Ukázka z knihy Hra na fanty - Dick Francis

Nepříjemný chlad panující mezi námi přetrval až do příštího dopoledne. Nemohl jsem prosit o odpuštění, které mi nebyla schopná dát. V deset hodin jsem jí řekl, že odcházím. Byl jsem svědkem jejího prvního, srdce svírajícího pokusu ovládnout se a nezeptat, kam jdu.
Kancelář Lucullus-pronájem vozů sídlila v menších, přepychově zařízených místnostech na Stratton Street, poblíž Piccadilly. Na zemi drahý koberec, modrý, velikánský naleštěný psací stůl jako pro generálního ředitele banky, na světlešedých zdech pěkné reprodukce o-brázků automobilů-veteránů. U jedné stěny stála zlatě čalouněná pohovka pro zlatem čalouněné zákazníky. Za psacím stolem seděl uctivý, zdvořilý mladík s pronikavýma očima.
Zvolil jsem pro tento účel lenivý, vznešený hlas a choval jsem se co možná tak, jak jsem to viděl u pána v klobouku. Vysvětlil jsem mladíkovi, že jsem omylem nechal v jednom z jejich vozů nějaké věci a že doufám, že mi je pomůže získat nazpět.
Postupně jsme si vyjasnili, že jsem osobně žádný z jejich vozů najatý neměl a že dokonce ani nevím jméno zákazníka, který si vůz vypůjčil, že mě ten pán jen kousek svezl. Včera.
Ach tak. A jestli prý vím, jaký to byl vůz?
Rolls royce, silver wraith.
Prý mají čtyři takové. Nahlédl do knihy zákazníků, i když jsem měl pocit, že se tam ani dívat nemusí. Prý všechny čtyři vozy byly minulý den pronajaté. Mohl bych prosím popsat pána, který mne svezl?
„Samozřejmě. Vyšší, světlovlasý, nosí černý klobouk. Není to Angličan, nejspíš Jihoafričan.“
„Á... ano.“ Tentokrát už se do knihy nedíval. Opřel se špičkami prstů opatrně o stůl. „Lituji pane, ale jméno tohoto zákazníka vám sdělit nemůžeme.“
„Přece to jistě máte zapsané?“
„Ano, ale tento pán si velmi potrpí na diskrétnost. Dostali jsme instrukce, že nemáme nikomu sdělovat ani jeho jméno, ani adresu.“
„Nezdá se vám to trochu zvláštní?“ zeptal jsem se s elegantním údivem.
Chvíli uvažoval. „Je to náš stálý zákazník, snažíme se mu pochopitelně vyhovět v každém ohledu, zcela podle jeho přání.“
„Nemohl bych tuto informaci získat koupí?“
Snažil se spojit uctivost s pohoršením. Nepůsobil přesvědčivě.
„Byly vaše pohřešované věci cenné?“ zeptal se.
Jeden výtisk Tally a jeden jablkový závin. „Jistě.“
„V tom případě jsem přesvědčený, že vám ty předměty náš klient vrátí sem do kanceláře. Když nám zde laskavě ponecháte své jméno a adresu... vyrozumíme vás.“
Řekl jsem první jméno, které mne napadlo, připomínalo Kempton Park. „Kempton Jones, Cornwall Street 31.“
Pečlivě si to zapsal do notýsku. Když dopsal, seděl jsem a čekal. Oba jsme čekali.
Po únosné odmlce řekl: „Pokud by ovšem ty vaše pohřešované předměty byly opravdu velmi důležité, mohl byste se přeptat v garážích... podali by vám tam zprávu, jakmile se vůz vrátí, ihned by vás informovali, jakmile by vaše věci našli.“
„Kde prosím vás najdu ty garáže?“ V telefonním seznamu bylo jen číslo a adresa kanceláří půjčovny aut.
Zadíval se na špičky prstů. Vytáhl jsem náprsní tašku a odevzdaně odpočítal dvě pětilibrové bankovky. Těch dvacet pět liber, které jsem zaplatil za informace o Charliem Bostonovi, jsem vyúčtoval redakci. Tentokrát to byl můj soukromý podnik. Deset liber reprezentovalo whisky na šest týdnů, měsíční účet za elektřinu a tři a půl dne za paní Woodwardovou. Jeden a půl týdne nájemného.
Lačně sáhl po penězích, přikývl a neupřímně, podlézavě se usmál. „Je to prosím v Radnor Mews, u Lancaster Gate.“
„Děkuji vám.“
„Chápete, doufám, pane, že pokud si chci udržet toto místo, nemohu vám jméno klienta sdělit?“
„Samozřejmě. Chápu. Zásady jsou nepříjemná věc.“
V Radnor Mews si naštěstí se zásadami takovou hlavu nedělali. Garážmistr si mě prohlédl a pak přijal také deset liber. Tentokrát jsem za ty peníze skutečně něco získal.
„Jo pro vůz si sem chodí šofér, nikdy mu ho nevozíme, ani si vod nás nebere řidiče. To je fakt divný. Ale co, zákazník má přece vždycky pravdu, že jo, aspoň když platí. Teda tenhle cizinec, víte, ten si teda fakt potrpí na to jezdit jako lord, když je tady v Anglii. Takoví sou teda naši zákazníci většinou, hlavně Amerikáni. Pucej si auto se šoférem na tejden, na dva i na tři. Vozíme je všude možně do Stratfordu, na Broadway, do Cotswoldsu, tam nejčastěji, a taky hodně do Skotska. Eště se nestalo, abysme neměli venku aspoň jeden auťák. Voní by se nám sem všechny vozy ani nevešly. Máme
čtyři silver wraithy, dva austiny princess, tři bentleye a dva velký wolseleye.“
Jemně jsem mu připomněl, že nám jde o jednoho určitého rollse. .
„Dyť vám to tu vykládám, ne?“ bránil se. „Tak tenhle cizák si vždycky zjedná auto... vždycky je to rolls... i když ne stejnej, ale teda pokaždý, když sem přijede. Začal sem jezdit tak před rokem, možná dýl. Vod tý doby tu byl několikrát, vždycky tak na tři na čtyři dny. Tentokrát se tu myslím zdržel dýl. Jo šofér si přišel pro auto před tejd-nem... počkejte, já to najdu... jo, ve středu. Voni to dělají takhle: nejdřív sem přiletí šofér, vyzvedne auto a pak jede na letiště pro toho pána, ten přiletí vždycky až dalším letadlem. Dobrý, co? Tady vidíte, co dělaj z lidí prachy.“
„Nevíte, odkud sem lítá?“
„Vodkud? Jako ze který země? To teda přesně nevím. Teda vono to taky neni vždycky stejný, někdy třeba přiletí z Německa. Většinou ale lítá vodněkud z větší dálky, kde je horko; ten šofér toho teda moc nenapovídá, ale vobčas si stěžuje, že tu je pořád zima.“
„Jak se jmenuje ten zákazník?“ zeptal jsem se klidně.
„Jo, počkejte, to vám hned povím. Do knihy píšeme vždycky šoféra, je to jednodušší, jmenuje se Ross, ten zákazník má fakt hrozný jméno, kdo si to má pamatovat. Počkejte, já se kouknu.“
Zmizel v malé budce z lepenky, ve které měl cosi jako kancelář. Hledal to jméno dobrých dvacet minut, už začínal ztrácet trpělivost. Já měl čas, čekal jsem trpělivě, aby viděl, že jsem připravený čekat třeba celý den. Za deset liber musel vydržet hledat. Když konečně jméno našel, ulevilo se mu skoro tolik jako mně.
„Tady, podívejte se.“ Ukazoval na stránku v knize. Ukazovák se smutkem za nehtem se zastavil u jednoho jména. „To je von.“
Chápal jsem, že to je obtížné jméno, hlavně pokud jde o výslovnost.
Vjoersterod.
„Ross je fakt lehčí, proto to vždycky píšeme na Rosse,“ řekl garáž-mistr.
