Ukázka z knihy Chladná zrada - Dick Francis

Recepční v Grandu si museli myslet, že jsem se zbláznil, protože jsem trval na tom, že chci každou noc spát v jiném pokoji. Kdybych jim řekl proč, měli by mě za ještě většího blázna. Požádal jsem je, aby mne každý večer přestěhovali do některého z pokojů, který se ten den uvolnil, a že je mi jedno, který mi do večera vyberou. Uposlechli s kamenným pohledem a já doufal, že se můžu spolehnout na bezpečí náhodnosti. Když mne Erik vysadil před hotelem a odjel se svým velkým přítelem domů, zavolal jsem Arnemu a pozval ho s Kari na večeři, abych jim oplatil milé pohostinství. Chvíli se bránili, ale pak jsme se domluvili, že přijdou do Grandu. Čekal jsem na ně v baru a četl si noviny. Zvláštní, ale když jsem Kari uviděl v jiném prostředí, připadala mi náhle taky zcela jiná. Vypadala starší, ale současně míň usedlá, dráždivější. Ta nová Kari, sebejistě přicházející do baru v dlouhé černé sukni a bílé halence s volány, byla úspěšná bytová architektka. Dokonale nalíčená Kari s diamanty v uších a elegantně vyčesanými vlasy byla zralejší než ta druhá, domácí duše. Když mi nastavila k políbení voňavou tvář a zadívala se na mne zpod dlouhých řas, uvědomil jsem si, že se mi sice takhle líbí míň, ale o to víc mne přitahuje. Oba pocity byly zneklidňující a k ničemu.
Arne je Arne, je všechno, jenom ne chameleon, Arne se nemění, je stále stejný, ať je v jakémkoli prostředí, pomyslel jsem si.
Vstoupil hřmotně do baru a rychle, podezíravě se rozhlédl, jestli nemá někoho za zády.
„Nazdar, Davide,“ potřásl mi zuřivě rukou. „Cos dělal celý den?“
„Mařil čas,“ řekl jsem s úsměvem. „Taky jsem přemýšlel jak dál.“
Sedli jsme si do útulného rohu místnosti a dali si whisky (konečně se nám podařilo volit správnou hodinu, kdy čepovali).
Arne chtěl slyšet, jestli jsem nějak pokročil.
„Moc ne,“ odpověděl jsem. „Skoro by se dalo říct, že vůbec ne.“
„Asi to není snadné,“ řekla Kari s účastí a Arne souhlasně pokyvoval. „Jak víte co hledat?“
„Já většinou nehledám konkrétní věci, prostě se rozhlížím po tom, co se nabízí.“
„Všichni detektivové přece po něčem pátrají, hledají stopy a důkazy, sledují stopu.“
„A následně sami sebe zavedou do slepé uličky,“ namítljsem.
„Jak může být ulička slepá?“ divila se nechápavě Kari.
„Slepá ulička je ulička, co nikam nevede,“ vysvětloval Arne.
Pak ještě výklad doplnil norsky.
Kývla, zasmála se, a vrátila se k původní otázce: „Jak vlastně postupujete ve vyšetřování zločinu?“
„No, snažím se představit si, jak bych si počínal, kdybych byl padouch, a pak se snažím zjistit, jestli si tak padouch počínal. Občas se strefím.“
„Nikdo nedokáže vyřešit případy tak jako David,“ řekl Arne.
„Ale ano, dokáže.“
„Co myslíte, že padouch udělal v tomhle případě?“ zeptala se Kari.
Zadíval jsem se do jejích šedých očí. Nemohl jsem jí odpovědět, zabil bych tím celý večer.
„Není jen jeden,“ řekl jsem nezaujatě. „Emma Shermanová viděla dva chlapy.“
Chvíli jsme si povídali o Emmě. Emmin dědeček se při své krátké návštěvě s Arnem setkal, takže Arne věděl, že starý pán v policejní kartotéce své útočníky neidentifikoval.
„Nikdo neví, co vlastně hledali,“ řekla Kari zamyšleně.
„Věděli to oni,“ poznamenal jsem.
Arne se na mne upřeně zadíval a přestal dokonce na chvíli mžikat. „To je pravda!“
„Samozřejmě, že to věděli,“ řekla Kari. „Nechápu, co z toho vyplývá.“
„Nic z toho nevyplývá, jen to, že existuje někdo, kdo ví, že se něco určitého hledá, nebo co se hledalo. Mohlo se to už možná najít.“
Kari se zamyslela. „Proč myslíte, že dům Boba Shermana neprohledali hned, bezprostředně po jeho smrti? Proč s tím čekali celý měsíc?“
Arne zase začal zuřivě pomrkávat. Odpověď na otázku své ženy přenechal mně.
„Nejspíš proto, že se našlo tělo Boba Shermana a to, co se hledalo, u sebe neměl.“ Odmlčel jsem se. „Řekněme, že pan X odpraví Boba a hodí ho do rybníka, z důvodů, které dosud neznáme. Řekněme, že k tomu došlo poté, co už Bob balíček, který s sebou přivezl, doručil. Připusťme, že Bob předtím balíček otevřel a něco z něj vyndal, a že pan X na to přišel až poté, co Boba zabil a hodil do rybníka. Sledujete mne zatím? Pak nevěděl, jestli to, co z balíčku chybí, má mrtvý u sebe, v kapsách nebo v tašce. Pokud ano, je to v pohodě, ta věc je bezpečně schovaná v rybníce. Bob ale taky to něco mohl někomu předat, nebo to mohl poslat poštou na svou domácí adresu do Anglie, ještě než přišel o život. Pan X to nemůže zjistit, leda že by Boba z rybníka vylovil. Čím víc času uplynulo, aniž se to ztracené něco objevilo, byl si pan X čím dál tím jistější, že Bob měl tu věc u sebe. Dobře. Pak se Bob našel a to hledané se neobjevilo. Pak teprve byla vyslána pátrací dvojka, aby zjistila, jestli Bob to něco z obálky vyndal už před odjezdem do Norska, a Emma chudák měla tu smůlu, že si zašla domů pro nějaké oblečení právě v tu chvíli.“
Kari pomalu otevřela a zase zavřela ústa.
