Ukázka z knihy Dick Francis - Souboj v letu

ukázka z knihy souboj v letuDen po výletu na Islay jsem se poprvé setkal s Billym. S Conkerem a Timmiem, když se vyrovnali s pocitem křivdy a s tím, že jsem je přeskočil, jsem nastolil příměří. Během letů si ti dva čile povídali, samozřejmě spolu, se mnou ne. Ale za to jsem si samozřejmě jako vždycky mohl sám. Postupně jsem dospěl aspoň tak daleko, že jsme se s naprostou samozřejmostí dělili nejen o práci, ale taky o sendviče a čokoládu.Billy mi dal okamžitě najevo, že s ním to bude jiné. Pro Billyho třídní boj představoval krvavé kolbiště, na kterém působil jako neúprosný a neúnavný bojovník. Pět vteřin poté, co jsme se poprvé setkali, si už na mě brousil drápy.Bylo to na cambridgeském letišti v pět hodin ráno. Měli jsme doprovázet dvě skupiny nedávno prodaných dostihových koní z Newmarketu do Chantilly u Paříže a čekal nás perný den s vykládáním a nakládáním.Zamykal jsem právě na parkovišti auto a uvažoval, jak rychle to s Conkerem a Timmiem zvládneme, když vtom najel vedle mého vozu Yardmanův tmavý jaguár. Ve voze seděli ještě další dva muži, vzadu nějaký velký statný člověk, vpředu Billy.Yardman vystoupil z vozu, zíval, protahoval se, zadíval se na nebe a pak se konečně otočil ke mně.„Dobré jitro, chlapče,“ řekl bodře. „Je pěkný den na lítání.“„Velmi,“ přikývl jsem. Překvapilo mě, že přijel. Neměl ve zvyku brzy vstávat a mávat na rozloučenou. Když byly nějaké potíže s papíry, dostavoval se na letiště Simon Searle, ale Yardman nikdy. Nicméně tentokrát tu byl, v tmavém, příliš velkém obleku na hubeném těle. Chladný ranní vzduch mu nijak nesvědčil, na napjaté nepěkné kůži měl nelichotivé stíny. Brýle v tmavých obroučkách skrývaly neproniknutelné zapadlé oči. Byl jsem v jeho službách už měsíc, vídal jsem ho v budově v přístavu tak dvakrát až třikrát do týdne, kdykoli jsem si šel pro pokyny nebo odevzdávat zprávu či pro výplatu, a věděl jsem o něm stejně málo jako poprvé. Svým způsobem kolem sebe postavil zed podobně jako já.Zíval a sdělil mi, že Timmie a Conker nepřijdou, že mají na několik dní volno. Prý ale přivezl dva jiné muže, kteří ochotně v podobné situaci zaskakují, a on si je jistý, že společně odvedeme dobrou práci. Vysvětlil mi, že je dovezl osobně, protože v pět hodin ráno jaksi veřejná doprava lidem neumožňuje, aby se dostavili na cambridgeské letiště.Zatímco hovořil, cestující z předního sedadla vystoupil.„Bill Watkins,“ představil nás Yardman nedbale a kývl na nás.„Dobrý jitro, lorde Greyi,“ řekl Billy. Asi devetanáctiletý, štíhlý, s kulatýma modrýma očima.„Jmenuju se Henry,“ řekl jsem automaticky. Jiné oslovování při mé práci bylo neúnosné, a stejně mi to takhle bylo milejší.Billy se na mě zadíval doširoka rozevřenýma očima, vyzývavě a nepřístupně. Když promluvil, odsekával tvrdě slova.„Dobrý… jitro… lorde… Greyi.“„V tom případě dobré jitro, pane Watkinsi.“Krátce zatékal očima a pak se zase na mě upřeně díval. Pokud očekával, že se pokusím si ho koupit, byl na velkém omylu. Yardman dobře zaregistroval bleskově vznikající nepřátelství. Zlobilo ho to.„Varoval jsem vás, Billy,“ řekl rychle, ale hned se zarazil. „Doufám chlapče, že nedopustíte,“ obrátil se ke mně chlácholivě, „aby jakékoliv osobní… tedy možné neshody nebo nesoulad jakkoli narušily hladký průběh přepravy vašeho drahocenného nákladu.