„Ano, je to jednodušší,“ přikývl jsem. „Nevíte, kde bych ty dva mohl najít, nebo kde to auto mají, kde parkují, když jsou v Anglii?“
Zamyšleně si odfrkl a zavřel knihu s prstem mezi stránkami.
„To teda fakt nevím. Ale vždycky dost najezděj, za ty tři čtyři dny toho natočej až dost. Jenže to vona většina našich aut. Teda ne že by Ross a ten jeho pán jezdili až do Skotska, tak daleko asi zase ne.“
„A do Birminghamu?“
„To jo, to snadno. Ale auťák vždycky dovezou perfektně čistej, to
se Rossovi musí nechat, vždycky to má nablejskaný jako zrcadlo. Poslyšte a proč se vlastně nezeptáte v kanceláři, když se chcete dozvědět, kde je najdete?“
„Tam mi řekli, že mi nemůžou nic sdělit.“
„To je pacholek, ten chlap,“ ulevil si. „Sázím se, že to ví. Ale zase se musí uznat, že se v tomhle kšefte vyzná, ten by snad prodal i vlastní babičku, kdyby mu za ni dost nabídli.“
Šel jsem zvolna směrem k Fleet Street. Cestou jsem uvažoval. Pán v klobouku se asi nejspíš opravdu jmenuje Vjoersterod, nevybral by si přece tak exotické falešné jméno. Ostatně když si u firmy Lucullus poprvé pronajímal vůz, musel určitě předložit hodnověrné doklady, přinejmenším cestovní pas. Ten mladík nebyl hlupák. Nepustí přece z ruky mašinu v ceně pěti tisíc liber, aniž by měl jistotu, že se mu vrátí. Vjoersterod, Jihoafričan, Afrikánec.
Fleet Street je nejlepší studnice informací. Potíž byla jen v tom, že člověk, který nejspíš mohl něco o Vjoersterodovi vědět, pracoval jako dostihový reportér u naší největší nenáviděné konkurence. Zašel jsem do nejbližší telefonní budky a zavolal mu do redakce. Jistě, řekl opatrně, je ochotný se se mnou sejít v Devereux na sendvič a jedno pivo. Hrdinně se přemohl a nezeptal se, co od něho chci. Usmál jsem se. Přešel jsem ulici a nastoupil do autobusu. Teď půjde o to, kdo z koho víc vytáhne. On se bude snažit dozvědět, na čem dělám. Kdyby se mu to podařilo a jeho plátek předběhl Blaze, Luke-John by byl poněkud rozladěný.
Mezi davem lidí v Devereux byl jak Luke-John, tak Derry. Zato tam nebyl Mike de Jong. Vypil jsem půl litru piva a Luke-John se mně přitom vyptával, co se chystám napsat do příštího čísla.
„Nejspíš něco k Lamplighteru,“ řekl jsem.
„To dělá Derry.“
Postavil jsem sklenici a pokrčil rameny. „Jak myslíš.“
„Ty bys v tom případě mohl napsat další článek o Tiddely Pomovi, jestli vyhraje nebo ne, a jakou máme zásluhu na tom, že bude startovat.“
„Ještě není na startu,“ poznamenal jsem.
Luke-John netrpělivě zabručel. „Koukej, zatím jsme neměli sebemenší potíže. Odezva žádná, nic. Jestli chceš něco vědět, já si myslím, že jsme je zastrašili.“
Zavrtěl jsem hlavou. Kéž by měl pravdu! Zeptal jsem se, co ví nového o Tiddely Pomovi a o Ronceyho dětech.
„Všechno je v pořádku,“ hlásil Derry spokojeně, „všechno krásně klape.“
Vtom se objevil ve dveřích Mike de Jong, tmavovlasý, vážný muž se silnými brýlemi a krátkým černým vousem. Jakmile zahlédl, s kým tam sedím, ihned byl ve střehu a začal očividně ztrácet rozhodnost, jako kdyby vkročil do mlhy. S námahou se mi podařilo zmanipulovat Luke-Johna a Derryho, aby odešli do vedlejší barové místnosti a nechali mě o samotě. Luke-John se při odchodu podezíravě ohlížel přes rameno, k smrti zvědavý, o co mi jde.
Mike si přisedl. Tvářil se uznale. „Tak co? Máš tajnosti před šéfem?“
„Jo, on někdy projevuje zvláštní postoj k cizím záležitostem.“
Mike se rozesmál. Viděl jsem, jak se mu v mozku rychle otáčejí kolečka. „Takže tobě jde o soukromou věc, nechceš nic pro BlazeT
Vyhnul jsem se přímé odpovědi. „Já od tebe chci úplnou maličkost, jen se zeptat, jestli ses náhodou něco nedoslechl o jednom svém krajanovi.“
„O kom?“ Měl zcela stejný přízvuk, hovořil krátce a tvrdě.
„Jmenuje se Vjoersterod.“
Asi po vteřinové odmlce se nad svým pivem zakuckal. Pak se vzpamatoval a předstíral, že do něho někdo vrazil. Aby získal čas, začal si pečlivě osušovat asi šest kapiček na kalhotách. Když už se nemohl ničím zaměstnávat, podíval se zase na mne.
„Vjoersterod?“ Vyslovil to jméno trochu jinak, jistě správně.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Aha... Tyre, proč se mě na něho ptáš?“
„Ze zvědavosti.“
Asi půl minuty nepromluvil. Pak opatrně opakoval: „Tyre, proč se na něho ptáš?“ Jde o to, kdo z koho víc vytáhne.
„Prosím tě, přestaň,“ řekl jsem netrpělivě, „copak jde o nějaké tajemství? Chci se jen dozvědět něco o jednom neškodném chlapovi, který se občas objeví na dostizích.“
„Zeje neškodný? Ty ses snad zbláznil!“
„Proč?“ zatvářil jsem se nechápavě.
„Protože je...“ Chvíli váhal. Pak došel k závěru, že mi opravdu nejde o žádnou senzaci, a začal být skutečně ochotný a přátelský. „Poslyš, Tyre, dám ti radu, zdarma, úplně gratis, nic za to nechci. S tím člověkem si nic nezačínej. Je nebezpečný.“
„Prosím tě, jak?“
„U nás doma je bookmakerem. Má veliký podnik s mnoha filiálkami ve všech větších městech, několik jich má přímo v Johannesburgu. Působí celkem slušným a důstojným dojmem. Tisíce lidí u něho sází... Jenže já slyšel nejrůznější dost ošklivé historky...“
„O čem?“
„Třeba o vydírání, o násilném vydírání, nebo že má soukromé gorily. Prostě mi věř a koukej se ho stranit. Od něho nemůžeš očekávat nic dobrého.“
„Proč ale v tom případě policie...“
„Proč? Nebuď naivní, Tyre, protože proti němu nic nemají, nikdo proti němu samozřejmě nechce svědčit.“
Povzdechl jsem si. „Vypadal tak sympaticky.“
Mike leknutím otevřel ústa. Tvářil se zděšeně.
„Ty ses s ním setkal?“
„Ano.“
„V Anglii?“
„Jistě.“
„Tyre, proboha, koukej se ho opravdu stranit.“
„Dobře, když to říkáš, zařídím se podle tvé rady,“ řekl jsem upřímně. „A moc ti děkuju, fakt.“
„Poslyš, mě by opravdu mrzelo, kdyby se někdo, koho mám rád, nějak zapletl s Vjoersterodem.“ Z jeho slov hřálo skutečné přátelství, hřálo i v jeho očích. Vážil jsem si toho. Pak zvítězil instinkt novináře a zvědavost.
„O čem s tebou chtěl mluvit?“ zeptal se dychtivě.
„To já právě nevím,“ řekl jsem váhavě.
„Myslíš, že se s tebou ještě chce sejít?“
„To vlastně taky nevím.“
„Hm... Kdyby ano, tak mi prosím tě zavolej, něco ti pak řeknu.“
„Řekni mi to ted,“ navrhl jsem jakoby nic.