„Páni,“ vydechla. „A mně ta otázka přetím připadala úplně jednoduchá!“
„Já ti říkal, dej mu jeden jediný fakt a on si od toho odvodí všechno, všechno uhádne.“
„Právě že to je jen dohad,“ usmál jsem se. „Ve skutečnosti nevím, proč s tím hledáním čekali celý měsíc. Vy ano?“
Kari řekla: „Podle mého jste to odhadl správně, zní to logicky.“
„Jako třeba že země je placatá.“
„Prosím?“
„Věc se zdá logická, dokud se neprokáže, že je všechno jinak.“
Šli jsme na večeři. V jídelně hrála hudba, tančilo se, a když jsme dospěli ke kávě, byl i zpěv. Na Arneho toho bylo příliš. Ke konci večeře se vymrštil, prohlásil, že musí na vzduch, a nezadržitelně se vyřítil ke dveřím.
Dívali jsme se, jak mizí.
„Byl vždycky takový?“ zeptal jsem se.
„Co ho znám, tak ano. Je však pravda, že se to poslední dobou zhoršilo. Dřív s odposlouchávacím zařízením nezlobil.“
„Dřív nevěděl, že něco takového existuje.“
„To je vlastně pravda.“
„Jak to vůbec začalo? Myslím ten jeho stihomam.“
„No... asi za války, když byl ještě kluk. Já tehdy ještě nebyla na světě, Arne ano. Jeho dědečka zastřelili jako rukojmí a jeho tatínek byl v podzemním hnutí. Arne říká, že se jako dítě pořád bál, i když nevěděl přesně čeho, prostě měl strach. Občas doručoval pro otce vzkazy, a otec ho vždy varoval, aby si dal pozor, jestli ho nikdo nesleduje. Arne tvrdí, že se tehdy hrozně bál, že když se ohlédne, uvidí za sebou velkého, zlého chlapa.“
„Chudák Arne.“
„Už s tím byl u psychiatra,“ řekla Kari. „Uvědomuje si..., prostě, nedokáže se přemoct.“
Zadívala se na páry, zvolna kroužící po naleštěném tanečním parketu.
„Nesnáší tanec,“ dodala.
Po krátkém tichu jsem se zeptal: „Chtěla byste si zatančit?“
„Myslím, že Arne by proti tomu nic neměl.“
Bez dlouhého váhání vstala a začala tančit s přirozeným smyslem pro rytmus. Věděla velmi dobře, že mne těší, když jsem jí nablízku, viděl jsem to na ní. Byl bych rád věděl, jestli kdy byla Arnemu nevěrná, nebo jestli by si dala říct v budoucnosti. Jsou myšlenky, kterým se člověk neubrání, tak už to prostě je. Usmála se a přivinula se ke mně, takže jsme se jeden druhého dotýkáli, kde jen to šlo, a to žena připustí, jen když chce. Od té chvíle už to nebyl tanec, ale sexuální dobrodružství, všem na očích, v rytmu, veřejné. Ačkoli jsme byli zcela oblečení, ve společnosti, prováděli jsme zcela společensky sexuální styk. Věděl jsem, že žena dokáže dosáhnout orgasmu bez kopulace, ba že některým k dosažení orgasmu stačí erotické myšlenky. Věděl jsem, že tomu tak je, ale nikdy jsem toho nebyl přímým svědkem. Stal jsem se svědkem vyvrcholení u Kari, protože si to přála. Tiskla se ke mně při každém rytmickém pohybu. Nečekal jsem to. Neodstrčil jsem ji. Začala pomalu, zhluboka dýchat a oči se jí zakalily. Sevřené rty se usmívaly. Měla vztyčenou hlavu. Vypadala spíš zasněně, nepřítomně, než vášnivě. Pak najednou začala po celém těle hořet a já dobrých dvacet vteřin cítil, jak se vnitřně chvěje, i v očích měla to chvění. Pak se zhluboka nadechla, jako by se předtím dusila. Rty se rozevřely do širokého úsměvu. Odlepila se ode mne. Rozesmáté oči jí zářily.
„Děkuju,“ řekla.
Tím pro ni tanec skončil. Odpoutala se ode mne a šla si sednout, jako by se nic nedělo. No pěkně děkuju, pomyslel jsem si, a co já? Co já z toho mám? Jen frustraci, s kterou nic nepořídím, neumím si pomoct sám jako ona, nikdy mě to nebavilo.
„Dáte si ještě kávu?“ zeptal jsem se jí.
Něco jsem říct musel. Jdi se vycpat, kurvo sobecká, jsem říct nemohl.
„Děkuju, dám,“ řekla.
Číšník přinesl další kávu. Civilizované chování zvítězilo. Arne se vrátil, vlasy rozcuchané větrem, spokojenější. Kari ho vzala za ruku jako milující žena, plná pochopení. A já si pobaveně vzpomněl, jak jsem uvažoval, jestli by svému muži dokázala být nevěrná. Byla i nebyla. Dobře to měla vymyšlené. Arne i Kari se pak brzy rozloučili, ale předtím se mne ještě snažili přemluvit, abych k nim před odjezdem ještě jednou přišel na večeři.
„Uvidíme se v neděli na Ovrevollu,“ řekl Arne, „jestli ne dřív.“
Když odešli, došel jsem si k portýrovi pro kufr a zašel do recepce. Mohl jsem si vybrat z pěti volných pokojů. Sáhl jsem pro klíč naslepo a získal pěkný velký dvoulůžkový pokoj s balkonem, s vyhlídkou na parlament. Otevřel jsem dobře těsnící dveře ven a vpustil do místnosti arktický vzduch, ať se popere s ústředním topením. Pak jsem dveře zavřel a šel si lehnout do studené postele. Ještě dlouho jsem jen tak ležel a uvažoval o všem možném. O Kari ne. Druhý den ráno se Erik dostavil na snídani. S úsměvem se ke mně připojil a naložil si z bufetu plný talíř různých nakládaných ryb. Jedl, jako by to bylo jeho poslední jídlo.
„Kam se jede?“ zeptal se po dalších dvou rohlících, čtyřech plátcích sýra a několika šálcích kávy.
