pokud jde o koně paní Caveseyové..., poslyšte...,“ skončil do ztracena.
Chvíli jsem marně čekal, až zase spustí, pak jsem řekl: „Budu tu celé dopoledne, tak jestli se chcete zastavit, můžete přijít.“
Třikrát zhluboka vydechl. Pak se ozval: „Možná se stavím. Asi by bylo dobře. Jo, ano, asi tak v jedenáct, po ranní práci.“
„Takže na shledanou.“
Horké slunce, modré nebe. Sešel jsem dolů, vypil kávu na terase a přečetl si noviny. Husté sloupky předpokládající znalost místní situace, kterou já neznal. Připadalo mi, že to je podobné, když se člověk dívá na film z polovičky. V Johannesburgu někoho zavraždili. Mrtvého našli přede dvěma dny uškrceného drátem. Otřásl jsem se a noviny odložil. Ne, nikdo se mne nesnaží zabít, je to nesmysl. Je nesmysl, když mne mrazí, protože někdo někoho někde zavraždil. Tohle je ale vlastnímu podvědomí těžko vysvětlit. 
„Dobrý den,“ ozval se mi u ucha svěží mladý hlas. „Jak se máte a co děláte?“
„Dívám se, jak kvetou kytky.“
Sedla si proti mně, patnáctiletý obličej rozzářený úsměvem.
„Jdu hrát tenis,“ řekla.
Měla na sobě krátké bílé šaty, bílé ponožky, bílé boty, a nesla dvě rakety v nepromokavém pouzdře na zip. Tmavé vlasy, které jí jindy splývaly na ramena, čelenkou stáhla dozadu. Čišelo z ní bohatství van Hurenů, obrážející se i v jejím sebejistém, nenuceném chování.
„Kávu?“ nabídl jsem jí.
„Spíš pomerančovou šťávu.“
Objednal jsem džus.
„Že se vám líbil důl?“
„To víte že ano,“ napodobil jsem Danilův způsob řeči, protože promluvila skoro jako on.
Pobaveně přikrčila nos. „Vám nic neujde, co? Táta říká, že vidíte do lidí, nevím jak to myslí.“
„Asi tím myslel, že docházím k unáhleným závěrům.“
Potřásla nejistě hlavou. „Ba ne, on to myslel v dobrém.“
Přinesli pomerančovou šťávu. Hrála si s cinkajícím ledem a trochu upila. Měla tmavé řasy a krásnou broskvovou pleť. Potlačil jsem lehkou lítost, jakou ve mně takové mladé dívky budily. Moje vlastní dcera možná jednou bude stejně hezká, ale jiskru mít nebude nikdy. Odložila skleničku a prohlížela si hotelovou budovu za mými zády.
„Neviděl jste Danila?“ zeptala se. „Ten uličník slíbil, že tu bude v deset a už je čtvrt na jedenáct.“
„Včera měl hodně práce s počítáním,“ řekl jsem vážně. „Asi ho to unavilo.“
„Co počítal?“ zeptala se nedůvěřivě. Řekl jsem jí to. Dala se do smíchu. „On pořád počítá, on si nemůže pomoct. V sobotu na dostizích taky pořád počítal. Je to prostě živá počítačka.“ Znovu se napila. „Poslyšte, věděl jste, že ohromně sází? Vsadil na jednoho koně deset randů. Deset randů!“ Pomyslel jsem si, že ji van Huren vychoval moudře, když jí deset randů připadá jako hodně peněz.
Dodala: „Ten kůň vyhrál, abyste věděl. Šla jsem s Danilem, když si vyzvedával výhru. Hodně se radoval, měl skvělou náladu.“
„Každý nakonec prohraje,“ poznamenal jsem.
„Nebuďte takový škarohlíd jako táta.“
Najednou se jí rozšířily oči. Dívala se někam za mne.
Došel k nám Danilo, v krátkých šortkách, opálené nohy, světlá, rozevlátá bunda.