“„Ne,“ přikývl jsem.Usmál se, až mu bylo vidět zasedlé zuby až ke stoličkám. Na první pohled byly umělé a mě napadlo, proč nevydá peníze za lepší, přirozeněji vypadající zuby, když si může dovolit tak drahý vůz. Bylo by mu to prospělo, tak jako tak nevypadal přitažlivě.„Dobře tedy,“ řek] spokojeně. „Tak se do toho dáme.“ Zatím pracně vystoupil i třetí muž. Pracně proto, že nesl takové břicho, že by na ně byla hrdá těhotná s dvojčaty. Měl na sobě volný hnědý overal, jaký nosí skladníci, pod ním bylo vidět červené šle, kostkovanou košili a obyčejné tmavé pracovní kalhoty. Byl asi padesátiletý, plešatý, vypadal unaveně, neoholený a mrzutý, a do očí se mi nepodíval ani tehdy, ani nikdy později.No nazdar, to je prima posádka, řekl jsem si rezignovaně a prohlížel si střídavě toho druhého a Billyho. Tak, a máme před sebou den, kdy jé nutné, abychom si počínali rychle a šikovně. Později se ukázalo, že břicháč je ještě míň upotřebitelný, než se zdálo na první pohled, a ke koním se choval s hrubostí, jaká pramení ze strachu. Yardman mu svěřil nakládání koní z dopravních boxů po rampě pokryté rohožemi až do letadla, my s Billym jsme je uvnitř umísťovali a přivazovali.John, jak mu Yardman říkal, byl budto příliš tlustý, nebo se koní příliš bál a nechtěl, aby mu šlapali na nohy, takže po rampě nechodil po jejich boku, ale couval po ní a táhl koně za sebou s hlavou dopředu, což pro ně nebylo příjemné. Není proto divu, že se koně jeden po druhém zaberanili a odmítali se hnout. Yardman se tedy přidal ke koním zezadu, křičel na ně, mával vidlemi a občas do nich strčil. Výsledkem toho všeho byl strach, vyděšená zvířata ve stavu naprosto nevhodném pro leteckou přepravu.Poté co tři z koní konečně došli do letadla celí zpocení, s vytřeštěnýma očima, tančící, nervózní a vyhazující, jsem sešel dolů na rampu, abych vznesl protest.„Ať John pomůže Billymu,“ řekl jsem Yardmanovi, „já budu vodit koně. Předpokládám, že nechcete, aby k novým majitelům dorazili takhle vyvedení z míry. To už by pak služby vaší firmy noví majitelé nechtěli. Pokud tedy vůbec doletíme a koně cestou letadlo nerozkopou na cucky.“Yardman velmi dobře věděl, že v dějinách letecké dopravy plnokrevníků se taková věc skutečně jednou nebo dvakrát přihodila. Vždy tu je riziko, že se kůň v letadle nadobro splaší, i za těch nejpříznivějších okolností. Vzletět s letadlem plným podrážděných, vyplašených plnokrevníků však je přímo sebevražda. Chvíli váhal, pak přikývl. „Dobře. Tak se vystřídejte.“Nakládání pokračovalo hladčeji, ale rychleji ne. John byl i při umísťování koní stejně neupotřebitelný jako při jejich převádění.V letadle se musí náklad rozmístit ještě pečlivěji než na lodi. Jestliže není letadlo správně vyvážené, vůbec nevzletí, jen prostě dojede nejvyšší rychlostí na konec ranveje a tam se rozbije na hromadu plechu. Jestliže se náklad při vzletu posune, nakloní se letadlo, jako se naklání lod, ale letadlo není čas srovnat, ani v něm nejsou po ruce záchranné čluny jako životní pojistka. Z hlediska vyvážení bylo třeba koně umístit ve středu letadla, kde ve vlastním zájmu a taky v zájmu rovnováhy stroje museli stát hlavou k přídi. To znamenalo, že ve středně velkém letadle, jaká Yardman většinou používá, musely stát čtyři a čtyři páry koní za sebou. Z hlediska těžiště bylo taky třeba, aby se koně mnoho