„Do Ovrevollu.“
„Dnes se ale nic neběží.“
„To vím.“
„Prosím, jak si panstvo přeje. Jedeme.“
Odin byl v přítulné náladě a zabíral celý střed vozu, zadkem na zadním sedadle a předními packami a obrovskou hlavou na ruční brzdě. Když ho Erik dloubl loktem, zdvihl pes hlavu jen na tu chvíli, co Erik odbrzdil. Ti dva byli dokonale secvičení. Byla to jízda smrti, ale k cíli jsme dojeli úspěšně. Hlavní brána závodiště byla otevřená a na betonové ploše parkoviště stály nákladní vozy různých dodavatelů. Zajeli jsme dovnitř a zastavili u vážnice. Erik s Odinem vystoupili a protahovali se, zatímco já se vydal na neplodnou misi. V budově vážnice se uklízelo, byl tam jeden uklízeč a dvě uklízečky. Nikdo z nich neuměl anglicky. Vyšel jsem tedy znovu ven a přemluvil Erika, aby za mne mluvil. Šlo to snadno. Položil otázku, vyslechl odpověď a přetlumočil mi ji. Špatná zpráva.
„Říkají, že sedlo Boba Shermana hodně dlouho viselo v šatně na prvním věšáku od vchodu.“
Chvíli předtím jsem šatnou prošel, ale nikde žádné sedlo.
„Říkají, že to sedlo zmizelo asi v tu dobu, co se prohledával rybník. Nevědí, kdo ho odnesl.“
„Tím to tedy končí.“
Odešli jsme z budovy vážnice a kráčeli zvolna k zábradlí u dráhy. Bylo mrazivé ráno a v korunách stromů hvízdal vítr. Zima za dveřmi a sníh na cestě.
Na písečné dráze klusali svěřenci Gunnara Holta. Sledovali jsme je, jak se dávají do cvalu, jak se blíží, jak jdou tryskem kolem cílového sloupku a do oblouku poblíž rybníčku. Paddy O'Flaherty ve svítivě barevné čepici jel v čele a udával tempo. Protože se zítra poběží dostihy, jeli všichni šetrně a brzy zpomalili do kroku. Vraceli se. Další cíl, stáje Gunnara Holta,“ řekl jsem. Dojeli jsme na dvůr v okamžiku, kdy se koně vraceli z dráhy. Ještě se z nich kouřilo. Ze sedla Sandvikova Whiterrea seskočil sám Gunnar Holt, poplácal koně energicky po šíji a pak čekal, s čím přijdu.
„Dobré jitro,“ pozdravil jsem.
„Dobré jitro.“
„Mohli bychom si promluvit?“
Odevzdaně přikývl, odvedl koně do stáje, vrátil se, ukázal hlavou na přízemní dům a otevřel dveře. Erik tentokrát zůstal ve voze a Gunnar Holt, poté co zaznamenal Odina, si oddechl.
„Chcete kávu?“ zeptal se. Stejná oranžová konvice na kamnech, patrně i stejná káva.
„Hledám sedlo Boba Shermana,“ řekl jsem.
„Sedlo? Já myslel, že ho tu nechal, aspoň jsem to slyšel...“
„Napadlo mne, jestli třeba nevíte, kdo by ho mohl mít. Rád bych to sedlo našel, patří teď jeho ženě.“
Přikývl. „Jistě, sedlo představuje hodnotu, ale já ho neviděl, nevím, kde je.“
Zeptal jsem se ho ještě dvakrát na totéž, ale jinou cestou, oklikou. Pak jsem se už smířil s tím, že nic neví a že mi nepomůže.
„Zeptám se Paddyho,“ řekl jsem.
Paddy však toho taky věděl málo.
„Bylo tam, to je jistý, teda určitě tam bylo až do tý doby, co toho chudáka vytáhli z vody. Určitě jsem ho viděl, když se běžela Velká národní. Příští den, to byl čtvrtek, už bylo pryč.“
„Jste si tím jistý?“
„Jako že jsem Angličan.“
Zeptal jsem se mírumilovně: „Jak to, že jste si tak jistý?“
Zamžikal. „No..., teda..., prostě...“
„Paddy, vysypte to.“
„No...“
„Máte to sedlo?“
„Ne,“ řekl přesvědčivě. „To ne.“ Tvářil se pohoršeně.
„Co tedy?“
„Teda..., totiž..., abyste rozuměl..., byli jsme fakt kamarádi, teda my dva s Bobem... Teda já si byl jistej… že by chtěl..., že by souhlasil, abych...“ Došel mu dech.
„Abyste co?“
„Rozumějte, to nebyla krádež, to určitě ne!“
„Paddy, co jste vlastně provedl?“
„No... byla tam ta helma, žejo, visela vedle sedla. No a na mojí helmě se přetrhnul řemínek, a když tam ta Bobova tak visela, skoro nová, tak jsem ty dvě prostě vyměnil, chápete?“
„To bylo ten den, kdy se běžela Velká národní?“
„Jo, přesně. No a pak ten další den, když Boba našli, sedlo bylo pryč a moje helma taky, rozumíte?“
„Takže Bobova helma je tady, u vás?“
„Jo, mám ji v krabici pod postelí.“
„Půjčil byste mi ji načas?“
„Jestli vám ji půjčím?“ Zatvářil se překvapeně. „Myslel jsem, že už si ji necháte nadobro, teda, žejo, když teď patří jeho paní.“
„Myslím, že by jí nevadilo, kdybyste si helmu nechal, myslím, že by byla ráda.“
„No, je to dobrá helma.“
Zašli jsme pro ni. Byla to obyčejná, běžná žokejská helma s řemínkem pod bradu. Poděkoval jsem Paddymu a slíbil, že mu helmu vrátím. Pak jsem se rozloučil s Gunnarem Holtem a vydal se na nebezpečnou cestu zpět, do středu města. Auto poskakovalo, ale mně se stejně podařilo odloupnout podšívku helmy a podívat se pod ni. Žádné fotografie, listiny ani jiné chybějící předměty: Zase jsem podšívku přilepil.