„Ahoj,“ pozdravil nás vesele.
„Ahoj,“ opakovala po něm rozzářeně.
Nechala stát nedopitou sklenici na stole a bez ohlédnutí odkráčela. Odešli spolu, jako spolu odcházejí hoši a dívky, děti Štěstěny, od dob Adama a Evy. Jenže otec téhle dívky vlastnil zlatý důl a Danilo uměl počítat. Když přišel Arknold, poslal ho recepční za mnou na zahradu. Potřásli jsme si rukama. Posadil se, zahuhlal, odkašlal si a přijal pozvání na pivo. Arknold sledoval můj pohled, poznal Danila a vyřešil své rozpaky překvapeným zamračením.
„Nevěděl jsem, že tu bude Danilo,“ řekl.
„Neuslyší vás.“
„Ne..., ale..., poslyšte..., pane..., nevadilo by vám, kdybychom šli dovnitř?“
„Jak si přejete,“ přikývl jsem.
Přestěhovali jsme se do haly, kde se zřejmě taky cítil nesvůj. Skončili jsme v mém pokoji. Odtamtud bylo sice vidět na tenisty, ale tenisté neviděli na nás. Sedl si, stejně jako předtím Conrad, do většího křesla, aby se cítil důležitější. Masitý obličej měl prázdný, pohyb mimických svalů nebylo vidět, a já těžko hádal, co si myslí. Obecný dojem agresivity nicméně převládal a nepříjemně se mísil s úzkostí, což vedlo k nerozhodnosti. Nevěděl, jestli se má omlouvat nebo zaútočit.
„Poslyšte,“ spustil nakonec, „co hodláte říct paní Caveseyové, až se vrátíte do Anglie?“
Zamyslel jsem se. „Ještě nevím.“
Vystrčil útočně bradu. „Ne abyste jí pověděl, že by měla změnit trenéra.“
„Proč ne?“
„Já ty koně trénuju řádně.“
„Vypadají dobře, ano, ale běhají mizerně. Každý druhý majitel by je už dávno stěhoval jinam.“
„Není to moje vina, že nevítězí,“ ujištova1 mne důrazně. „To jí řekněte! To jsem vám taky přišel říct. Povězte jí, že to není moje vina.“
„Přišel byste o honoráře za trénink, kdyby je od vás vzala, taky by to možná uškodilo vaší pověsti. Zato byste se zbavil strachu, že vás budou žalovat pro podvod.“
„Poslyšte, pane...,“ začal rozhněvaně, ale já mu skočil do řeči.
„Máte ještě jednu možnost, propustit Bartyho.“
To mu vzalo dech. Ať už chtěl říct cokoli, nedořekl. Ústa měl otevřená.
Pokračoval jsem, jako by o nic nešlo. „Kdybyste se rozhodl, že Bartyho propustíte, mohl bych paní Caveseyové doporučit, aby koně nechala, kde jsou.“
Zavřel ústa. Dlouho bylo ticho. Z trenéra nadobro vyprchala útočnost, vystřídala ji sklíčenost.
„To nemůžu,“ řekl zasmušile, ale neohrazoval se, že to není na místě.
„Bojíte se ztráty licence, nebo vám jde o budoucí zisk, o který byste přišel?“
„Poslyšte, vy...“
„Postarejte se, aby Barty od vás odešel, než odtud odjedu.“
Těžce vstal a tvrdě, upřeně se na mne zadíval. Nepomohlo mu to. Pracně dýchal nosem a nevypravil ze sebe slovo. Nedokázal jsem z jeho tváře vyčíst, jestli mu na jazyku vázne proud nadávek, proud omluv a výmluv nebo dokonce prosba. Zadíval se z okna po svém kumpánovi, po Danilovi, ověřil si, že je ještě na tenise, a bez jediného dalšího slova odešel z místnosti. Člověk na skřipci. Vrátil jsem se na terasu a našel tam Clifforda Wenkinse. Nerozhodně se tam procházel mezi stoly a prohlížel si hosty skryté za novinami.