Chvíli váhal, pak pokrčil rameny. Přítel zvítězil nad novinářem. „Tak tedy dobře. Vlastně ti toho moc nepovím. Taky jsem ho viděl v Anglii, letos na jaře, před dobrými devíti měsíci.“ Odmlčel se.
„Proč ses tedy tvářil tak zděšeně, když jsem ti řekl, že jsem se s ním seznámil?“
„Protože jsem ho tady viděl jen jednou v jídelním voze dostihového vlaku, kde se bavil s jedním naším kolegou. Byl to Bert Checkov.“
Jen s pomocí velkého sebeovládání jsem se vydržel tvářit zmateně a nechápavě.
Mike bez zamžiknutí pokračoval: „Já potom za nějaký čas Berta
před tím chlapem varoval jako tebe. Vlastně jsem ho varoval právě tady. Byl hodně opilý. Ostatně od té doby pil skoro pořád.“
„Co ti na to řekl?“
„Že je už pozdě a proč jsem ho nevaroval před třemi měsíci.“
Víc Mike nevěděl. Bert prý po téhle jediné neuvážené poznámce už mlčel a odmítl cokoli vysvětlovat nebo doplnit. Když potom vypadl z okna, Mikea napadalo ledaco. Bylo známo, že násilná smrt nebo záhadná úmrtí mezi lidmi, se kterými Vjoersterod jednal, nebyly nijak vzácné. Když jsem řekl, že jsem se s Vjoersterodem seznámil, zalekl se. Bál se o mne. Bál se, abych také náhodou nevypadl z okna.
Musel jsem ho upokojit. Ubezpečil jsem ho, že si skutečně dám veliký pozor.
„Stejně by mě zajímalo,“ řekl Mike, „proč si vybral právě Berta.“ Zadíval se do prázdna. Kolečka v mozku se otáčela o závod.
„Nemám tušení.“ Odpověděl jsem nevinně. Povzdechl jsem si a odvedl přítelovu pozornost k dalšímu půllitru a sendviči se šunkou. Vtom se už za jeho zády objevil hubený pihovatý obličej Luke-Johna. Mike se mrštně otočil, to bylo pro něho typické, pohyboval se, jako kdyby měl celé tělo z pružin.
„Tak jak se má Veliký zákonodárce? Co dělá Blaze?“ zeptal se.
Luke-John se na něho chladně usmál. Neměl rád tuhle přezdívku, kterou ho Fleet Street pokřtila, neměl také rád vtipy a už vůbec ne vtipy Mikea de Jonga. Mikeovi to bylo jasné. Zamával mi krátce na rozloučenou a odsunul se k jiné skupince kolegů z branže.
„Co chtěl?“ zeptal se Luke-John ostře.
„Nic,“ podivil jsem se. „Prostě se se mnou chtěl vidět.“
Luke-John se na mne zklamaně podíval. Já bohužel věděl až příliš dobře, že kdybych mu v této fázi řekl o Vjoersterodovi, nedal by si pokoj a tak dlouho by čenichal, až by vyčenichal, že je vyděrač, čenichal by dál, zjistil, že vydírá mě, a pak by čenichal tak dlouho, až by vyčenichal, jak mě vydírá. V tom okamžiku by se rozhodl, že veškerá další šetření povede sám. Uskutečnil by to s obdivuhodným nedostatkem taktu a předvídavosti, takže by ho Vjoersterod slyšel čenichat přes celou Anglii. Luke-John byl vynikající sportovní redaktor, ale jako polní maršál by v první bitvě ztratil většinu vojska.
Luke-John a Derry seděli u piva až do tří, do zavírací hodiny. To už v baru zbývali jen dopisovatelé nedělních vydání. Odmítl jsem návrh svých kolegů, abych se s nimi vrátil do redakce, kde všichni pracovali na plné obrátky. Rozhodl jsem se, že zavolám jedinému členovi
vedení dostihového sportu, kterého znám natolik dobře, abych se mu mohl svěřit.
Sedmatřicetiletý Eric Youll byl služebně i věkem nejmladší stevard, národního honebního výboru, který vládne v naší zemi celému světu steeplechase. Za dva roky jmenují Youlla automaticky starším stevardem. Pak se vrátí na nižší stupeň a počká další tři roky, než ho znovu zvolí do vyšší funkce opět na tři roky. Byl dobrý stevard, protože sám ještě před krátkou dobou jezdil jako amatér a znal všechny cesty a cestičky dostihů z první ruky. Několikrát jsem o něm psal v Blaze a už celá léta jsme přátelé. Nemohl jsem však tušit, jestli mi pomůže a zda bude chtít.
Dalo to hodně práce, než jsem se k němu probojoval, protože zastával zodpovědné místo v jedné z největších obchodních bank. Sekretářky mi znuděnými hlasy doporučovaly, abych se u něho nechal objednat.
„Mně se to hodí právě ted,“ prohlásil jsem.
To tu poslední slečnu poněkud šokovalo. Nakonec prohlásila, že si pan Youll pro mne snad přece jen chvilku najde. Když jsem k němu dorazil, pilně popíjel čaj a četl Sporting Life. Obojí odložil beze spěchu, vstal a potřásl mi rukou.
„To je nečekaná návštěva,“ vítal mne, „přišel jste si půjčit milion?“
„Ne, to až příště.“
Usmál se, požádal domácím telefonem sekretářku, aby mi přinesla čaj, nabídl mi cigaretu a pohodlně se usadil v křesle. Choval se nejistě a nerozhodně. Byl ve střehu, protože nevěděl, proč jsem za ním přišel.
Tenhle nejistý výraz jsem dobře znal, setkával jsem se s ním prakticky denně. Když si moji přátelé z dostihového světa nebyli jisti, co od nich chci, schovali se za mlčenlivou rozpačitou hradbu, aby uchránili svá tajemství před tiskem a veřejností. Nevadilo mi to, mělo to logiku a měl jsem pro to pochopení. Také jsem nikdy nic intimního nezveřejnil, pokud to nebylo nezbytné. Když jsou pracovním materiálem vlastní přátelé, musí člověk postupovat opatrně, jako když kráčí po vajíčkách.
„Bude to jen mezi námi dvěma,“ ubezpečil jsem ho, „můžete se opravdu uklidnit, třikrát se nadechněte a pusťte starosti z hlavy.“
Ušklíbl se. Viděl jsem, jak napětí povoluje. „Tak co pro vás mohu udělat?“
Počkal jsem, až mi přinesou čaj, až ho dopiju, a probral jsem s Youllem mezitím nejnovější zprávy z dostihů. Pak jsem se bez vel-
kých okolků zeptal, jestli náhodou neslyšel o bookmakerovi jménem Vjoersterod. Trhl sebou a hned zpozorněl.
„Tak na to jste se přišel zeptat?“
„Pro začátek.“
Poklepával prsty po desce psacího stolu. „Četl jsem vaše články z předminulé a minulé neděle... Tyre, dejte od toho ruce pryč.“
„Prosím vás, když o tom víte vy pohlaváři, když víte, co se děje a kdo je za to odpovědný, proč tomu neuděláte přítrž?“
„Jak?“
Jediné slovo... zůstalo viset ve vzduchu a pomalu vychládalo. Stačilo mi, už jsem měl představu, kolik toho asi vedení ví. Měli by ovšem vědět, jak na to.
Konečně jsem odpověděl. „Je to vaše záležitost, moje ne. Mohli byste kupříkladu zarazit předběžné sázky v městských kancelářích, tím byste podvody s odhlášenými favority zabili v samém zárodku.“
„Jenže to je krajně nepopulární u našich drahých britských spoluobčanů. Ostatně ty vaše články už tak jako tak hodně snížily předběžné sázení. Před dvěma hodinami si u mne na to trpce stěžovala jedna z velkých bookmakerských firem. Sázky na Lamplighter se prý snížily o dobrých dvacet procent.“
„Tak proč se tedy něco nepodnikne proti Charliemu Bostonovi?“
Zamžikal. „Proti komu?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Tak moment... co vlastně výbor ví
0 Vjoersterodovi?“
„Kdo je Charlie Boston?“
„Nejdřív vy,“ řekl jsem.