„Tak co?“ zeptal se Erik účastně. „Nic?“
Ohlédl se na Odina.
„Dělali jsme, co jsme mohli a nic jsme nevynechali.“
„A co dál?“
„K Larsovi Baltzersenovi.“
Jeli jsme k jeho bance kolem hlavního vchodu do Grandu. Zastavil jsem se v hotelu a nechal helmu u zřízence, který měl na starosti moje čerstvě přepakované zavazadlo. Ubezpečil mne, že se o moje věci dobře postará. Svěřil jsem mu taky tři desetikorunové bankovky, takže byl spokojený a usmíval se. Lars už mne málem přestal očekávat.
„Myslel jsem, že jste si to rozmyslel,“ řekl a zavedl mne do kanceláře.
„Musel jsem to vzít oklikou,“ omlouval jsem se.
„To nic. Ale teď, když už jste tady...“
Vytáhl z příborníku láhev červeného vína a dvě malé skleničky a oběma nám nalil. Jeho místnost se velmi podobala Sandvikově a Torpově kanceláři. Velmi skandinávská, velmi moderní. Obchodníci asi musí jít s dobou, pomyslel jsem si, člověk si však z takových interiérů těžko může udělat představu o povaze jejich uživatelů. Lars neměl na zdech žádné mapy, ale obrázky domů, továren, administrativních budov a vzdálených přístavů. Na moji otázku, co jeho banka hlavně financuje, řekl, že různé průmyslové projekty.
„Jsme obchodní banka,“ řekl. „Také se zabýváme výstavbou, podobně jako třeba anglické stavebně úvěrové společnosti. Poskytujeme však půjčky při mnohem nižší úrokové sazbě, takže hypotéka přijde na míň.“
„Nestěžují si investoři?“
„Mají skoro stejný zisk jako britští investoři. Je to tím, že norské společnosti nesou menší daňové zatížení. Výši hypoték v Británii způsobují daně.“
Vyprávěl mi, že v Norsku je celá řada soukromých stavebních bank, ale že ta jeho je největší. „V okolí Oslo je velká nouze o stavební pozemky,“ řekl. „Mladé páry mají se stavbou vlastního domu velké svízele, zatímco dál od města jsou opuštěné, rozpadající se, neobydlené statky. Staří lidé buď zemřeli nebo už neměli sílu k práci na polích, mladí od těžké práce utekli do města.“
„K tomu dochází všude,“ poznamenal jsem.
Vyprávěl mi, že se mu nejvíc líbí dřevěné domy. „Dýchají,“ řekl.
„A co oheň?“ namítl jsem.
„Oheň představoval velké riziko. Stalo se, že vyhořela celá města. Dnes je ale naše protipožární služba tak rychlá a účinná, že prý, tedy pokud chcete, aby vám dům vyhořel kvůli pojistce, musíte ho napřed celý polít petrolejem, jinak hasiči oheň uhasí, sotva se z něj začne kouřit.“ Pili jsme víno a Lars si zapálil cigaretu. Zeptal jsem se ho na léta strávená v Anglii a na jeho závodnickou dráhu ve Švédsku. Zdálo se mi však, že už ho to nezajímá.
„Minulost je minulost,“ řekl. „Teď mi jde o bankovnictví a o Ovrevoll.“
Zeptal se mne, jestli už vím, kdo zabil Boba Shermana. Nevídaná důvěra.
„Ještě ne. Do jaké výše jste ochotni hradit moje výdaje?“
Nepodařilo se mi z něho dostat jasnou odpověď výše nákladů. Pochopil jsem však, že pokud budu mít úspěch, náklady jsou vedlejší. Pokud ne, už jsem limit překročil.
„Máte alespoň nějakou představu?“ zeptal se.
„Představa nestačí.“
„Zřejmě potřebujete důkazy.“
„Musím si počínat jako pytlák.“
„Jak to myslíte?“
„Musím líčit pasti a dávat přitom pozor, abych se sám dá nějaké nechytil.“
Vstal jsem k odchodu. Poznamenal, že jsem u něho zbytečně mařil čas, protože mi nic užitečného neřekl.
„To nemůžete vědět.“
Najedli jsme se s Erikem v jedné kavárně poblíž velitelství jeho bratra, protože jsem se tam chtěl po obědě zastavit. Policista mi telefonicky řekl, že mu ve dvě končí služba, a kdyby se mi to hodilo, můžeme se spolu sejít před jeho odchodem. Erik mi při obědě nážorně a obrazně přednášel, že všechny revoluce končí chmurami, protože revolucionáři nemají smysl pro humor.
„Kdyby revoluční vůdci dokázali žertovat, dělnická třída by vládla světu už dávno.“
„Humor by měli učit ve škole,“ poznamenal jsem.
Podezíravě se na mne zadíval.
„Děláte si ze mne legraci?“
„Myslel jsem, že k tomu směřujete.“
Dal se do smíchu. „Páni, máte pravdu. A vůbec, jak se stalo, že jste se dal na detektiva?“
„Ze zvědavosti.“
„Kdo je zvědavý, bude brzy starý..., když to dobře dopadne.“
„Nechte si to!“
„Pardon.“ Ušklíbl se. „No co, zatím jste naživu. Jak jste se vůbec vyučil? Je na to nějaká škola?“
„Myslím že ne. Studoval jsem na univerzitě. Předtím na průmyslové škole, ale nelíbilo se mi tam. Taky se mi nechtělo vyučovat. Rád jsem chodil na dostihy..., tak jsem si vymyslel povolání, ke kterému to patří.“
„To je nejrychlejší cval k cíli, o jakém jsem kdy slyšel, a že jsem toho jako zásobovatel společenské rubriky slyšel hodně! Co jste nakonec studoval?“
„Psychologii, v Cambridgi.“
„Páni, tedy opravdu, páni!“
Doprovodil mne do Knutovy kanceláře (Odina nechal v autě). Knut byl unavený po neuspokojivém pracovním dni. Když jsme vstoupili, zíval a protíral si oči.
