Ukázka z knihy Dick Francis - Kouřová clona

Není nad dobrou dakotu.

Na malém letišti Rand poblíž Germistonu čekaly dvě, seděly si na zadním kolečku a dychtivě vystrkovaly delfíní čenichy k nebi.

Naše dakota nás a další cestující, jakož i objemné kargo vyložila v pondělí v osm ráno. Ranní světlo Roderickovi nepřálo, bylo vidět, že měl už dávno přestat předstírat mládí. Škoda, pomyslel jsem si, promešká věk, kdy by mohl skutečně dělat na lidi dojem a působit důstojně. Nedá-li si pozor, sklouzne z omšelého mládí rovnou do stáří. Téhle chyby se ale většinou dopouštějí herci, ne novináři.

Měl na sobě hnědou semišovou kazajku s dlouhými rukávy, samá třáseň, pod kazajkou oranžovobéžovou rozhalenku, mužné přiléhavé kalhoty a nejnovější model sportovních bot.

Van Huren v tmavém civilním obleku se pohyboval na opačném pólu. Na letiště přijel jako poslední, ale hned se ujal velení a všechny nás nahnal do letadla. Po hodině letu jsme přistáli o dvě stě padesát kilometrů dál na jih, u malého, odlehlého důlního městečka, malého, ale velmi pohostinného.

K van Hurenovu dolu kousek za letištěm nás odvezl malý autobus. Městečko bylo hezké, moderní, s ulicemi jako podle pravítka, pěkné barevné domy a obrovská prosklená nákupní střediska. Čistotné a úpravné, hygienické město, jehož krev proudila hluboko pod zemí.

Blížili jsme se k cíli, z dálky byly vidět jen šedobílé špice, na jednu z nich šplhaly železniční kolejnice. Když jsme přijeli blíž, viděli jsme těžní věž s kolem a celou řadu administrativních budov a ubytoven pro horníky, mezi budovami roztroušené ozdobné datlové palmy, šelestící v mírném větru a úspěšně oživující strohost budov jako mašle na dárkovém balíčku.

Van Huren se s úsměvem omluvil, že nás do dolu nedoprovodí osobně, protože má na dopoledne dojednanou schůzku, kterou nemůže odložit.

„Sejdeme se u oběda,“ sliboval, „pak si dáme společně skleničku, přijde nám všem vhod.“

Kdosi o dvě šarže nižší nám opatřil průvodce, mladého, zamračeného Afrikánce. Představil se nám jako inženýr Pieter Losenwoldt a pak nám víc než jasně naznačil, že má důležitější věci na práci, že zdržujeme a že úkol průvodce dolem je pod jeho důstojnost.

Zavedl nás do šatny, kde se rázem setřely všechny rozdíly mezi námi. Všichni jsme si navlékli bílé overaly, bílé vysoké boty a ochranné přílby.

„Neberte si s sebou žádné osobní věci, jedině spodky a kapesník,“ řekl přísně. „Žádné fotoaparáty.“ Zamračil se na Conradovy věci. „Blesk u kamery může být nebezpečný. Taky si neberte s sebou sirky ani zapalovače. Když říkám žádné osobní věci, myslím to vážně.“

„Co takhle náprsní taška?“ zeptal se podrážděně Danilo.

Losenwoldt si ho přeměřil, zaznamenal, že mladík vypadá, jako by byl z dobré rodiny, zámožný a jistě v lepším postavení než on sám. O to byl následně protivnější.

„Všechny své věci nechte tady,“ řekl. „Místnost uzamkneme, nemusíte se o nic bát, všechno tu na vás počká.“

Když jsme se převlékali, na chvíli se vzdálil a vrátil se v podobném oblečení, jaké jsme na sobě měli my.

„Připraveni? Dobře. Teď sfáráme do hloubky rychlostí osmdesát metrů za minutu. Dole bude místy vedro. Pokud někdo trpí klaustrofobií, nebo kdyby někomu bylo nevolno, ať to hned nahlásí a vrátí se na povrch. Jasné?“

Pět hlav souhlasně přikývlo.