„Nedůvěřujete mi snad?“ zeptal se dotčeně.
„Ne, nejdřív mluvte vy.“
Povzdychl si a začal mi vyprávět, že pokud stevardi o Vjoersterodovi něco slyšeli, tak jen z druhé ruky a nebylo toho mnoho. Nikdo z výboru se s Vjoersterodem nesetkal osobně a nikdo neví, jak vlastně vypadá. Jeden funkcionář německého dostihového sportu jim prý poslal zcela soukromě varovný dopis, že Vjoersteroda podezírá z manipulace s odhlašováním favorizovaných koní, na které se přijímají předběžné sázky, a to před všemi důležitějšími dostihy. Týž funkcionář psal, že se proslýchá, že Vjoersterod začal působit  v Anglii. V Německu už mu byli na stopě, skoro ho měli, musel se přesunout. Britští funkcionáři si povšimli, že počet odhlášených favoritů skutečně v posledních měsících hrozivě stoupá, a došli k názoru, že se zpráva z Německa zřejmě zakládá na pravdě. Snažili se získat nějaká fakta od různých trenérů a majitelů, ale všude narazili na zed absolutního mlčení. „Vjoersterod se tu poprvé ukázal před rokem,“ poznamenal jsem. „A před rokem také koupil firmu Charlieho Bostona; ten měl celou řadu sázkových kanceláří v Birminghamu a okolí. Od té doby už jen pilně vydělává. Objevil také způsob, jak přinutit Berta Checkova, aby psal články nabádající koníčkáře sázet předem; Vjoersterod určil koně, Checkov ho vychválil do nebes, pak Vjoersterod zařídil, aby kůň nestanoval. A už to bylo.“
V očích se mu mísil úžas s uspokojením. „Tyre, jste si těmito skutečnostmi opravdu jistý?“
„Samozřejmě že jsem. A musím vám říct, že bookmakeři stejně jako vy měli pěkně dlouhé vedení, že na tohle nepřišli.“
„Odkdy to víte vy?“
Ušklíbl jsem se. To byl zásah. „Včera jsem se setkal s Vjoersterodem. Zmínil jsem se o tom, že Charlie Boston je nejspíš jeho partner a Vjoersterod mi na to řekl, že mu Boston patří. Vjoersterod si přál vědět, kde je Tiddely Porn.“
Vytřeštěně se na mne podíval. „A... jste ochotný... hm... tohle všechno dosvědčit u soudu, když bude třeba?“
„Samozřejmě, ale bylo by to jenom moje slovo proti jeho slovu, nikdo by mě nepodpořil.“
„Lepší něco než nic, my do tohoto okamžiku neměli nic.“
„Není vyloučené, že bychom se mohli dobrat výsledků jinak.“
„Jak?“ zeptal se znovu.
„Kdyby se našel způsob, jak Charliemu Bostonovi úředně zastavit činnost, tím byste Vjoersteroda vyšachovali. Bez Bostonových sázkových kanceláří by neměl důvod bránit favoritům ve startu. Když už se vám nepovede usvědčit ho před soudem, znemožníte mu výdělky a vyženete ho domů do Jižní Afriky.“
Uvažoval. Tušil jsem o čem. Konečně to vyslovil nahlas.
„Co za to chcete?“
„Prioritu pro Blaze.“
„To jsem si mohl myslet.“
„Úplně mi postačí, když bude redakce Blaze podle pravdy hlásit, že se postarala o to, aby sázející mohli bez obav umisťovat předběžné sázky. Víc podrobností není třeba. Možná nějaká narážka, že nebýt rizika žaloby pro ublížení na cti, redakce Blaze by snadno mohla odhalit mnohem víc, ba všechno.“
„Řekněte mi, proč prosím vás maříte čas u toho mizerného plátku?“ vyhrkl rozzlobeně.
„Dobře platí a dobře se mi tam pracuje. Vyhovuje mi to.“ „Jedno vám můžu slíbit,“ řekl s úsměvem, „jestli se díky vám osobně zbavíme Vjoersteroda, stanu se vaším pravidelným odběratelem.“
Od Erika Youlla jsem šel přímo domů. Pokud nejmladší stevard splní svůj úkol, má Vjoersterod po legraci. Může se ovšem stát, že si pak přečte Blaze a že někoho pošle, aby polechtal toho, kdo mu tu legraci zkazil. Nedělalo mi to však starosti. Nevěřil jsem, že to udělá. Elizabeth přiměla paní Woodwardovou, aby jí povlékla postel do jejích nejoblíbenějších růžových povlaků s bílým vyšíváním. Pátravě jsem se na svou ženu zadíval. Měla obzvlášť pečlivě upravené vlasy a dokonale nalíčený obličej.
„Sluší to ti,“ řekl jsem opatrně.
V očích jí zasvitla úleva s příměsí smutku. Bolestně jsem si uvědomil, co ji přimělo k takové neobvyklé péči o exteriér, až mě píchlo u srdce. Bála se, že když na mne bude nevlídná, mohl bych ji opustit. Myslela si, že bez ohledu na to, že bych si zasloužil, aby mě hubovala, musí se ovládnout, být co nejhezčí, milá, pokorná, jen aby si mne udržela.
„Jak jsi prožil den?“ zeptala se. Hlas měla rozčilením vysoký, div jí nepřeskakoval.
„Celkem slušně... napijeme se?“
Zavrtěla hlavou, ale já jí stejně nalil skleničku a dal do držáčku.
„Poprosila jsem paní Woodwardovou, jestli by nevěděla o někom, kdo by u mne mohl být občas navečer, abys mohl častěji pryč.“
„Já nechci častěji pryč.“
„Určitě někdy chceš.“
„Ne, nechci.“ Usadil jsem se v křesle a napil se nezředěné whisky. Alkohol v příznivém případě pomáhá člověku oddálit těžko snesitelnou situaci. V nejhorším případě se situace zhorší. No co, stejně to je příliš drahé, dnes si už člověk nemůže dovolit se opít. Elizabeth neodpověděla. Když jsem se na ni potom podíval, slzy jí kanuly po tvářích a zatékaly kolem uší do vlasů. Vzal jsem z krabice papírový kapesník a osušil je. Nemohla tušit, že ty slzy jsou mnohem krutější než ten nejhorší výbuch hněvu.
„Stárnu,“ řekla, „a ty pořád vypadáš tak mladě... Jsi mladý... snědý, tmavovlasý... mladý.“
„Tys bleďounká, hezounká a vypadáš na patnáct. Přestaň zlobit.“
„Kolik je té dívce?“
„Řeklas, že o ní nechceš nic slyšet.“
„Máš pravdu, nechci.“
„Zapomeň na ni. Není důležitá. Nic pro mne neznamená. Nic.“ Řekl jsem to tak přesvědčivě, až jsem málem sám sobě uvěřil. Kéž by to byla pravda! Přestože mě tak ošklivě zradila, v tajném koutku duše jsem stejně toužil po tom, abych se s ní mohl ještě milovat. Seděl jsem, v ruce sklenici whisky, a vzpomínal na Gail, na bílý koberec, na její postel, na pokoj v hotelu. Při představě pusté prázdné budoucnosti mě přepadalo zoufalství. Po chvilce jsem se unaveně zvedl a šel připravit večeři. Zase ryba. Mrňavé, ubohé kousky platýse. Zmrazeného platýse. Smažil jsem rybu s odporem, jedl jsem rybu s odporem. Když Elizabeth začalo bolet zápěstí, jak se snažila jíst sama s tou svou mechanickou pomůckou, nakrmil jsem ji. Celý večer vydržela být obzvlášť milá, snažila se, seč byla, až mi z toho srdce krvácelo. Děkovala mi přehnaně i za ty nejdrobnější úsluhy, omlouvala se, že musím dělat některé větší služby, které jsme společně už celá léta prováděli s naprostou samozřejmostí. Snažila se křečovitě, aby na ní nebylo vidět, jak se bojí, jak se stydí a jak je nešťastná. Nedařilo se jí to. Kdyby mě trestala úmyslně, nemohlo sejí to dařit lip.Týž večer dostal Tiddely Porn koliku. Norton Fox nemohl sehnat ani Luke-Johna, ani Derryho, protože ti už byli doma a v redakci zásadně nikomu nevyzrazovali soukromé adresy zaměstnanců, ať šlo o cokoli. Moje číslo Norton také neměl a neznal nikoho, kdo by věděl, jak se se mnou domluvit. Celý vystrašený, na radu veterináře, nakonec zavolal Victora Ron-ceyho a řekl mu, kde jeho kůň je a co se dělá pro jeho záchranu. Dozvěděl jsem se to až ráno. Roncey mi zavolal v půl jedenácté. Seděl jsem právě v pracovně, díval se tupě do zdi a snažil se vymyslet nějaké literární perly do své rubriky.