„Omlouvám se,“ řekl. „Jsem vzhůru od dvou hodin ráno.“ Potřásl hlavou, aby se mu v ní rozsvítilo. „To nic. Jak vám můžu být nápomocný?“
„Dnes nechci nic specifického. Jen bych chtěl vědět, jestli vám vaše pravidla dovolují chytit lišku, když ji já vylákám z nory.“
Otočil jsem se k Erikovi.
„Vysvětlete mu to. Když nachystám past, pomůže mi ji vybrat? Může to udělat? Byl by ochotný to udělat?“ Bratři se spolu chvíli bavili norsky. Knut úhledný, uzavřený, unavený, Erik s rozevlátými gesty, v bohémském oblečení s rozcuchanými vlasy. Erik byl sice starší, ale život v něm plápolal mnohem jasnějším ohněm.
Nakonec začali oba kývat. Knut řekl: „Pokud to nebude proti našim pravidlům, pomůžu vám.“
„Budu vám velmi vděčný.“
Mírně se usmál. „Pracujete přece za mne.“
Vzal klobouk a čepici a vyšel s námi ven, na ulici. Ukázalo se, že parkuje za Erikem v nejbližší postranní ulici, vedle malého ohrazeného parku.
Erikův vůz se těšil velké pozornosti.
Asi tři metry od vozu stálo klubko asi dvanácti dětí a jeden rozpačitý policista. Když zahlédl Knuta, viditelně se mu ulevilo. Zasalutoval a složil své starosti na silnější bedra.
Erik mi tlumočil. Tvářil se nechápavě.
„Jedna z těch holčiček tvrdí, že jí nějaký člověk řekl, že se nesmí za žádnou cenu k autu přibližovat. Řekl jí, ať utíká co nejrychleji domů.“ Ohlédl jsem se na auto. Odin se nedíval jako obvykle dopředu, díval se zadním okénkem a nedíval se na diváky, ale někam dolů. Něco v jeho psím světě nebylo, jak má být. Stál, svaly napjaté. Až příliš. Víko kufru už nebylo přivázané provázkem.
„Bože!“ vydechl jsem. „Rychle odtud ty děti ukliďte, zažeňte je odtud, honem!“
Dívali se na mne a ani se nepohnuli. Asi to bylo tím, že neměli irské extrémisty.
„Mohla by to být bomba,“ dodal jsem.
Děti tomu slovu porozuměly, ale neuvěřily. Lidé v Londýně taky nevěřili na bomby, dokud neměli po výbuchu obličeje pořezané od skleněných střepin.
„Řekněte jim, ať utíkají!“ křikl jsem na Knuta.
Rozhodl se, že to vezme vážně, nakonec co na tom, bude-li to planý poplach. Knut cosi řekl policistovi a pak rychle chytil Erika za ruku. Znal svého bratra, a měl ho zřejmě velmi rád. Držel ho pevně, když se Erik chystal vykročit k vozu s jménem psa na rtech. Bratři se málem poprali. Knut Erika nechtěl pustit a Erik si začínal zoufat. Knut nasadil na Erikovu paži takový hák, že by zarazil i těžkou váhu. Erik byl zoufalý. Oba, jeden těžce vybojovaný krok za druhým, se pomalu vzdalovali od auta. Policista zaháněl děti na bezpečnou vzdálenost a řval na blížící se civilisty, aby se kryli. Mne si nikdo nevšímal. Rychle jsem vyběhl, vzal za kliku dvířek, otevřel je a utíkal pryč. To zvíře nešťastné se ale ani pak nemělo k tomu, aby z vozu vyskočilo. Vtom ale Erik zuřivě zapískal a Odin vyletěl za mnou po chodníku, jako by šlo o legraci. Bomba vybuchla v okamžiku, kdy mne pes doběhl, asi šest metrů od auta. Oba nás to povalilo na zem, bylo to jako hromová rána, až nám to vyrazilo dech. Byli jsme pak jako z hadrů, slabí a otřesení. Ve srovnání s irskými to nebyla velká bomba, ale taky nejspíš nebyla určená k zničení okolních budov. Stačilo, aby zabila cestující ve voze. Dva muže a jednoho psa. Knut mi pomohl na nohy a Erik chytil Odina za obojek. Klekl si vedle psa a útěšně ho hladil. Odin na něho vesele cintal, jako by o nic nešlo.
„To od vás nebylo chytré,“ řekl Knut.
„Ne.“
„Nestalo se vám nic?“
„Ne.“
„Ale zasloužil byste!“
„Ta bomba mohla vybuchnout až za několik hodin.“
„Taky mohla vybuchnout, když jste byl u auta.“
Erikův vůz byl jako vykuchaný. Okna vyražená, vnitřek na cucky, dvířka dokořán. Vytřepal jsem si střepy z vlasů a zeptal se Erika, jestli měl vůz pojištěný.
„Já vlastně nevím,“ řekl nejistě a mnul si ruku tam, kde mu ji Knut tiskl. „Knut chtěl, abych počkal, až přijde pyrotechnik, aby se podíval, jestli to je bomba, a aby ji eventuálně zneškodnil.“
„Knut měl pravdu.“
„Vás nezarazil.“
„Nejsem jeho bratr. Měl dost co dělat s vámi. Ostatně ta bomba byla stejně na moje jméno.“
„Byla by to zatraceně pitomá, nehezká smrt.“ Vstal a najednou se zeširoka usmál, celý se rozzářil. „Děkuju.“
Bylo to od něj velkorysé, zváží-li člověk, jak skončilo jeho auto.
Jakmile dohasl výbuch, vrátily se děti a vytřeštěně se dívaly na vyhořelý vrak. Prosil jsem Knuta, aby našel holčičku, které ten někdo řekl, aby běžela domů. Knut řekl, že už to zařídil a pro dítě poslal policistu. Bomba zničila jen vůz, jiné škody nenadělala, jen několik oken ve velkém domě přes ulici se vysypalo. Malý park ani plot kolem neutrpěly. Vozy, zaparkované před Erikovým vozem a za ním, byly jen trochu poškrábané od střepů, jinak nic. Kdyby bomba vybuchla za jízdy, v provozu, byly by škody mnohem větší. Holčička byla plavovlasá, vážná, v červené bundě s kapucí. Přišla v průvodu staršího, asi třináctiletého děvčete, které se prohřešilo, protože malou neuhlídalo, a teď ji za to hubovalo. Knut si důvěru holčičky získal snadno, jako si získal chlapce na závodišti. Přidřepl si před ní na paty a tiše si s ní povídal. Opřel jsem se o zábradlí. Byla mi zima. Přihlížel jsem, jak Erik hladí Odina po světlé srsti. Nepřestával psa hladit, očividně se tím zbavoval nahromaděného vnitřm'ho napětí. Odinovi se to líbilo. Knut vstal. Držel holčičku za ruku.