Zadíval se na mne, zamyslel se, pak potřásl hlavou. Nikdo mu nic nevysvětloval.

„Lucerny máte na stole, prosím připevněte si je.“

Lucerny se skládaly ze zdroje, který si člověk upevnil vzadu pod pasem, a z vlastní lucerny, která se připevnila na přílbu. Zdroj a světlo spojoval kabel. Baterky, které obemykaly pas, se dost pronesly.

Vykročili jsme k těžní věži jako sedm trpaslíků. Klec, v které jsme sfárali, měla boční stěny jen do poloviny, takže člověk snadno viděl v kameni vyhloubenou šachtu. Ne že by z toho byl dobrý pocit. Sestup byl velmi hlučný. Pomyšlení, jakou máme pod nohami hloubku, taky nebylo příjemné.

Prý trvalo jen dvě minuty, než jsme zastavili. Stál jsem ale natlačený mezi Evanem (výjimečně měl nejistý pohled) a dvoumetrovým horníkem, který se k nám s celou partou přidal, takže jsem si to nemohl stopnout.

Klec zastavila na dně šachty s kovovým zazvoněním a my vystoupili. Nastoupila jiná parta. Sotva jsme byli venku, horníci namačkali nějaká tlačítka a klec se zase vznesla vzhůru.

„Nastupte si do vozíků,“ nařídil nám Losenwoldt, ,jeden vozík je pro dvanáct lidí.“

Conrad se zadíval na dvě přistavená vozítka, vyhlížející jako drátěné klece na kolečkách, a že by se do nich mohl vejít jeden velký pes, kdyby se trochu stočil.

„Sardinky na tom jsou hůř,“ pošeptal mi.

Zasmál jsem se. Do vozíků se ale opravdu vešlo po dvanácti lidech. Poslední, kdo nastoupil, seděl v otvoru sloužícím jako dveře, a držel se, čeho mohl, aby nevypadl. Poslední nastoupil Evan a držel se jak klíště Losenwoldtových kalhot. Losenwoldtovi se to nelíbilo.

Naložené vozíky vjely do chodby táhnoucí se do nedohledna. Stěny chodby byly nabílené do výšky asi tak jednoho metru, pak se nad bílou barvou táhla červená čára a nad ní přírodní, šedá skála.

Conrad se Losenwoldta zeptal, k čemu ta červená čára je. Musel křičet, aby ho bylo slyšet, a musel otázku opakovat, protože Losenwoldt se neměl k odpovědi.

Konečně křikl: „To je pro raziče, vede je to. Když je chodba takhle natřená, lidi, co ji razí, vidí, jestli razí rovně, ta čára je vede.“

Tím konverzace až na další skončila. Vozíky urazily asi tři kilometry tempem rychlého klusu a pak zastavily. Najednou jsme jeden druhého zase slyšeli.

Losenwoldt prohlásil: „Odsud se jde pěšky, vystupujeme.“

Protlačili jsme se ven. Horníci se energicky vydali do chodby, ale pro návštěvníky zřejmě platil určitý program výkladu.

Losenwoldt bez nadšení vysvětloval: „Když se podíváte na strop, uvidíte tam kabely, elektrické vedení, osvětlení.“ Světla byla rozmístěná v pravidelných vzdálenostech, takže celá šachta byla osvětlená. „Kromě kabelů osvětlení je u stropu vedení pod proudem, to slouží trolejovým nákladním vozům, dopravujícím sem horninu. Na povrch se pak dopravuje rychlejší zdviží, ta jezdí víc než sto metrů za minutu. V té velké rouře je vzduch. Důl je ventilovaný vzduchem, který se na několika místech vhání do šachet pod tlakem.“

Dívali jsme se na něho jako děti na pana učitele. To už ale dokončil povinnou přednášku, otočil se k nám zády a vykročil do chodby.