Paní Woodwardová odešla do prádelny a Elizabeth mě přivolala dvojím zazvoněním zvonku. Když zazvonila dvakrát, bylo to nutné, ale ne naléhavé. Trojí zazvonění znamenalo neodkladnou záležitost, čtyři zazvonění poplach. Roncey se už zřejmě ze svého nočního panického rozčilení trochu vzpamatoval. Řekl, že volá z domu Nortona Foxe. Prý tam jel okamžitě, jakmile dostal zprávu o tom, co se děje. Postupně jsem z něho vytáhl, že k Foxovi dojel ve dvě hodiny ráno, kdy už veterinář Tiddely Porna z toho nejhoršího dostal, kdy se už zauzlená střeva konečně zase rozpletla a začala normálně fungovat. Norton Fox Ronceyho u sebe uložil. Než mi Roncey zavolal, viděl už Tiddely Porna chodit, dokonce viděl, jak kůň odklusal na ranní práci. Kupodivu na něm nebylo skoro nic znát. Zdálo se dokonce pravděpodobné, že Tiddely Porn bude do té míry v pořádku, aby mohl v sobotu startovat. Vyslechl jsem to dlouhé, podrobné, ale suché vyprávění se vzrůstajícím neklidem. Do dostihu zbývaly ještě dva dny. Teď, když Roncey věděl, kde kůň je, byla situace rázem dvojnásobně riskantní. Když domluvil, zeptal jsem se ho, jestli se někdo u něho pokusil vyzvědět, kde kůň je.
„Samozřejmě že ano, dopadlo to přesně tak, jak jste předpokládal. Chtěli se to dozvědět lidé od jiných novin. Většinou telefonovali, ale asi tak tři nebo čtyři dokonce přijeli až k nám na farmu. Vím, že se vyptávali i Pata a Peta, nejenom mne. Na některé jejich otázky by se člověk opravdu snadno chytil. Vzpomněl jsem si na vás, měl jste pravdu, člověku by snadno něco uklouzlo, dobře, že jsme nic nevěděli.“
„Kdy se u vás ti lidé ukázali? Jak vypadali?“
„Vypadali docela normálně, nijak zvlášť. Jeden z nich byl z Evening Pealu, to si vzpomínám. Všechny dotazy přišly v neděli a pondělí, hned jak vyšel váš článek.“
„Nepřijel náhodou nikdo v rollsu?“
Zasmál se. „To teda ne.“
„Nebyl mezi vašimi návštěvníky takový vysoký, statný, světlovlasý se zažloutlou pletí a nepatrným cizím přízvukem?“
„Já nikoho takového neviděl. Ale asi jeden nebo dva z těch, co sem přijeli, mluvili jenom s chlapci, protože se tu ukázali, zrovna když jsem byl v Chelmsfordu. Jestli chcete, můžete se na ně chlapců zeptat.“
„Možná se jich zeptám. Prosím vás, výhrůžky žádné?“
„Ne, už jsem to říkal vašemu sportovnímu redaktorovi. Nikdo na mě nevyvíjel žádný nátlak. Já si osobně myslím, že všechny ty vaše preventivní akce jsou jen mrhání časem. Ted když vím, kde Tiddely Porn je, snad bych se už taky mohl dozvědět, kde mám rodinu, ne?“
„My si to rozvážíme. Buďte tak hodný, zavolejte mi teď Nortona Foxe.“
Přivedl Nortona. Ten se omlouval, že nedodržel tajemství. Prý si netroufal na sobě nechat všechnu zodpovědnost a neozvat se, když bylo s koněm tak zle.
„To je přece samozřejmé,“ utěšoval jsem ho. „To se prostě nedá nic dělat. Pokud to ví jen Roheey, není to snad tak zlé, stejně ale lituji...“
„Vědí to samozřejmě taky jeho synové,“ skočil mi do řeči Norton. „Ale to doufám také nevadí.“
„Cože?“
„Roncey řekl jednomu z chlapců, kde je. Teď s ním zrovna mluvil. Mně řekl, že si nepamatuje vaše telefonní číslo, ale že ho má doma, že už vám z domova volal. Tak zatelefonoval synovi... a ten mu to číslo našel. Myslím, že to byl Pat. Zeptal se Ronceyho, odkud volá, a Roncey řekl, že když už se teď nikdo po koni stejně nevyptává, nevidí důvod, proč by to synovi neprozradil. Tak mu to tedy pověděl.“
„Zatraceně! Ten chlap je hlupák!“
„Třeba měl pravdu.“
„Anebo taky ne.“ Povzdychl jsem si hořce. „Poslyšte, Nortone, vy naprosto vylučujete, že by ta kolika mohla být následek nějaké neroz-poznatelné otravy?“
„Proboha, Tyre... tu určitě vylučuju. Jak by kdo mohl koně otrávit? Přece nikdo nevěděl, že to je právě Tiddely Porn.“
„A co teď? Kolik vašich stájníků ví, že to je Tiddely Porn?“
Chvíli panovalo výmluvné ticho.
„Vědí to všichni,“ dodal jsem.
„No, někteří z nich znají Ronceyho od vidění a všichni určitě četli Blaze. Takže si to asi spočítali na prstech.“
Některého stájníka pravděpodobně brzy napadne, že si může snadno vydělat pětku, když zavolá konkurenčním novinám a prozradí, kde právě Tiddely Pom je... Byl by za těchto okolností v pořadí na odhlášení z dostihu. Victor Roncey si sice myslel, že to opozice vzdala, ale já věděl, že tomu tak není. U člověka jako Vjoersterod vžďycky zvítězí ješitnost nad rozumem. Ztratil by vážnost v mezinárodních zločineckých kruzích, kdyby vycouval a dal se na ústup jen kvůli jednomu ubohému článku v Blaze. Proto to neudělá. V úterý proběhla poslední, čtyřdenní uzávěrka a Victor Roncey k tomu dni potvrdil u Weatherbyových, že kůň zaručeně poběží. Kdyby ho teď odhlásil, což by nakonec mohl (má dostatečný důvod kvůli té kolice) přišel by o zápisné, o padesát liber. Jestli nechá koně u Nortona s tím, že počítá s jeho startem, ztratí mnohem víc. Byl jsem naprosto přesvědčený, když zůstane Tiddely Pom tam, kde je, bude do soboty kulhat, bude slepý, dopovaný nebo mrtvý. Norton mlčky vyslechl můj výklad situace.