„Jmenuje se Liv,“ řekl. „Jsou jí čtyři roky. Bydlí necelý kilometr odsud. Hrála si se starší sestrou na zahradě. Vyšla z branky a došla až sem. Sestra jí řekla, ať nikam nechodí, ale Liv tvrdí, že sestru neposlouchá.“
„Slečna sestra je příliš velký generál,“ ozval se Erik. „Je to fašistka.“
„Liv říká, že nějaký člověk přeřízl vzadu na autě provázek a že se ten velký pes přitom na něj díval. Zůstala stát a dívala se. Stála za tím člověkem, neslyšel ji pňjít a neviděl ji. Liv říká, že ten člověk vytáhl něco z kapsy kabátu a dal to do kufru. Prý neví, jak to vypadalo. Pak prý se ten člověk pokoušel kufr zavřít, ale nešlo mu to. Pak se pokoušel víko přivázat provázkem jak bylo, ale provázek byl příliš krátký, protože ho předtím přeřízl. Strčil pak provázek do kapsy a v tu chvíli si povšiml Liv. Řekl jí, ať jde pryč, ale Liv patří zřejmě mezi děti, které dělají pravý opak toho, co jim kdo nakazuje. Pak prý Liv došla až k autu a podívala se dovnitř oknem na psa, ale pes se díval dozadu. Ten člověk s ní pak zatřásl a křikl na ni, aby utíkala ihned domů a nechala auto na pokoji. Pak odešel.“ Knut se zadíval na hlouček dětí, shromažďujících se kolem Liv. „Přitahuje jiné děti, jen se na to podívejte. Přiběhly k ní z parku, a ona jim vyprávěla o tom člověku, co přeřízl provázek a pak se snažil zase víko kufru přivázat. To ji na tom všem nejvíc zajímalo. Pak přišel policista, nastupoval právě do služby, a zeptal se dětí, co se děje.“
„Pak jsme přišli my?“
„Ano.“
„Ví Liv, jak ten člověk vypadal?“
„Prý byl velký. Malým holčičkám ale připadají všichni muži velcí.“
„Byly mu vidět vlasy?“
Knut se na to zeptal.
Liv odpověděla.
„Měl na hlavě vlněnou čepici,“ tlumočil Knut, ,jako mají námořníci.“
„Jaké měl oči?“
Knut se zeptal. Holčička odpověděla vysokým, jasným, rozhodným hláskem. Všechny děti se zájmem poslouchaly.
„Měl žluté oči, ostré, jako mají ptáci.“
„Měl rukavice?“
„Ano,“ tlumočil Knut.
„Jaké měl boty?“
Odpovědí velké, bachraté boty, jako na loď.
Děti jsou ze všech svědků na světě nejlepší, mají skvělé oči, dobrou paměť, a jejich dojmy nejsou pokřivené předsudky nebo znalostí pravděpodobnosti. Když pak Liv dodala něco, čemu se Knut, Erik a starší děti smáli, zeptal jsem se, o co šlo.
„Nejspíš se spletla,“ řekl Knut.
„Co řekla?“
„Řekla, že měl na krku motýla.“
„Zeptejte se jí, jakého motýla.“
„Na motýly je moc zima, je na ně pozdě,“ řekl Knut trpělivě.
„Zeptejte se jí, jaký to byl motýl,“ opakoval jsem tvrdošíjně.
Pokrčil rameny, ale zeptal se. Odpověď holčičky ho překvapila, protože malá hovořila sebejistě a přikyvovala rázně hlavou. Byla si jistá, že viděla motýla.
„Říká, že ho měl vzadu na krku,“ tlumočil Knut. „Viděla ho, protože byl sehnutý. Měl motýla vzadu na krku mezi límcem a čepicí. Motýl se nehýbal.“
„Jakou měl barvu?“
Po poradě řekl, že červenou.
„Mateřské znamení?“
„Je to možné,“ přikývl. Položil pak děvčátku ještě několik otázek.
„Vypadá to tak,“ dodal. „Říká, že motýl měl křídla otevřená a že jedno bylo větší než druhé.“
„Stačí tedy najít velkého člověka se žlutýma očima a mateřským znamením ve tvaru motýla.“
„Nebo malého člověka se sluncem v očích a s nemytým krkem.“
„Nesvítí slunce,“ řekl jsem.
Ocelově šedé nebe viselo nad zemí jako tmavá armádní přikrývka. Že jsem cítil vnitřní třas, nebylo však chladem. Knut poslal pro odborníka na otisky prstů a pro pyrotechnika. Zapsal si jména a adresy dětí. Publika přibylo. Erik se Knuta neklidně zeptal, kdy smíme odjet.
„Čím?“ zeptal se Knut věcně.
Přešlapovali jsme na místě ještě celou hodinu. Když se setmělo, vrátili jsme se do Knutovy kanceláře. Svlékl si kabát a čepici. Vypadal ještě unavenější než předtím. Dovolil jsem se, jestli si smím zatelefonovat a zavolal jsem Sandvikovi, abych se omluvil, že jsem k němu nepřijel. Telefon vzala paní Sandviková. Řekla mi, že její muž není doma.
„Mikkel tu na vás čekal, pane Clevelande.“ Mluvila anglicky se silným přízvukem. „Po hodině odešel s kamarády.“
„Prosím vyřiďte mu, že mne to velmi mrzí.“
„Vyřídím.“
„Do které školy chodí?“
„Do vyšší střední v Golu.“ Pak si to rozmyslela. „Myslím, že by si můj manžel nepřál...“
Skočil jsem jí do řeči. „Já jen jestli bych se s ním nemohl sejít dnes večer, než odjede.“
„Ano..., ale on už se nevrátí, s přáteli odjede. Už asi jedou, teď.“
„Tak se nedá nic dělat.“
Položil jsem telefon. Knut zatím uchystal kávu.