Zavolal jsem na něj: „Pane Wenkinsi!“
Vzhlédl, nervózně přikývl a rychle se proplíta1 ke mně.
„Dobré jitro..., Linku,“ začal a máchl rukou, avšak ne na takovou vzdálenost, aby mi ji vysloveně nabídl. Učinil jsem totéž a usoudil, že mu asi dobrý kamarád dal dobrou radu.
Usadili jsme se u jednoho malého stolku ve stínu. Řekl, že... hm..., ano..., rád si dá pivo. Zase vytáhl z vnitřní kapsy svazek neuspořádaných papírů. Zadíval se do nich a jako by mu dodaly odvahu.
„Tady... hm..., tady je seznam lidí..., tedy... koho od Worldiku pozvali..., a tady..., tady to někde musím mít..., aha, tady to je..., seznam lidí od tisku a... hm..., seznam lidí, co si koupili lístky na recepci... My jsme omezili účast..., ale jaksi hm..., nemůžeme zaručit..., může se stát, že tam bude nával, chápete.“
Potil se. Otřel si čelo úhledně složeným bílým kapesníkem. Čekal, jestli nevybuchnu. Co jsem ale mohl dělat? Sám jsem na to přistoupil. Ostatně bych měl být rád, že se lidé se mnou chtějí setkat.
„Tedy... pokud s tím souhlasíte..., chci říct..., prostě..., ještě nám pár lístků zbývá..., tedy na samotnou premiéru, rozumíte..., lístky po dvaceti randech...“
„Po dvaceti randech? To je snad moc, ne?“
„Je to na dobročinný účel.“
„Jaký?“
„Jo... moment, taky to tu někde mám...“ Nemohl příslušný papír najít. „No nic..., prostě je to na dobročinný účel..., takže u Worldiku by byli rádi, kdybyste..., prostě lístky ještě zbývají, takže kdyby se dalo vymyslet něco, co by lidi chytlo...“
„Ne.“
Zatvářil se nešťastně. „Já jim to říkal..., ale oni chtěli..., no prostě...“ Jako kdyby mu došly baterky.
Ovládl jsem se a neřekl mu, že ve srovnání s metodami Worldiku je KGB přátelská organizace.
„Kde se ta recepce koná?“ zeptal jsem se.
„Jo... to... je to proti biografu Wideworld, v hotelu Klipspringer Heights. Já..., prostě... No myslím si, že se vám tam bude líbit..., je to jeden z nejlepších hotelů v Johannesburgu.“
„Výborně,“ přikývl jsem. „Vrátím se příští úterý... řekněme v šest večer. Zavolejte mi pak a domluvíme se na podrobnostech.“
„Ano..., hm..., ale... u Worldiku by rádi věděli, kde budete v Krugerově parku..., tedy kde budete bydlet.“
„Jenže já to nevím.“
„Aha..., hm..., nemohl byste si to prosím zjistit?“ Tvářil se nešťastně. „U Worldiku řekli, že prostě musím..., tedy že pokud bych nezjistil...“
„No dobře, dám vám vědět.“
„Díky,“ vydechl. „No a teď... jaksi..., chci říct...“
Vskutku se chystal něco říct a propadal přitom větší trémě než předtím.
Byl jsem připravený odmítnout. Pomyšlení na Worldic pak Wenkinse donutilo promluvit.
„My..., tedy abych řekl... Worldic..., domluvili fotografování..., tedy pro vás..., tedy dnes odpoledne.“
„Jaké fotografování?“ zeptal jsem se varovným tónem.