nepohybovali, aby se k nim mohlo, aby je člověk mohl přidržet u hlavy a tišit je při startu a přistání. Proto byl každý pár koní ve zvláštním boxu, které v centru letadla tvořily čtyři malé ostrůvky, mezi nimiž byly úzké chodbičky. Projít se dalo i po obou stranách boxů, aby bylo snadné dojít k hlavám každého z koní a postarat se o ně.Koně stáli na rašelině ve velkých plochých plechových obdélnících připevněných k podlaze. Boxy se sestavovaly ze silných dřevěných panelů, teprve když už koně byli na místě, kolem nich. Nejdřív bylo třeba postavit přední stěnu, pak boční, pak se tam tedy koně zavedli a uvázali, připevnila se zadní stěna a pak se všechny čtyři strany zpevnily, svázaly železnými tyčemi. Tyče spojovaly na koncích závlačky. Celkem byly na každé straně tři tyče. Jedna před horním okrajem přepážky, jedna uprostřed a jedna dole. Aby se stěny nemohly zřítit dovnitř boxu, po stranách je k podlaze poutaly řetězy podobně jako provazy stan. Po skončeném nakládání koní a dokončení stavby boxů výsledek připomínal čtyři velikánské dopravní bedny zakotvené řetězy, a nahoře z nich koukaly jenom hlavy a zadky koní.Sestavit box nebylo obtížné, ale muselo se to vždycky dělat velice pečlivě a pozorně, nebylo možné riskovat, že by se box za letu rozpadl. John nebyl ani pečlivý, ani pozorný. Kromě toho byl nevídaně nešikovný, nedokázal ani zakotvit, ani napnout řetězy, z ruky mu vypadly dvě závlačky, které pak nemohl najít. Museli jsme místo nich použít kus drátu, ale věděli jsme dobře, že kdyby příslušný kůň byl bujnější a trochu silněji kopal, drát by asi nevydržel. Skončilo to tak, že jsme s Billym stavěli boxy sami a John stál vedle, tvářil se zarputile a díval se na nás. Billy se samozřejmě postaral o to, abych svůj díl práce neměl snadný.Trvalo nám to hodně dlouho, ale zato se mezitím ti tři vyděšení koně uklidnili, ještě než pilot nastoupil a nastartoval. Když jsem pak zavíral velké dvojité dveře, kterými jsme koně přivedli, ještě jsem na letištní ploše zahlédl Yardmana. V proudu vzduchu hnaném vrtulemi mu sporé vlasy vlály ve větru a tvořily kolem pleši věnec, připomínající chobotnici. Světlo se mu stříbřitě odráželo v brýlích. Zdvihl ruku, aniž pohnul loktem, a zamával nám tím neobvyklým pohybem na rozloučenou. Já jsem taky zamával, pak jsem dveře dovřel a zabezpečil. Letadlo se dalo do pohybu.Jako obvykle byli v letadle tři členové posádky. Kapitán, druhý pilot a mechanik. Jako při všech ostatních letech do té doby bylo na mechanikovi, aby vařil kávu. Taky jsme ho občas využili, aby nám pomohl držet koně u hlavy při startu. Tentokrát byl mechanik šikovný a počínal si s větší samozřejmostí než John.Let byl poměrně krátký a vál příznivý vítr, ale my stejně přistáli ve Francii s hodinovým zpožděním. Jakmile jsme dorolovali, pozemní letištní personál přistavil rampu a já zevnitř otevřel nákladové dveře. Jako první vstoupili do letadla tři komisní, bezúsměvní celníci. Pečlivě porovnávali svoje seznamy koní s našimi a se zvířaty. V dokumentaci byla u každého koně zapsaná běžná charakteristika exteriéru a barva. Celníci kontrolovali velmi důsledně každou hvězdu a ponožku, aby náhodou někdo nepodstrčil méně kvalitního koně za lepšího. Ukázalo se, že celní odbavení ve Francii je obecně podstatně důkladnější a přísnější než jinde.Hlavní celník konečně dospěl k názoru, že