„Kde je vyšší střední škola v Golu?“ zeptal jsem se.
„Gol je v horách, na cestě do Bergenu, je to lyžařské středisko. Ta škola je pro chlapce ze zámožných rodin. Vy se tam za Mikkelem Sandvikem chystáte jet? Neví nic o smrti Boba Shermana. Když jsem se s ním naposledy setkal, byl celý nešťastný z toho, co postihlo jeho přítele. Kdyby věděl něco, co by mi pomohlo, určitě by mi to řekl.“
„Jak byl nešťastný? Plakal?“
„Ne, neplakal, ale byl celý bledý. Třásl se, byl v šoku. Nešťastný.“
„Rozzlobený?“
„Ne. Proč by měl být rozzlobený?“
„Když člověku někdo zabije kamaráda, člověk se rozzuří, nejradši by vraha uškrtil. Nemám pravdu?“
„To je pravda.“ Přikývl. „Ale nepamatuju si, že by byl zvlášt rozzlobený.“
„Jaký je?“ zeptal jsem se.
„Je to ještě chlapec, je mu šestnáct, možná sedmnáct. Je inteligentní, ale ne nadprůměr. Středně vysoký, štíhlý, světle hnědé vlasy, umí se chovat. Milý chlapec, ničím není nápadný, leda snad, že je rochu nervózní.“
Seděli jsme a pili kávu. Odin taky trochu dostal do své misky, se spoustou cukru. Erik už se vzpamatoval z toho, jak málo chybělo a přišel o svého kamaráda. Začal se zajímat o osud svého auta.
„Budu si muset nějaké pronajmout,“ řekl, „abych mohl s Davidem jezdit.“
„S Davidem už jezdit nebudeš,“ prohlásil Knut energicky.
„Ale budu.“
„Ne, je to příliš nebezpečné.“
Chvíli bylo výmluvné ticho. Kdokoli mne v budoucnosti bude vozit, musí počítat s rizikem. Rázem jsem jako zákazník a pasažér přestal být přitažlivý.
„Zvládnu to sám,“ řekl jsem.
„Kam se chystáte jet?“ zeptal se Erik.
„Zítra navštívím Svena Wangena a pak pojedu na závodiště. Co budu dělat v pondělí, ještě nevím.“
„Docela bych si dal takovou snídani v Grandu,“ řekl.
„Ne,“ Knut zavrtěl hlavou.
Pak se bratři pohádali norsky. Knut to vzdal. S přísným výrazem a sevřenými rty se otočil ke mně:
„Erik říká, že nikdy neodchází od rozdělané práce.“
Erik se ušklíbl a přejel rukou po rozcuchaných vlasech.
„Leda když je otravná.“
Knut řekl znechuceně: „Doufám, že si oba uvědomujete, že dřív nebo později se jim to nejspíš povede. Už dvakrát se neúspěšně pokusili...“
„Třikrát,“ opravil jsem ho. „Někdo se mne pokusil zabít hned ten první den, co jsem přijel do Norska, na fjordu.“
Vyprávěl jsem jim o rychlém černém člunu. Knut se zamračil.
„To mohla být nehoda,“ namítl.
Přikývl jsem. „Nejdřív jsem si to taky myslel, ale teď už si to nemyslím.“ Vstal jsem a nalil si další šálek dobré černé kávy. „Uznávám, že máte pravdu, když se o to budou vytrvale pokoušet, nakonec se jim to povede. Bohužel nevím co s tím.“
„Vzdejte to a vraťte se do Anglie,“ řekl Knut.
„Vy byste to vzdali?“
Neodpověděl. Erik taky mlčel.
Nebylo co říct. Knut mne nechal odvézt do Grandu policejním vozem. Bar byl zavřený (byla sobota), takže jsem se brzo najedl, vyzvedl si helmu Boba Shermana a svoje zavazadlo u vrátného, a vybral si pak namátkou jeden z volných pokojů. Strávil jsem v něm potom celý večer v klidu a o samotě. Seděl jsem v křesle a přemítal o neradostných skutečnostech. Kupříkladu o tom, iče je málo chytrých holčiček a že člověk nemůže věčně počítat se štěstím. Nebo o tom, že by si na mne příště mohli vzít pušku, protože ostřelovač je nejspolehlivější. Taky o tom, že pojedu-li na dostihy, budu celý zatracený den k smrti vystrašený. Nestačilo doufat, že chlap se žlutýma očima a motýlem za krkem není dobrý střelec. Napadalo mne kde co. Byl jsem si skoro jistý, že musí existovat způsob jak odhalit Bobova vraha a jak zjistit, proč vraždil. K řešení určitě vede jediná, zvláštní cesta, kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by ani důvod k tomu, aby se mne snažili odstranit. Knut na nic nepřišel. Možná, že měl řešení přímo před očima a neviděl je, to se stává. Možná, že je mám před očima i já, možná, že někdo očekává, že si dřív či později uvědomím význam něčeho, co jsem viděl nebo vyslechl. Člověk se žlutýma očima zřejmě sledoval Erikův vůz. Pravda je, že Erikův krkolomný způsob jízdy a ignorování světel to nejspíš znemožnily, protože když jsme jeli na závodiště, Erika by zřejmě stačili sledovat leda hasiči. Pak jsme se však ohleduplně zastavili v Grandu, abych tam mohl odložit helmu, a svým pronásledovatelům jsme to usnadnili, snadno se na nás zase pověsili. Nevšiml jsem si, že nás někdo sleduje, a Erik taky ne. Jízda od Baltzersena k hospodě, kde jsme obědvali, byla krátká a skoro krotká, pokud nás sledoval někdo s pevnými nervy, ochotný riskovat čelní náraz, mohl se udržet na dohled. Žluté oči měl ten člověk, který přepadl Emmu, a ten druhý, který kopal do jejího dědečka, byl asi tentýž, který se mne snažil bodnout nožem. Podle mého byli oba muži námezdní pochopové, někdo si je najal, jejich nápad to nebyl. Nevypadali na to, že by byli mozkem celé věci. Podle mého v tom jeli nejmíň dva další lidé. Jednoho jsem znal, dalšího, nebo další ne. Abych poznal ty neznámé, musím využít toho známého. Potíž byla v tom, že pokud chci uchystat past, jediná návnada přicházející v úvahu jsem já sám. Návnadu by taky někdo mohl spolknout, pokud si nedám velmi dobrý pozor. Bylo mi taky jasné, že pokud chci vylákat z úkrytu ty hlavní, musím zaměstnat žlutookého a hnědovlasého někde jinde a ve správném okamžiku nachystat situaci, která bude od protistrany vyžadovat okamžité řešení. Zbývala otázka jak na to. Díval jsem se dlouho upřeně do země, ale nenapadlo mne nic, co by nemělo chybu.