Následovali jsme ho.

Potkali jsme partu černých afrických pracovníků, kráčejících opačným směrem. Všichni byli oblečení stejně jako my, ale přes overaly měli sportovní bundy.

Roderick se zeptal: „Nač ty bundy?“

„Tady dole je horko,“ řekl Losenwoldt, „ale když vyjedou nahoru, je poměrně chladno, člověk pak snadno nastydne.“

Evan moudře přikývl. Šli jsme dál.

Pak se chodba rozšířila a odbočovala z ní další, doprava. Právě se tam shromaždovala jiná parta Afričanů. Oblékali si bundy a jeden z nich je kontroloval podle seznamu.

„Mají po šichtě,“ vysvětloval úsečně a s viditelnou nechutí Losenwoldt. „Kontrolují, jestli nikdo nechybí, protože je po odstřelu.“

„Po odstřelu?“ zeptal se Conrad nejistě.

Pan inženýr se na něho zadíval s pohrdáním odborníka. „Skála se musí odstřelovat, na tu se nemůže krumpáčem.“

„Já myslel, že tohle je důl na zlato, zlato se přece neodstřeluje, to se vykopává a prosívá, ne?“

Losenwoldt si ho povýšeně změřil. „V Kalifornii nebo na Aljašce možná. V Jihoafrické republice není zlato v kameni vidět, je v něm rozseté v drobných částečkách. Zlatonosný kámen musí člověk odstřelit, vyvézt na povrch a pak složitě zpracovat, než se zlato získá. V tomto dole se musejí vyvézt celé tuny kamene, aby se získala jedna unce ryzího zlata.“

Umlčelo nás to všechny. Danilo dokonce na inženýra koukal s otevřenými ústy.

Losenwoldt jako by nevnímal náš úžas. Pokračoval ve výkladu:

„V odendaalsruské důlní oblasti jsou i bohatší doly, kde na jednu unci stačí jedna a půl tuny kamene. Naopak jsou zase doly, kde se musí vyvézt na unci ještě víc kamene než tady, tady to chce tři a půl až čtyři tuny.“

Roderick se rozhlédl. „A všechno zlato je z týhle chodby? A z tý, co jsme z ní přijeli?“

Taky si vysloužil pohrdlivý pohled.

„Hlavní chodba se nerazí zlatonosnou skálou. Tahle chodba jen zajišťuje přístup ke zlatonosné skále, ta je tady, v téhle části dolu, v hloubce přes sto metrů.“

„No nazdar,“ vydechl Conrad.

Promluvil za nás za všechny.

Losenwoldt přednášel bez nadšení dál, posluchače měl ale víc než pozorné. „Žíla..., tedy zlatonosná skála..., tvoří jen tenkou vrstvu. Ta vrstva se svažuje od severu na jih a dostupuje největší hloubky na jihu, u Welkomu. Šířka žíly od východu na západ je asi dvanáct kilometrů, délka od severu k jihu něco přes dvacet kilometrů. Je nepravidelně ohraničená. Síla žíly nikde nepřesahuje metr, v tomhle dole je silná jen asi třicet centimetrů.“

Dívali jsme se na něho s úžasem, ale na otázku se zmohl jen Danilo. „Předpokládám, že se to asi musí vyplatit, tolik práce, tak složitý zařízení, a vytěží se nakonec tak málo zlata.“

„Vyplácí se to, jinak bychom tu nestáli,“ odsekl Losenwoldt.

Pomyslel jsem si, že je tak úsečný, protože asi nezná přesnou efektivnost. Usoudil jsem ale, že se důl určitě vyplácí, jinak by van Huren nežil v paláci.

Ostatní mlčeli. Náš průvodce bránil čilému rozhovoru velmi úspěšně. Dokonce i Evan, který vždy musel být v popředí, se držel zpátky. V šachtě se tvářil nejistě, teď se zdálo, že na něho nejvíc ze všech doléhá pomyšlení na miliony tun skály nad námi.