Znovu si otřel čelo. „Prostě... fotografování.“
Dělalo mu nemalé potíže ze sebe vypravit, že si Worldic představuje, že se nechám vyfotografovat, jak ležím v plavkách pod slunečníkem po boku dobře vyvinuté slečny v bikinkách. Řekl jsem: „Běžte a řekněte vašim Worldikům, že jejich představa propagace má už padesátileté vousy a žádné lístky po dvaceti randech jim neprodá.“
Potil se.
„Taky jim tam můžete vyřídit,“ pokračoval jsem, „že pokud si vymyslí další podobnou pitomost, ať se mnou pro budoucnost nepočítají, už nikdy!“
„Jenže... totiž..., po těch obrázcích v novinách..., jak jste křísil Katyu..., polibek života..., tak potom..., prostě nás doslova zaplavily dotazy a všechny lacinější lístky se rázem prodaly..., lístky na recepci také..., takže...“
„To ale nebyl žádný reklamní trik,“ řekl jsem pomalu a rozhodně.
„Ne,“ polkl. „Jistě že ne. Ne. Jistě ne...“
Pohupoval se ze špiček na patu a překotil židli. Po čele mu tekl pot a oči měl vytřeštěné. Zdálo se mi, že se chystá dát na útěk. Vtom k nám z tenisu připluli Danilo a Sally.
„Dobrý den, pane Wenkinsi,“ řekla mladičká, nezkušená Sally, nic ve vzduchu nevycítila. „Poslyšte, vám je snad ještě větší horko a potíte se víc než my.“
Wenkins se na ni strnule zadíval a hrál si s kapesníkem. Danilo si ho pátravě prohlížel, myslel si své a neřekl ani slovo.
„Já..., hm..., tedy já..., řeknu jim, ale oni..., nebude se jim to líbit.“
„Řekněte jim, že žádné triky!“
„Žádné triky,“ opakoval po mně chabě.
Měl jsem silné pochybnosti, jestli se opravdu odhodlá vzkaz vyřídit.
Sally se po něm ohlédla, když odcházel do budovy. Usadila se znaveně na zahradní křeslo.
„On se snadno vytočí, co?“ řekla. „Vy jste ho chudinku nejspíš trápil.“
„Není chudinka, je osel.“
„Hloupý osel,“ doplnil Danilo zamyšleně, jako by myslel na něco docela jiného.
„Mohl byste mi objednat džus?“ zeptala se Sally.
Evan a Conrad přišli dřív než číšník, takže se objednávka pití značně rozšířila. Evan byl náležitě rozvášněný, mával rukama a obvyklým způsobem já-jsem-režisér-a-kdo-je-víc kázal Conradovi. Conrad byl trpělivý i podrážděný. Režisér je vskutku víc než hlavní kameraman, nedá se nic dělat.
„Symbolika,“ vykřikoval Evan vzrušeně. „Ten film stojí na symbolice. Mrakodrapy jsou nový falický symbol státní moci. Každá životaschopná země musí mít televizní věž s otočnou restaurací...“
„Možná že právě proto, že ji všechny životaschopný země mají, není ta johannesburská žádný objev,“ zamumlal Conrad záměrně neútočně.
„Já tu věž rozhodně beru,“ vyštěkl Evan.
„Těžko najdete slona, aby měl podobný tvar,“ namítl jsem.
Conrad se zakuckal smíchy a Evan se na mne zle podíval.
Sally se zeptala: „Co je falický symbol?“
Danilo jí poradil, aby si to našla v naučném slovníku.
Zeptal jsem se Evana, kde budeme v Krugerově parku bydlet, aby lidé věděli, kde jsem.
„Nic ode mne neočekávejte,“ řekl. „Produkce nám tam zamluvila ubytování už dávno, máme rezervaci v několika kempech od severu k jihu, to je všechno, co vím.“
Conrad dodal věcně: „Máme v hotelu seznam ubytování..., kdybys chtěl, natisknu ti kopii.“
„O nic nejde, já jen že u Worldiku to chtějí vědět.“
„Tomu se říká, že o nic nejde!“ vykřikl Evan. „Pokud to chce vědět Worldic, musí se mu to říct.“ Evan proti společnostem, které by mohly distribuovat jeho veledíla, nic neměl. „Conrad to namnoží a pošle to přímo jim.“
Pobaveně jsem se podíval na Conrada. „Pošli to Cliffordu Wenkinsovi, řekl si o to on.“
Conrad krátce přikývl. Opsat seznam ubytování z přátelství bylo něco zcela jiného než udělat totéž na Evanův příkaz. Bylo mi to jasné.