„Tyre, nezdá se vám, že trochu přeháníte?“
„Poslyšte,“ ovládl jsem se, mluvil jsem klidně. „Kolikrát se ještě musí přihodit taková věc jako s Brevitym, kolikrát vám musí lidé před nosem odhlásit na poslední chvíli koně z důležitého dostihu bez jakéhokoli vysvětlení, než uznáte, že je na čase proti takovým věcem něco podniknout aktivně?“
Po krátkém mlčení řekl: „Dobře. Uznávám, že na tom něco je.“
„Když mi půjčíte váš přepravní box, odvezu Tiddely Poma někam jinam.“
„Kam?“
„Prostě jinam,“ řekl jsem suše. „Co vy na to?“
„Tak tedy dobře.“ Povzdechl si. „Aspoň bude klid.“
„Přijedu co nejdřív.“
„Já zatím udržím v šachu útočníky.“ Z jeho ironizujícího tónu jsem pochopil, jak málo věří tomu, že by koni hrozilo nebezpečí. V tu chvíli jsem byl ve velkém pokušení je všechny nechat, ať je po jejich, ať se Roncey uvaří ve své vlastní šťávě, ať pyká za svou hloupost, ať si Vjoersterod dělá, co chce, ať koni zabrání ve startu, aspoň všichni uvidí, že jsem měl pravdu. Jenže já byl svým způsobem stejně paličatý jako Vjoersterod. Taky jsem nechtěl ustoupit. Když jsem konečně položil sluchátko na speciální Elizabethin držák, všiml jsem si, že se Elizabeth tváří ustaraně. Byl to ale už normální, obyčejný strach.
„Ten zatracený Tiddely Pom člověka zaměstná víc než autobus plný desetiletých kluků,“ řekl jsem lehce. „Jistě jsi pochopila, že se teď musím sebrat a zase ho odstěhovat někam jinam.“
„Musíš to zařizovat právě ty?“
Kývl jsem. „Bude nejlepší, když to udělám já.“ Paní Woodwardová se ještě nevrátila. Zavolal jsem tedy mezitím Luke-Johna a ohlásil mu, jak se naše geniální plány krásně zhroutily.
„Kam chceš teď toho koně schovat?“ zeptal se.
„Dám ti vědět, až tam budu.“
„Soudíš, že je nezbytné...“
„A ty si myslíš, že si Blaze může dovolit jakékoli riziko, když se vytahujeme, jak koně ochráníme?“
„Hm. Tak tedy dobře, dej se do toho.“
Jakmile se vrátila paní Woodwardová, sedl jsem do dodávky a jel do Berkshiru. Provázela mě vzpomínka na mou ženu a její hrdinský pokus o vřelé rozloučení. Dokonce mi nabídla k polibku rty a to bylo velice vzácné, protože políbení na ústa jí ztěžovalo dýchání, už tak jako tak obtížné, měla při polibku pocit, že se dusí. Těšilo ji, když ji člověk políbil na čelo nebo na tvář, ale ne příliš často. Cestou jsem většinu času trávil úvahami, jestli jsem přece jenom neměl raději podlehnout nátlaku, jestli jakýkoliv 'odpor není luxus, který si nemůžu dovolit, když zvážím, do jaké míry jsem už tak jako tak rozvrátil Elizabeth její nepatrný kousek štěstí. Nejdřív ji přede vším chráním, jí se začne po všech stránkách dařit lip, a pak ji zahrnu trápením, jako kdybych na ni svalil skálu. Jsem sobec. Jednám tak jak jednám jen proto, abych se zbavil tyranie, jaká se mi obzvlášť hnusí. Pokud Elizabeth začne chřadnout nebo jestli ji starosti přivedou na pokraj nervového zhroucení, bude to beze zbytku moje vina. Hrozilo jí obojí. Sto padesát liber za hloubkovou studii plus výlohy minus daně. Hloubková studie. Časopis Tally mi nabídl hloubku a já se do ní vrhl po hlavě. Na kraji Londýna jsem na chvíli zastavil a šel telefonovat. Byl to dlouhý a složitý hovor. Zařizoval jsem útočiště pro Tiddely Poma. Když jsem dojel na farmu, seděli Victor Roncey s Nortonem Foxem právě u oběda. Nepodařilo se mi je přesvědčit, že nemáme času nazbyt, odmítli se odpoutat od zapékaného hovězího.
„Sedněte si a vezměte si s námi,“ nabízel mi Norton Fox.
„Raději bych už jel.“
Moje netrpělivost se jim zdála nemístná, seděli klidně dál, dokud nesnědli moučník s angreštem a slané sušenky se sýrem. Teprve ve dvě hodiny milostivě svolili, abychom se odebrali ke stájím a postarali se o přesun Tiddely Poma. Norton měl aspoň připravený box. Vůz stál uprostřed dvora se sklopenou rampou. Víc už všem na očích být nemohl. Povzdechl jsem si. Řidič přepravního boxu nebyl nadšený, že musí vůz půjčit někomu cizímu, a začal mi rychle dávat instrukce, jak mám zacházet s řazením, prý je svérázné. Sandy Willisová vyvedla Tiddely Poma, přešla s ním přes dvůr, vyvedla ho nahoru po rampě a uvázala do prostředního oddělení. Kůň vypadal ještě hůř než předtím, nepochybně následkem té koliky. Nedovedl jsem si představit, že by mohl mít šanci v Lamplighter Gold CUpu. V tom okamžiku se mi zdála všechna námaha vynaložená na to, aby v dostihu startoval, jako mrhání časem. Ještě že vlastně nejde o Tiddely Porna, že mi jde o zásadu, jestli chce Roncey, aby kůň dostih běžel, má tu možnost mít: nesouhlasím s vaším názorem, že by kůň mohl mít šanci, ale dal bych svůj život za to, aby si to mohl zkusit. Asi tak nějak. Sandy Willisová koně uvázala a také mi začala dávat velice podrobné instrukce, úzkostlivě mě nabádala, že se musí do puntíku splnit. Během těch několika dní, po které se o koně starala, začala za něho pociťovat odpovědnost. Přesně tak, jak Norton tvrdil, patřila mezi jeho nejlepší stájníky. Nejraději bych ji přibalil s sebou, ale věděl jsem, že to od Nortona Foxe nemůžu chtít, nemohl ji pustit, když měla na starosti také Zig Zaga.
„Budou se o něho řádně starat?“ ptala se.
„Úplně nejlíp.“
„Ať mu nezapomenou dávat vajíčka a pivo.“
„Dobře.“
„Pamatujte si prosím, že nemá rád, když se mu sahá na uši.“
„Dobře.“
Dlouze, pátravě se na mne zadívala, pousmála se a váhavě mi zamávala. Pak za mnou energicky přišel Victor Roncey se svými požadavky. ¦ „Chci vědět, kam toho koně vezete, trvám na tom.“
„Bude v bezpečí.“
„Kde?“
„Pane Roncey, kdybyste věděl, kde je, snížil byste bezpečnost o padesát procent. Přece jsme to už všechno probrali.“
Chvíli uvažoval, neklidně se rozhlížel a nepodíval se mi do očí. „No tak tedy dobře,“ řekl nakonec neochotně. „Ted je ale zcela na vás, aby se kůň dostal v sobotu do Heathbury včas.“
„Je to na Blaze,“ řekl jsem, „Lamplighter začíná ve tři. Slibuju vám, že Tiddely Porn bude na závodišti nejpozději do dvanácti.“
„Počkám tam.
Přikývl jsem. Norton se k nám připojil. Oba se pak začali bavit o tom, jak všechno bude. Já zatím s pomocí řidiče připevnil postrani-ci.
„V kolik hodin asi dopravíte Zig Zaga do Heathbury?“ zeptal jsem se Nortona, než jsem nastoupil.