„Dobře,“ řekl Losenwoldt s hlubokým uspokojením nad tím, jak jsme zakřiknutí. „Teď si zapněte lucerny. Dál už chodba není osvětlená. Jdeme se podívat, jak se razí.“

Vykročil, aniž se ohlédl, jestli ho všichni následují, ale my šli poslušně za ním. Evan se ohlédl na osvětlenou šachtu. Pro pozornějšího, zodpovědnějšího průvodce by to bylo varovné znamení.

Chodba se po chvíli stočila doprava. Jak jsme se blížili k rohu, sílil ohlušující rachot. Za rohem byl už vskutku hromový.

„Co to je za rámus?“ zeptal se Evan lehce zvýšeným, ale stále ještě ovládaným hlasem.

Losenwoldt odpověděl přes rameno: „Vrtání a vzduchotechnika.“

Šel dál. Stropní osvětlení končilo, svítili jsme si na cestu lucernami na přílbách.

Pak jsme najednou uviděli v dálce záblesky světla, vycházející z jiných zdrojů než z našich. Jak jsme se blížili, rozeznal jsem, že to jsou tři lucerny namířené směrem, kterým jsme šli. Osvětlovaly kamennou stěnu. Konec chodby.

Boční stěny už nebyly bíle natřené a nebyla na nich uklidňující červená čára, skála byla jednotvárně šedá a ta tmavá šeď jako by zvýrazňovala posedlost, s jakou se lidé v touze po zlatém prachu zavrtávali hluboko do nedotčené zemské kůry. Roura ventilace nad námi náhle končila a s ohlušujícím hukotem chrlila vzduch. Ten řev přesto přehlušoval hromový rachot sbíječek, napadající sluch fortissimem šesti diskoték.

Na konci chodby stáli na dřevěné plošině tři raziči a vrtali sbíječkami díry do skály pod sotva dva a půl metru vysokým stropem. Ve světle našich luceren bylo vidět, jak se raziči potí. Nebyli oblečení jako ostatní, měli jen lehké kalhoty a vesty.

Hromový rachot způsobovaly jednak sbíječky, jednak kompresor postavený na zemi. Chvíli jsme přihlíželi. Evan se pokoušel na něco zeptat, ale v tom hluku by se člověk domluvil jedině řečí hluchoněmých. ,

Losenwoldt se sevřenými rty a unavenýma očima pak dal konečně pokyn k návratu. šli jsme rádi, vítali jsme sníženou hladinu zničujícího hluku. Šel jsem jako poslední a tam, kde končila roura vzduchotechniky, jsem se zastavil, ohlédl a vypnul svou lucernu. Tři muži na dřevěné plošině, obklopení rachotem, se světly světlušek. Až se vzdálíme, zůstanou v prehistorické tmě sami, tma se kolem nich uzavře. Hlavou mi bleskla představa tří ďáblů zvolna se provrtávajících k infernu.

Jakmile jsme došli k širšímu úseku chodby, Losenwoldt pokračoval ve výkladu.

„Ti muži vrtali wolframovými vrtačkami otvory do skály do hloubky víc než dva metry. Tohle jsou takové vrtáky,“ ukázal na zem.

Zadívali jsme se, kam ukazuje. Urovnaná hromada vrtáků u stěny chodby připomínala hromadu železných trubek, ale při bližším nahlédnutí jsme viděli, že to jsou ocelové tyče s wolframovým ostřím na lesklých koncích.

„Vrtáky se denně vyvážejí na povrch k přebroušení,“ dodal Losenwoldt.

Přikyvovali jsme jako moudré sovy.

„Ti tři muži už pro dnešek s vrtáním končí. Vyvrtali spoustu děr do čela chodby. Do těch otvorů se pak vloží výbušnina a po odstřelu se uvolněný kámen vyveze. Pak se raziči vrátí na konec chodby a budou pokračovat v práci.“

„O kolik se chodba prodlouží za den?“ zeptal se Roderick.