tentokrát se žádného podvodu nedopouštíme, zdvořile mi vrátil dokumentaci a prohlásil, že můžeme začít vykládat.Na místo se dostavily čtyři dopravní boxy z francouzských dostihových stájí, aby odvezly naše svěřence. Řidiči zvyklí na dlouhé čekání stáli v malé skupince a šťourali se v zubech. Sešel jsem k nim po rampě a řekl jim, v jakém pořadí hodláme koně vykládat. Moje francouzština, v mnoha jiných oblastech dosti chudá, koňský žargon zvládala slušně, dostihový a chovatelský dokonce výborně. U firmy Ang-lia jsem měl hodně co dělat s francouzskými koňmi a po šestileté práci jsem se vyznal ve francouzské Plemenné stejně jako v britské.Řidiči přikývli, odplivli si a posléze předjeli s dopravními boxy ve správném pořadí. První kůň, kterého jsme vyložili – mimochodem poslední, kterého jsme naložili v Cambridgi – byla nenápadná hnedka. Do dopravního boxu ji odvedl sám řidič. Převzal ji ode mne se zručnou samozřejmostí, přátelsky ji poplácal po zadku a než jsem stačil vyvést dalšího koně, už měl hnědku naloženou a odjížděl.Ostatní řidiči s sebou přivezli jednoho nebo dva stájníky, což bylo obvyklé, protože přijeli pro víc koní. Billy převzal vyvádění koní po rampě a já mezitím s Johnem demontoval boxy. Tedy lépe řečeno demontoval jsem je sám. Johnovi padaly železné tyče z ruky, zakopával o kotevní řetězy, zaplétal se do nich prsty a protože měl tak veliké břicho, nedokázal se pro nic shýbnout. Měl jsem vztek a nemohl pochopit, proč ho vůbec Yardman zaměstnává.Správně jsme měli na zpáteční cestu nabrat čtyři koně, jenomže než jsme skončili s vykládáním, ani jeden z nich se neukázal. Cekali jsme půl hodiny a nic. Zašel jsem pak do budovy letiště a zatelefonoval jednomu z příslušných trenérů. Řekl mi že ano, samozřejmě posílá ten den dva koně, a sice dva čtyřleté překážkáře, které prodal do anglických stájí, ale prý je má dopravit na letiště až na třetí hodinu. Patnáct nula nula, prý to tak je na zprávě od firmy Yardman jasně napsané. Zavolal jsem druhému trenérovi, a ten mi sdělil tentýž údaj. Na třetího trenéra jsem neměl číslo, ale předpokládal jsem, že nepochybně dostal stejnou zprávu. Bud Simon anebo sekretářka omylem místo nuly napsali na všechna tři oznámení pětku. Byla to samozřejmě otrava, protože to znamenalo, že musíme koně vézt do Anglie při druhém letu a budeme je doma vykládat, až budeme nejvíc utahaní.Tím však ještě zdaleka nekončily potíže onoho dne. Jak se vracím k letadlu, vidím, že se Billy s Johnem o něco zuřivě hádají. Než jsem k nim došel a než jsem zaslechl, o čem je spor, přestali. John se otočil zády a mrzutě kopal do rampy. Billy se na mě zpupně, pohrdlivě podíval.„O co jde?“ zeptal jsem se.Billy našpulil rty a zatvářil se, jako že mi do toho nic není. Po chvilkovém váhání přece jenom odpověděl.„Bolí ho hlava,“ ukázal na Johna. „Prej z toho rámusu.“Tak ho tedy bolí hlava! Bolení hlavy však nezpůsobuje tak neuvěřitelnou nešikovnost, nevrlost, podivné chování a hádku s Billym. Ba ani to nevysvětluje, uvědomil jsem si najednou, proč se mnou za celou cestu John nepromluvil jediné slovo. Ale nemělo smysl se Billyho ptát znovu, stejně by mi neodpověděl po pravdě. Pokrčil jsem tedy rameny a dál se nebavil.„Nastupujeme,“ řekl jsem. „Poletíme zpátky s prázdnou. Došlo k nějakému zmatku, takže ty francouzské koně vezmeme při příštím letu.