„Taky asi ve dvanáct, je to odtud dvacet kilometrů. Vyjedou s ním tak v jedenáct.“
Sedl jsem si za volant a vyhlédl z okénka. Oba muži se ohlíželi za mnou. Roncey starostlivě, Norton klidně. Ještě jsem zavolal na Nortona: „Uvidíme se dnes večer, až budu vracet box.“ Ronceyho jsem se snažil utěšit: „Nebojte se, bude v bezpečí. Uvidíme se v sobotu. Zavolejte do redakce jako předtím, abyste měl klid, jak se mu povede dnes večer a zítra.“ Zavřel jsem okénka, vyzkoušel řazení, zařadil a pomalu vyjel s Tiddely Pornem ze dvora po silnici do vesnice. Vyjíždím o hodinu později, než jsem měl v plánu, říkal jsem si znechuceně. Další hodina ve prospěch paní Woodwardové. Snažil jsem se nemyslet na to, jak na mne Elizabeth čeká. Nic se nezlepší. Dlouho se nic nebude zlepšovat. Poprvé se ve mně ozvalo podráždění, namířené proti Elizabeth, měl jsem ale ještě tolik zdravého rozumu, abych si uvědomil, že podléhám běžné, hloupé psychologické reakci. Viník není ochotný se smířit se ztrátou sebeúcty, není ochotný si přiznat, že pochybil, a proto odvádí svou nespokojenost na ty, proti kterým se provinil. Byl jsem podrážděný vůči Elizabeth, protože jsem jí ublížil. Paradoxní, směšná nespravedlnost. Ze všech nesmyslných křivd je právě tato nejčastější. Propletl jsem se s těžkým boxem opatrně úzkými uličkami vesnice a zamířil na severovýchod po silnici, po které jsem přijel z Londýna. Široká, zvlněná krajina, žádné stromy, jen tu a tam shluk křovin, nízkých, převládajícími větry ke straně skloněných. Žádné domy. Řada sloupů elektrického vedení. Šedavé prosincové nebe, ocelové mraky. Chladná, neromantická krajina se naprosto přesně hodila k mému rozpoložení. Po silnici jezdilo málo vozů. Spojovala jen Nortonovu vesnici se dvěma dalšími, nebyla ani ohrazena ploty. Na horizontu proti mně se objevila šedomodrá cortina. Jela rychle. Uhnul jsem ke krajnici, abych jí uvolnil cestu. Projela kolem mne po té úzké cestě nesmyslnou rychlostí. Byl jsem v myšlenkách tak soustředěný na Elizabeth, že chvíli trvalo, než jsem si uvědomil hrozivost situace. Zběžně jsem zahlédl tvář řidiče cortiny. Vtom jsem si s úlekem vzpomněl, odkud tu tvář znám. Byl to jeden z chlapů Charlieho Bostona, muž z vlaku. Ten velký. Ani prosincový chlad nezabránil tomu, abych se zpotil. Sešlápl jsem plyn. Cítil jsem, jak to vzadu s Tiddely Pornem zamávalo. Tiše jsem doufal, že řidič vozu byl natolik soustředěný na to, aby kolem mne projel, že si mne nevšiml. Měl ale spolujezdce. Zadíval jsem se do zpětného zrcátka. Cortina zmizela za kopcem. Nebyla to jistě náhoda, že se hoši od Charlieho Bostona hnali do vesnice u farmy Nortona Foxe. To znamená, že místo úkrytu Tiddely Poma musel někdo vyzradit hodně rychle, když ti dva stačili přijet až z Birminghamu. Kdopak jim asi řekl, kde Tiddely Poma najdou? Zasmušile jsem si říkal, že mi to v tu chvíli může být jedno. Teď je důležité, aby se kůň zase ztratil. Podíval jsem se znovu do zpětného zrcátka. Cortina nikde. Jel jsem dobrou stovkou za hodinu po silnici, po které bylo nejmoudřejší jet tak čtyřicet. Za mnou v boxu bušila do podlahy kopyta koně. Nelíbilo se mu, jak to s ním hází. Musí se s tím smířit, aspoň do té doby, než se dostanu z téhle silnice vedoucí pahorkatinou. Byla příliš málo frekventovaná a daleko široko nebezpečně přehledná. Když jsem se znovu podíval dozadu, objevil se vzadu na horizontu, za dvěma kopečky, malý modrý puntík. Třeba to nejsou oni, utěšoval jsem se. Znovu jsem se ohlédl. Byli to oni. Zasakroval jsem od plic. Ručička na tachometru vylezla na sto deset. Víc to nešlo. Nohu jsem měl na podlaze. Blížili se. Snadno mne dohoní. Nikde nablízku nebylo město, ve kterém bych se jim mohl ztratit. Jakmile se na mne přilepí, už se jich celý den nezbavím, budou se mne držet, aby zjistili, kam Tiddely Poma vezu. I kdybych jel osobním vozem, těžko bych jim ujel s nemotorovým přepravním boxem. Rychle jsem zhodnotil situaci. Nacházel jsem útěchu jedině v naději, že chlapi od Charlieho Bostona používají spíš pěstí než rozumu. Zatím rozum skutečně neuplatňovali. Rychle se ke mně blížili a vytrvale troubili. Třeba si mysleli, že já je nepoznal, když kolem mne projížděli v opačném směru, že netuším, kdo mne chce předjet. Pokud mne chtějí předjet, pak to znamená, že mne nehodlají sledovat. Zaťal jsem zuby. Pokud mne nehodlají sledovat, pak je to proto, že mají v plánu vyřídit Tiddely Poma ted, právě tady. Co hodlají udělat se mnou, na to jsem raději nemyslel, třásla se mi z toho žebra. Polkl jsem. O další výprask jsem opravdu nestál. Věděl jsem, že těm chlapům je tentokrát jedno, jestli něco natrhnou nebo ne. Držel jsem se uprostřed silnice, aby kolem mne cortina nemohla projet. Nepřestávali troubit. Vzadu dusal Tiddely Porn. Ubral jsem plyn a snížil rychlost na sedmdesátku, vůz byl hned lip ovladatelný. Ted uhodnou, že vím, kdo za mnou jede. Snad jim to situaci neusnadní. Přede mnou se vyhoupl v protisměru nákladní vůz se senem. Náklad přesahoval postranice. Podvědomě jsem ještě víc zpomalil a začal se sunout ke kraji. Vtom se ve zpětném zrcátku objevil předek cortiny, až jsem ho měl u zadní osy. Rychle jsem strhl vůz zpět do středu silnice. Řidič přibližujícího se nákladního vozu na mne zuřivě blikal světly. Když už to začínalo vypadat na čelní srážku, začal také zuřivě troubit. Stočil jsem volant ke straně na poslední chvíli, kdy už nákladní vůz skoro stál, zoufale brzdil. Zahlédl jsem rozběsněnou tvář řidiče. Hrozil mi pěstí. Projel jsem kolem něho jen o chloupek. Dobrý chloupek.Cortina se mne pokusila předjet v okamžiku, než jsem se znovu dostal do středu silnice. Tentokrát jsem ucítil náraz, jak jsem vybočil cortině před nosem. Zpomalili a dodržovali odstup asi tři metry. Zůstanou za mnou, dokud nedosáhnou svého, říkal jsem si nešťastně.