„O dva a půl metrů za šichtu.“

Evan se opřel o stěnu a ve stylu Clifforda Wenkinse si hřbetem ruky přetřel čelo.

„Vy vůbec nepoužíváte výdřevu?“ zeptal se.

Losenwoldt mu odpověděl na otázku, ale očividně nezaznamenal strach, který se za ní skrýval.

„Jistěže ne. Hloubíme chodby ve skále, ne v zemině, nemusíme se bát, že se zhroutí. Občas dojde k tomu, že spadne kus stropu nebo stěny, to se stává někdy po odstřelu. Když vidíme, že se kus kamene uvolnil, strhneme ho, pokud to jde, abychom neriskovali, že by to na někoho mohlo spadnout.“

Evana to neuklidnilo. Vytáhl z kapsy kapesník a otřel si obličej.

„Jakou výbušninu při odstřelu používáte?“ zeptal se Danilo.

Losenwoldtovi nebyl - sympatický. Neodpověděl. Rodericka ale otázka taky zajímala a opakoval ji.

Losenwoldt ostentativně potlačil povzdech a podal úsečné vysvětleni. „Používáme dynagel, je to černý prášek. Skladujeme ho v uzamčených červených bednách, připevněných ke stěnám chodeb.“

O kousek dál na bednu ukázal. Předtím jsme už minuli dvě takové, ale nevěnovali jsme jim pozornost.

Danilo Rodericka kousavě požádal: „Zeptejte se ho, co se děje při odstřelu.“

Losenwoldt pokrčil rameny. „Co byste myslel? U toho nikdo není, všichni musejí důl před odstřelem opustit, sfárat se smí až čtyři hodiny po odstřelu.“

„Proč, kamaráde?“ zeptal se pomalu Conrad.

„Kvůli prachu.“

„Uvidíme tu zlatonosnou skálu..., tu žílu?“ zeptal se Danilo.

„Ano, teď hned.“ Losenwoldt ukázal na hlavní chodbu. „Tam dál je velké horko a je tam úsek bez klimatizace. Ještě o kus dál už zase vzduch proudí. Nechte si lucerny svítit, budete je potřebovat, a dívejte se, kam šlapete, povrch chodby je místy hodně nerovný.“

Skončil přednášku, otočil se k nám zády a vykročil. Následovali jsme ho.

Zeptal jsem se Evana, jestli je v pořádku. Okamžitě napřímil záda a s rozhněvanýma očima mne podrážděně ubezpečil že samozřejmě, co prý si o něm myslím.

„Dobře.“

„Ano.“

Odpoutal se ode mne a šel za Losenwoldtem, aby mu neušla ani jedna perla, padající z jeho úst.

Jak jsme postupovali, bylo opravdu velké horko, ale protože nebylo vlhko, nepotili jsme se. Chodba byla v onom úseku drsnější, stěny nerovné, hrbolaté, bez červené čáry, s nerovným povrchem na dně. Chodba se taky začala mírně svažovat. Šli jsme dál a naše kroky skřípaly na úlomcích horniny pod našima nohama.

Došli jsme na místa zvýšené činnosti. Potkávali jsme celou řadu lidí v overalech, pobíhali sem a tam, nosili různé zařízení, a jejich světla krátce osvětlovala jiné tváře. Přílby však vrhaly na oči mužů tmavý stín, takže byli k nepoznání. Jednu chvíli jsem zatahal za rukáv Rodericka, který šel přede mnou, abych se přesvědčil, že to je opravdu on a že sleduju správnou skupinu.

Na konci horkého úseku chodby jako bychom náhle vešli do Arktidy. Losenwoldt se zastavil a krátce promluvil se dvěma mladými havíři, kteří předtím spolu o něčem hovořili.