“„…“ řekl Billy suše. Použil slovo tak hrubé, až mě zarazilo. Jaké výrazy asi používá, když je opravdu dopálený!„No dobře,“ kývl jsem, „ale ted už raději neztrácejme čas.“John neochotně a mrzutě vyšel po rampě do letadla, Billy chvíli po něm. Sám jsem taky mezi Billym a sebou zanechal dostatečně velký odstup. Ten odstup, pomyslel jsem si trpce, je přímo symbolický.Letišní personál odstavil rampu, posádka letadla se vrátila od kávy a my se vydali zpátky do Cambridge. Seděli jsme každý na jednom balíku sena a ani jsme se jeden na druhého nepodívali. John měl lokty na kolenou a hlavu v dlaních, Billy se nepřítomným pohledem díval ven na oblohu posetou mraky.Když byly všechny boxy složené naplocho a připevněné k plechovým podložkám, trup letadla se náhle zdál mnohem větší a zel prázdnotou. Všechno se v něm rozléhalo, hluk byl hlasitější a já přece jen trošku Johna pro tu bolavou hlavu litoval. Letadlo charterové společnosti bylo uzpůsobené tak, že mohlo sloužit jakýmkoliv účelům. Bylo tam zařízení na ukotvení sedadel pro cestující stejně jako na upevnění beden se zvířaty, na jednu cestu tedy letadlo klidně mohlo nabrat šedesát turistů směřujících na autobusovou dovolenou v Evropě, a zpátky mohlo vézt třeba prasata nebo dobytek. Stačilo připevnit nebo vyndat sedadla a vynést smetí, ať už to byl hnůj jako na statku, anebo brčka a zmačkané škatulky od cigaret.Hnůj se nesměl vynášet na cizí půdě, musel se pečlivě namést na hromádku, shromáždit, dát do kontejneru a odvézt zpátky do Anglie, jak káží karanténní předpisy. V tu chvíli mě napadlo, že je vlastně zvláštní, že ty plechové podložky s rašelinou nikdy nepáchnou. Dokonce ani ne v prázdném letadle, kde už možný pach rašeliny nezastírá pach živých koní. V letadle nebyl uměle udržovaný tlak, proudil tam normální vzduch, ale stejně bylo zajímavé, že to tam bylo cítit míň než ve stájích, i v horkém klimatickém pásmu.První člověk, který v Cambridgi nastoupil do letadla, byl veselý, poměrně málo zaměstnaný dovozní úředník bez čepice, který předpokládal, že vezeme koně. Sotva byly u pilotní kabiny přistavené schůdky, už tam vylezl, něco vesele nezdvořilého sdělil pilotovi a pak prošel kolem bufetu do hlavní části trupu.„Co jste s nima udělal?“ zeptal se, když viděl, jak je tam pusto a prázdno. „To jste je shodil do Kanálu?“Vysvětlil jsem situaci.„Do prkýnka,“ ulevil si. „A já chtěl jít dnes brzy domů. No nic, koupili jste si něco ve Francii?“John neodpověděl a já potřásl hlavou. Billy řekl útočně: „Dyť nám sakra nedopřál ani minutu, dyť jsme se vůbec nedostali z letadla do pr…“Celník v modré uniformě se na mě koutkem oka pobaveně zadíval. Pochopil jsem, že už asi Billyho zná.„No dobrý, tak se uvidíme odpoledne.“Otevřel velké dvojité nakládací dveře a zamával na lidi venku, kteří už chystali rampu. Jakmile byla rampa na místě, odběhl po ní a pak přes plochu k budově letiště. V tu chvíli jsme vlastně dohonili časový plán, protože jsme nemuseli vykládat, když jsme ve Francii nenaloži-li. John, Billy a já jsme se tedy taky vydali k letištní budově na oběd. Když jsem se usadil u stolku, Billy a John si vyzývavě sedli k jinému, a to tak daleko, jak jen to šlo. Pokud si ovšem Billy myslel, že mě tím zarmoutí, velmi se mýlil. Dost se mi ulevilo, že jsem sám, nepřipadal jsem si zavržený.V jednu hodinu dorazily další dopravní