„Doufám, že s sebou nepotáhneme toho šoféra, co vám od Worldiku přidělili. Pro toho pokoj nemáme,“ zaútočil na mne Evan.
„Ne, pronajímám si auto a jedu sám.“
„V pořádku.“
Přestože bylo krásné úterní dopoledne, Evan držel v ruce zpola vypitou skleničku zdravého ginu a nebyl pod žádným tlakem, oči mu blýskaly a svaly měl napjaté. Kučeravé vlasy se mu kroutily jako hadi na hlavě Medúzy a vzduch kolem něho jako by se chvěl energií. Sally se zdál zajímavý. „V rezervaci se vám bude určitě líbit,“ řekla vážně. „Zvířata jsou sladká.“
Evan uměl zacházet s mladými děvčaty, jen když je měl před kamerou. Představa „sladkých“ a nikoli symbolizujících zvířat mu připadala zcela nepochopitelná.
„Já...,“ ztratil rozlet. Mluvil skoro jako Clifford Wenkins.
Conrad se rázem rozveselil. Přihladil si knír a vlídně se zadíval na Sally. Ta se na něj usmála a obrátila se k Danilovi.
„Tobě by se to taky líbilo, až příště přijedeš, musíš se tam podívat.“
Danilo řekl, že už se na to těší. Conrad se ho pak zeptal, jak dlouho se zdrží tentokrát, a Danilo odpověděl, že asi jeden, dva týdny. Sally mu pak úzkostlivě připomněla, že přece musí počkat na „Linkovu premiéru“, že je přece domluvené, že půjde na recepci s van Hurenovými. Ano, Danilo na to nezapomíná. Usmál se na ni. Zářila. Tiše jsem doufal, že dítě Štěstěny umí nejen počítat, ale být i ohleduplný k druhým. Evan a Conrad se zdrželi na oběd a do nekonečna probírali možné exteriéry ve městě. Chystali se točit kilometry cinema vérité, metodou s kamerou na rameni skutečný život. Než jsme došli k sýru, nabyl jsem dojem, že celý film, se symbolikou i slony, bude velká nuda. Conrad se zajímal jen o technickou stránku věci, já o něco ano, o něco ne, Evan se vášnivě a neúnavně zajímal o všechno.
„Takže kameru samozřejmě bereme s sebou,“ řekl Conradovi. „Třeba uvidíme něco překvapujícího..., byl by nesmysl nebýt na to připravený.“
Conrad přikývl. Zvažovali, jestli vzít i magnetofony, a nakonec se rozhodli že ano. Produkce prý zařídila, že je po parku bude vozit jeden ze strážců landroverem, a v tom prý bude na všechno dost místa. Pak se dohodli, že pokud se jim něco nevejde do najatého stejšnu, můžu to vzít já. Ano. Slíbil jsem, že hned ráno zajedu k jejich hotelu a co se jim nevejde, vezmu.
Když odešli, zaplatil jsem za auto a za šoféra, kterého mi dali k dispozici od Worldiku, a najal jsem si skromnější, menší vůz. Člověk z půjčovny mi auto přistavil před hotel. Bylo nové, právě zajeté, a prý by mne nemělo zlobit. Pak pán z půjčovny odjel se šoférem. Jel jsem se zkušebně projet, zabloudil jsem, koupil si mapu a úspěšně se zase našel a dojel domů. Do kopce vůz moc netáhl, ale dobře seděl v zatáčkách.