„Tady se rozdělíme,“ prohlásil, „vy dva půjdete se mnou,“ ukázal na Evana a Rodericka, „a vy s panem Andersem.“ Předal Conrada s Danilem své o něco vyšší verzi. Pak ukázal na mne. „Vy půjdete s panem Matesem.“

Mates, mladší než ostatní, byl očividně nižší šarže a měl mírnou vadu řeči, jako při rozštěpu patra. Krátce se na mne podíval a řekl, že doufá, že mi nebude vadit, že v průvodcovství nemá praxi.

„O to je od vás laskavější, že se mne ujímáte,“ utěšoval jsem ho.

Ostatní skupiny se rozešly a zmizely mezi lidmi v overalech.

„Tak pojďme.“

Pokračovali jsme chodbou. Zeptal jsem se svého průvodce, jak velký má sklon.

„Asi jednu dvacetinu,“ řekl.

Pak ale upadl do mlčení. Pochopil jsem, že pokud se budu něco chtít dozvědět, musím se ptát. Mates neměl naučený exkursní komentář a výklad jako Losenwoldt, a já si uvědomil, že Losenwoldtovy přednášky nebyly vlastně špatné.

Ve stěně chodby po levé straně se začaly objevovat velké otvory, vedoucí do temných prostorů.

„Myslel jsem, že chodba je v neporušené skále. Kam vedou ty otvory?“

„Ty... ty už vedou do sloje. Ze sloje se už vytěžil zlatonosný kámen. Za chvilku vám to ukážu.“

„Svažuje se sloj stejně jako chodba?“

Připadalo mu to jako zbytečná otázka. „Samozřejmě,“ řekl.

„A co ta chodba, která se ještě razí, kam ta vede?“

„K jiné části žíly.“

Jistě. Hloupá otázka. Zlatonosná žíla se táhne celé kilometry. Ovšem. Těžení žíly je asi něco podobného, jako když člověk vytahuje z tlustého sendviče tenký plátek šunky.

„Co se stane, až se celá žíla vytěží?“ zeptal jsem se. „Pak přece pod horními vrstvami skály budou obrovské dutiny, ne?“

Ochotně odpověděl. „My všechny nosné prvky neodstraňujeme. Kupříkladu ve stěnách chodby jsou sice otvory, ale stěna je hodně silná, nosná. Ty otvory potřebujeme pro ventilaci i kvůli odstřelům. Jednoho dne, samozřejmě až se tahle část dolu zavře, se vrstvy horniny postupně sesednou a dutiny se zaplní. Město Johannesburg se kupříkladu takhle propadlo skoro o metr, jak se pod ním půda po těžbě sesedla.“

„Teď, v poslední době?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Kdeže, to už je dávno. Randovy zlaté doly byly nejblíž povrchu a vytěžily se hned na začátku.“

Potkávali jsme horníky, nesoucí wolframové vrtáky ke konci chodby, a jiné, vracející se opačným směrem.

„Už brzy bude odstřel,“ řekl Yates, aniž jsem se ho ptal. „Raziči už dokončili vrty a inženýři zakládají nálože.“

„Nemáme tedy mnoho času,“ poznamenal jsem. „Asi ne.“

„Rád bych viděl, jak se pracuje se samotnou žílou.“

„Jo... ano. Hned tam dojdeme, dovedu vás, kde to máme nejblíž. Je to už jen kousek.“

Došli jsme k většímu otvoru ve stěně, sahajícímu od země až do výšky půldruhého metru. Do otvoru ale člověk vzpřímeně vstoupit nemohl, protože dno sloje od stěny chodby prudce stoupalo.

„Musíte si dát pozor na hlavu,“ řekl můj průvodce. „Je tu hodně nízký strop.“

„Dobře,“ přikývl jsem.

Kývl na mne, abych vlezl do otvoru před ním, a já poslechl. Ocitl jsem se v prostoře vysoké necelý metr, táhnoucí se do obou stran, kam až člověk dohlédl.