boxy s druhou várkou koní a my znovu začali nakládat. Tentokrát jsem přiměl stájníka, který s nimi přijel, aby je do letadla zavedl. S Billym jsme stavěli boxy. Říhající John se nám jen darmo pletl do cesty.Když jsem skončil s prací, odešel jsem do budovy letiště, překontroloval s celníkem průvodní dokumentaci a přemluvil pilota, ať se rozloučí se čtvrtým šálkem kávy. Znovu jsme se vznesli do jasného zimního nebe a nad šedivé moře a znovu přistáli ve Francii. Stejný francouzský celník jako předtím přišel na palubu, pečlivě všechny koně zkontroloval a opět je zdvořile propustil. Otevřeli jsme boxy, vyvedli koně, sledovali, jak je Francouzi nakládají do dopravních boxů a jak odjíždějí.Tentokrát dovezli francouzské hurdlery včas, takže jsme je okamžitě začali nakládat. Byli jenom čtyři, stačilo postavit dva boxy, což v tu chvíli na mě bylo víc než dost. John přispěl ke společnému dílu před posledním úsekem jediným: naplnil sítě na seno a zavěsil je, aby koně měli co žrát cestou domů. I tenhle úkon provedl pomalu a nemotorně.Když koně konečně stáli v boxech a začali se krmit, odešli jsme do letištní budovy. Billy s Johnem šli napřed a povídali si, já za nimi. Pochytil jsem jediné slovo, „pivo“.Nastalo zdržení s dokumentací v jedné kanceláři. Při exportu dostihových koní jsem se brzy naučil počítat s takzvaným technickým zdržením. Pokud cesta proběhla bez jakéhokoli zadrhnutí, bylo to požehnání. Když jsme někdy letěli s dvaceti koňmi na palubě, stávalo se, že kvůli jednomu z nich musel celý náklad hodiny čekat. Taky se stalo, že to třeba nemělo nic společného s koňmi, třeba šlo o to, že příslušná firma dlužila na letištních poplatcích z minulosti za jiné letadlo a jiný let. V takovém případě letiště odmítlo povolit letadlu odlet, dokud dluh nevyrovná. Někdy takové dohadování bylo tolik nesmyslné a zdlouhavé, že by člověk lezl po zdi. Už jsem se vycvičil nenechat se vyprovokovat, byť všichni ostatní už propadali hysterii a mně můj klid vyčítali. Kipling by na mě byl hrdý.Tentokrát to tedy byla nesrovnalost v pojistce. S tím jsem samozřejmě nemohl nic dělat, protože se to týkalo majitele jednoho z koní. Soudil se ve věci dopravní nehody, při které byl kůň nepatrně zraněn. Pojišťovna si nepřála, aby kůň opustil Francii. Samozřejmě jsem namítl, že si vzpomněli trochu pozdě, že kůň už je prodaný. Taky jsem se ptal, jestli pojišťovna vůbec má právo transport koně zarazit. Nikdo si tím nebyl jistý, takže nastalo veliké telefonování.Měl jsem dost vztek, protože kůň, o kterého se jednalo, stál v jednom z předních boxů a kdybychom ho museli vyložit, museli bychom nejdřív vy montovat zadní box a vyvést koně ze zadních boxů, abychom se dostali k přednímu. Pak bychom je museli znovu zavádět. S přihlédnutím k tomu, že Billy a John mezitím bohatě nasávali pivo, na což měli spoustu času, asi by to celé byl dost obtížný manévr. Stájníci příslušných koní totiž už dávno odjeli se svými dopravními boxy domů. Přitom každý z hurdlerů měl hodnotu tisíců liber. Zasmušile jsem uvažoval, komu bych vůbec svěřil koně, aby je přidržel na letištní ploše, aniž bych se musel bát, že je pustí.Vyhledal mě pilot a oznámil mi, že pokud neodletíme v nejbližších chvílích, tak tam budeme muset zůstat přes noc, protože po šesté hodině už letět nesmí. Prý musíme být zpátky v Cambridgi v šest, anebo