Asi po kilometru mne čekalo Waterloo, křižovatka se stopkou. Budu muset zastavit před hlavní, nebo riskovat, že se srazím s vozem jedoucím plným právem plnou rychlostí po hlavní silnici. Mohl bych zabít nevinného motoristu nebo jeho ženu, děti... Když zastavím, cortina mě pak snadno předjede, až se znovu dáme do pohybu, má lepší akceleraci, předjede mě, ať odbočím kamkoli, doprava, jak jsem se chystal, doleva, na Londýn, nebo ať pojedu rovně dál, bůhví kam. Na křižovatce nebude nikdo, kdo by mi pomohl. Nebude tam na nás čekat policejní vůz ani vůz autoklubu s klidně pokuřujícím mechanikem, nebude tam žádný náhodný zachránce. V jednom příkřejším kopci jsem chtěl přeřadit na dvojku a na okamžik jsem zapomněl na instrukce Nortonova řidiče. Rychlostní skříň vypovídala poslušnost a tíha boxu vůz málem zastavila. Pak se kolečka konečně do sebe správně zaklesla a já s ostudným poskočením vyrazil. Chlapci Charlieho Bostona za mnou nepřestávali plýtvat energií. Vytrvale troubili a vesele si vybíjeli baterii. Přidal jsem plyn. Vůz poskočil s větší rychlostí. Bostonovi chlapci mezitím zaznamenali, co je před námi, a došli určitě k závěru, že před hlavní silnicí nehodlám zastavit. Zpětným zrcátkem jsem pozoroval, jak také přidali, aby se udrželi v závěsu až ke křižovatce a dál. Sto padesát metrů od stopky jsem dupl na brzdu, jako by přede mnou byl okraj propasti. Reakce byla větší, než jsem očekával. Box se otřásl, zakymácel a šel do smyku. Zadek se smýkl po vozovce, zachytil o krajnici a znovu se zakymácel. Měl jsem strach, že se to celé převrhne. Místo toho se vzadu ozvala rána, zvuk bortícího se plechu, jak se od boxu odrazila cortina. Kola boxu zakvílela a zastavila se. Box stál rovně a ve správném směru. Zatáhl jsem ruční brzdu a vyskočil z vozu, ještě než se všechno sklo z cortiny stačilo vysypat na silnici. Šedomodrý vůz ležel na boku a na břicho mu foukal vítr. Byl dobrých dvacet metrů za boxem. Měl pořádně promáčknutou střechu, jistě se přes ni převalil. Cestou ke cortině jsem litoval, že u sebe nemám žádnou zbraň. Byl jsem ve velkém pokušení nasednout a ujet, aniž bych se podíval, co se stalo s cestujícími. Uvnitř vozu byl jeden, ten velký, řidič, velice živý, vražedně zuřil. Pravý kotník měl sevřený mezi pedály, takže s ním nemohl pohnout. Muselo to pekelně bolet. Obrátil jsem se k němu zády a jeho hlasité žádosti o pomoc jsem ignoroval. Bylo mi jasné, že jakmile bych se ocitl v jeho dosahu, pomstychtivost by zvítězila nad bolestí. Druhý Bostonův člověk při bouračce vypadl z vozu. Našel jsem ho na travnaté krajnici, ležel na břiše s obličejem v trávě. Nahmatal jsem mu puls. Ano, byl také živý. S obrovskou úlevou jsem se vrátil k boxu, otevřel postranní dvířka a vylezl nahoru, abych se podíval na Tiddely Porna. Klidně, byť káravě se na mne zadíval. Pak nadzdvihl ocas a vyprázdnil se. „Kamaráde, ty jsi v pořádku,“ řekl jsem nahlas. Hlas mi přeskakoval rozčilením. Přetřel jsem si rukou šíji a pokusil se usmát. Měl jsem sto chutí následovat Tiddely Porna. Taky se mi chtělo zvracet. Opravdu se zdálo, že koni ta poněkud neortodoxní přeprava nijak neublížila. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a poplácal ho po zadku. Pak jsem seskočil na silnici a prohlédl si vůz. Rozbité zadní koncové světlo a lehce promáčknutý blatník (byl ze silného plechu), jinak škoda žádná. Doufal jsem, že mi Luke-John povolí vyúčtovat opravu vozu redakci. Charlie Boston to jistě nezaplatí. Bezvědomý muž se začínal probírat. Viděl jsem, jak si sedá, jak svírá hlavu v dlaních a snaží se pochopit, co se stalo. Slyšel jsem, jak jeho kolega ve voze hlasitě sakruje a křičí. Úmyslně zvolna jsem nastoupil za volant boxu, nastartoval a opatrně vyjel. Od samého začátku jsem neměl v úmyslu jet daleko. Vezl jsem Tiddely Porna do nejbezpečnějšího útočiště, jaké existovalo. Vezl jsem ho do stájí závodiště Heathbury Park. Tam bude za vysokou zdí pod ochranou bezpečnostních hlídek. Kdokoli chce vstoupit do stájí kteréhokoli závodiště, musí mít propustku. Ani majitelé koní nesmějí dovnitř, jen v doprovodu trenérů. Willy Ondroy, se kterým jsem se předtím telefonicky domluvil, přislíbil, že se Tiddely Porna ujme a uchová v tajnosti jeho totožnost. Stáje budou od oběda v každém případě už přijímat koně a od toho okamžiku také nastoupí bezpečnostní hlídky. Prý smím Tiddely Poma přivést kdykoli po poledni, prý se mezi ostatními koňmi ztratí, prý jich přijede spousta na dostihy, které se mají konat následující den. Pokud někdo posílá na dostihy koně z větší dálky než sto padesát kilometrů, pošle je o den dřív a nechaje přes noc ve stájích závodiště. Když třeba někdo ze vzdálenějších stájí posílá na určité závodiště dva koně, z nichž jeden má běžet řekněme v pátek a druhý v sobotu, pošle oba už ve čtvrtek a nechá je na závodišti dvě i tři noci. Jestliže tam zůstane Tiddely Porn dvě noci, nebude to tedy nijak nápadné. Jediné, co by mohlo někoho zarazit, že Tiddely Porn neměl k sobě žádného stájní-ka. Willy Ondroy slíbil, že tuto nepříjemnou okolnost nějak vyřeší. Když jsem se blížil, už mě vyhlížel a vykročil mi naproti přes trávník před stájemi, abych nemusel vystupovat. Otevřel druhá dvířka vozu a sedl si vedle mne.
„Je tu spousta stájníků, kteří vás znají od vidění,“ vysvětloval a ukázal na další boxy, ze kterých právě vykládali. „Kdyby vás zahlédli, okamžitě by věděli, že nevezete nikoho jiného než Tiddely Poma. Jestli jsem vše správně pochopil, tak na nás nechcete uvalit zbytečné starosti, abychom se tu museli bránit proti tlupě darebáků snažících se koně nějakým způsoben poškodit. Mám pravdu?“
„Jistě,“ přikývl jsem vděčně.
„Tak jeďte dál, rovně a pak doleva, projedete bílou brankou, pak znovu doleva a zastavíte vzadu za naším domem. Ano?“
„Jistě,“ znovu jsem přikývl. Jel jsem podle jeho instrukcí, vděčný za to, jak rychle pochopil to nejpodstatnější a jak věcně, přesně umí rozhodovat. Správný tryskový pilot.
„Promluvil jsem s vedoucím závodiště,“ řekl. „Sluší se to. Bezpečnost ve stájích je jeho záležitost, takže jsem ho musel do věci zasvětit. Doufám, že proti tomu nic nemáte. Je to velmi poctivý člověk. Shání ted pro Tiddely Poma vhodného stájníka. Stájník samozřejmě nebude vědět, o jakého koně se jedná.“
„Výborně,“ ulevilo se mi.
Zastavil jsem a oba jsme vystoupili. Willy Ondroy prohlásil, že nejlepší bude, když kůň zatím zůstane tam kde je, dokud si pro něho vedoucí závodiště nepřijde. Jestli prý bych si mezitím nedal čaj? Podíval se na hodinky. Byly za deset minut čtyři. Zaváhal. Nebo jestli bych si nedal skleničku whisky?
„Proč whisky?“ zeptal jsem se.
„Nevím, asi se mi zdá, že vypadáte, jako byste ji potřeboval.“
„Asi jste to odhadl správně.“ Pracně jsem se usmál. Pátravě se na mne zadíval, ale já jsem mu dost dobře nemohl říct, že jsem málem zabil dva lidi, jen aby se mi zdařilo Tiddely Porna dovézt bezpečně až k němu. Neřekl jsem mu, jaké jsem měl štěstí, že jsem ty lidi přece jen zdržel na místě. Neřekl jsem mu, že jsem ušel bití jen díky tomu, že jsem se zachoval velmi tvrdě a surově. Raději jsem nemyslel na to, jak by to druhé bití dopadlo. Nedivil jsem se, že jsem vypadal na whisky. Potřeboval jsem se napít. Chutnala skvěle.