Místo pevné skály tvořily dno sloje odštěpky kamene. Úlomky nám chrastily pod nohama, jak jsme po nich lezli. Zalezl jsem dost daleko a počkal na Matese. Plazil se za mnou a ohlížel se vpravo, kde několik mužů pracovalo u dlouhého, stáčejícího se úseku vzdálené stěny.

„Kontrolujou nálože,“ vysvětloval můj průvodce. „Za chvíli všichni odejdou.“

„Ty úlomky, co na nich ležíme, jsou kousky žíly?“

„To ne, ne tak docela. Jsou to prostě jen úlomky kamene. Žíla probíhala přibližně středem sloje.“

„Co je sloj?“

„Odpusťte... Tohle, kde jsme, to je sloj, ze sloje se dobývá zlatonosný kámen.“

„Dobře, ale tamhle dál, kde to ještě není odstřelené..., jak se rozezná zlatá žíla od obyčejného kamene?“

Skála mi připadala všude stejná. Tmavá, uniformní šeď. Tmavá šeď stropu, tmavošedé stěny, splývající s tmavou šedí úlomků na dně.

„Já vám kousek přinesu,“ řekl ochotně a lezl po čtyřech, po břiše, ke svým kolegům.

Sloj byla tak nízká, že se v ní člověk ani neposadil, ale pokud držel hlavu skloněnou, po čtyřech lézt mohl. Opřel jsem se o loket a sledoval, jak si Yates půjčuje malý krumpáč a jak páčí kousek kamene ze stěny sloje.

Připlazil se zpátky.

„Tady máte.“, tohle je kousek žíly.“

Oba jsme na úlomek posvítili. Byl pět centimetrů dlouhý, na povrchu s tmavými, ve světle se lesknoucími skvrnami.

„Co je to za skvrny?“

„To je právě ruda. To světlé je jen kámen. Čím víc tmavých skvrn na povrchu, tím víc se na tunu vytěží zlata.“

„Takže to tmavé je zlato?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Je v tom zlato,“ přikývl. „Zlato, stříbro, uran a chrom. Když se kámen rozemele a zpracuje, ty prvky se oddělí. V rudě je víc zlata než uranu a stříbra.“

„Můžu si tenhle kousek nechat?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě.“ Odkašlal si. „Já se omlouvám, ale musím ještě tady dole něco zařídit... Trefíte snad zpátky sám, ne? V hlavní chodbě se ztratit nemůžete.“

„To je v pořádku,“ uklidňoval jsem ho. „Jen běžte, nechci vás zdržovat od práce.“

„Děkuju vám,“ řekl a rychle se odplazil k lidem, na kterých mu opravdu záleželo.

Chvíli jsem ještě zůstal, kde jsem byl, pozoroval techniky a díval se nahoru, do nedohledného vytěženého prostoru, strmě stoupajícího vzhůru do černé tmy. Světlo mé lucerny na konec té tmy nedosvítilo.

Lidí v dole valem ubývalo, vraceli se hlavní chodbou k šachtě. Zastrčil jsem kousek rudy do kapsy, ještě jednou se ohlédl a začal se pomalu plazit k otvoru, kterým jsme do sloje vešli. Chtěl jsem se do chodby dostat nohama napřed, proto jsem se obrátil na břicho a posunoval se pozadu. Vtom slyším, jak do sloje leze někdo další. Přes můj overal přeletěl paprsek světla z jeho lucerny. Přestal jsem se posunovat, abych toho člověka pustil. Pohyboval se pomalu. Ohlédl jsem se přes rameno, ale do tváře zastíněné přílbou jsem neviděl.

Pak mi najednou vlastní přílba sklouzla dopředu a něco mě zezadu prudce udeřilo do hlavy.

Byl jsem omráčený. Pomalu mne opouštělo vědomí, jako bych se řítil do nekonečné, černé šachty se svítivými body.

Než jsem dopadl, už jsem o sobě nevěděl.