vůbec nevyletíme.Předal jsem tu informaci dohadujícím se úředníkům. Moc to nepomohlo, jenom po francouzsku krčili rameny. Pilot nadával a řekl mi, že do šestnácti čtyřiceti bude sedět u kafe, ale pak že už letí do Paříže. Pak prý ať si seženu jiného pilota, protože on už překročí normu, maximum povolených hodin, pak musí čtyřicet osm hodin odpočívat.Zasmušile jsem se zadíval z okna přes letištní plochu k osamělému letadlu s naším drahocenným nákladem a pomyslel si, že tohle je přesně situace, bez které bych se klidně obešel. Pokud budeme muset zůstat ve Francii přes noc, budu já muset spát s koňmi. Co den, to nová rozkošná zkušenost, napadlo mě pobaveně. Dejte se k firmě Yardman a uvidíte svět se vším nepohodlím, na jaké byste ve snu nepřipadli.V posledních minutách se pojišťovna ustrnula. Kůň prý může letět. Sbalil jsem papíry, děkoval horem dolem, utíkal pro pilota a našel Billyho za velikou orosenou sklenicí piva. Bylo jasné, že sklenice není první.„Sežeňte Johna,“ řekl jsem krátce. „Do deseti minut musíme odstartovat.“„Sežeňte si ho sám,“ ušklíbl se, „esli se vám to podaří.“„Kde je?“„Na cestě do Paříže.“ Znovu se napil. „Má tam nějakou štětku, prej se vrátí zejtra normální linkou. S tím nic nenaděláte. To je prostě hotový.“Pokud jde o práci, bylo celkem lhostejné, jestli s námi John je nebo není. Bylo mi upřímně jedno, že si zpáteční cestu bude platit sám. Nakonec proč ne, je svobodný člověk. Pas měl v kapse stejně jako my, ten můj už celý změkl a měl oslí uši od častého používání. Museli jsme pas vytáhnout, kdykoli nás o to kdokoli požádal, i když nám do nich zřídkakdy dávali razítka a zřídkakdy jsme museli procházet pasovou kontrolou. Ukazovali jsme je spíš jako vstupenku než jako průkaz. V řadě zemí jsou vůči zaměstnancům leteckých společností neobyčejně tolerantní. Vyprávěl mi jeden pilot, že zapomněl pas v hotelovém pokoji v Madridu a od té doby obletěl třikrát svět bez jakýchkoliv obtíží, než pas získal zpátky.„Deset minut,“ řekl jsem klidně Billymu. „Kdyby to bylo patnáct minut, platíte si letenku sám.“Billy se na mě upřeně zadíval. Vzal sklenici s pivem a vylil mi je na botu. Žlutá tekutina vytvořila na lesklé kamenné podlaze loužičku s pěnou a bublinkami na krajích.„Škoda,“ řekl jsem bez hnutí. „Tak co, jdete?“Neodpověděl. Samozřejmě jsem neočekával, že se pod mým dohledem pokorně zdvihne, a aby tedy nedošlo k příliš ostrému střetu, kterému jsem samozřejmě chtěl předejít, otočil jsem se na patě a sám vykročil k letadlu. V botě mi přitom čvachtalo. Jak jsem správně předpokládal, dorazil o kousek za mnou, ale pořád ještě s dvěma minutami v rezervě. Chtěl mi ukázat, že je svým pánem. Motory už běžely, když nastupoval. Sotva se zavřely dveře, dalo se letadlo do pohybu.Při startu i při přistávání stál Billy u hlav dvou koní a držel je, zatímco já držel u hlavy další dva. Protože při tak malém nákladu bylo v letadle mnoho místa, předpokládal jsem, že po startu se ode mne bude Billy držet tak daleko, jak jen dokáže a jak se držel po celý den. Jenomže v tu chvíli už uplynulo jedenáct hodin od okamžiku, kdy Yardman Billyho přidržel na uzdě, kromě toho se ted Billy vznášel na oblaku letištního piva. Členové posádky byli vpředu, v kabině, a tlustý, na nic dobrý John putoval do Paříže za sexem.V tu chvíli mě Billy měl sám pro sebe.Náležitě toho využil.