Tuze jsem si přál vědět, co vlastně Bob Sherman do Norska vezl. Porno obrázky to patrně nebyly, protože Bob řekl Paddymu O'Flahertymu, že ho někdo podvedl. Jestli tu obálku otevřel, podíval se do ní a zjistil, že tam pornografie není, mohl mít pocit, že ho podfoukli. Co když..., co když obálku otevřel a potom usoudil, že mu za předání toho něčeho platí příliš málo? Co když..., co když z té obálky něco vyndal a chystal se to použít k vydírání? Jenže... k tomu nedošlo, protože kdyby se o vydírání pokusil, nepřítel by věděl, že část té zásilky má, a nezabil by ho, dokud by to, co chybělo, od něho nedostal. Takže... možná, že si vysloužil smrt jen tím, že obálku otevřel a zjistil, co v ní je. Co když ho nepřítel právě proto zabil a teprve po dokonání činu zjistil, že část zásilky chybí?
Ať jsem o tom uvažoval jak chtěl, vždy jsem skončil u posledního závěru.
Takže... sakra, co bylo v tom balíčku?
Zkusím to jinak.
Kdy otevřel Bob ten balíček?
Doma asi ne. Emma viděla, jak obálku dává do cestovní brašny, aby ji zaručeně nezapomněl doma. Žlutooký a hnědovlasý mu pak obrátili dům vzhůru nohama, něco hledali a nenašli. V tom případě můžu vyjít z předpokladu, že když odjížděl z domova, v obálce nic nechybělo. Strávil celý den na dostizích v Kemptonu. Pokud byl zvědavý, měl v Kemptonu dost času na to, aby se do obálky podíval. Na druhé straně, pokud byl hodně zvědavý, mohl se podívat už doma, měl na to celou noc. Na letišti po příjezdu z Kemptonu před odletem do Norska mnoho času neměl, těžko předpokládat, že by se právě tam snažil něco vyčenichat. Ke Gunnaru Holtovi přijel o hodinu později, možná o víc. Mohl tedy čenichat během letu nebo první hodinu po příletu. Nejpravděpodobnější bylo, že si obálku prohlédl během letu. Určitě vypil nejmíň dvě skleničky, aby mu rychleji ubíhal čas, a obálku se svůdnými obrázky měl po ruce. Otevřel balíček a uviděl... Co uviděl?
Co když měl tak půl hodiny před přistáním na to, aby ho napadlo, že by mohl za přepravu balíčku žádat větší odměnu? Co když z balíčku něco vyndal a schoval to... Kam to schoval? V kapsách ani v zavazadle se nic nenašlo. Mohl to něco schovat do sedla, i když to bylo nepravděpodobné, protože to bylo lehké závodní sedlo. Ostatně, následující den absolvoval v onom sedle tři dostihy. V helmě taky nic nebylo, žádné papíry, žádné fotografie. Zbývala hodina, během které měl možnost něco někde uložit, kdekoliv, u kterékoli hotelové recepce v Oslo mohl požádat, aby mu něco na čas uschovali. Během jedné hodiny mohl schovat cokoli kdekoli. Povzdechl jsem si. Bylo to beznadějné. Vstal jsem, protáhl se, nějaké věci jsem si vybalil, svlékl se a vyčistil si zuby. Bobova helma ležela na posteli. Vzal jsem ji za řemínek, když jsem odhrnoval pokrývku a natřásal polštář, abych se o něj mohl opřít, až si v posteli budu před spaním číst. Vlezl jsem pod deku a hrál si roztržitě s helmou. Ani jsem se přitom na ni nedíval. Myslel jsem na Boba a na ten poslední den, kdy ji měl na hlavě. Taky jsem zcela vážně uvažoval o tom, že si helmu na závodišti Ovrevoll vezmu na hlavu a pod bundu si obléknu neprůstřelnou vestu. Nevzpomínal jsem na Emmina muže v dobrém, protože to, co udělal, ať už to bylo cokoli, mne mohlo stát život. Žádné papíry, žádné fotografie. Odhrnul jsem ještě jednou měkkou podšívku. Nic za ní nebylo zastrčené. Ve středu klenby byl černý, okrouhlý kousek kůže, zavěšený na tenkých kožených řemíncích. Skvělá konstrukce, chránící mozek jezdce při pádu z koně cválajícího rychlostí bezmála padesát kilometrů za hodinu. Pod oním kouskem kůže nebylo dost místa na papíry nebo fotografie, ale já pro jistotu pod ním zapátral prsty. Tam, v klenbě helmy, schoval Bob klíček. Opravdový klíček. Nevěřícně jsem ho ohmatával. Byl přílepený dvěma proužky lepicí pásky, a pokud člověk kožené kolečko neodsunul, nebyl vidět.
Klíček jsem odlepil a stáhl z něj lepicí pásku. Byl to obyčejný, malý patentní klíč, nahoře potažený černou plastickou hmotou, na které bylo bíle vyraženo C 14. Klíč, dokud byl přilepený, skutečně nebylo vidět a Bobovi při jízdě nijak nemohl překážet. Byl bezpečně připevněný na šikovném místě. Klíč vypadal, jako by nejspíš patřil k nějaké skříňce, takové, jaké bývají na velkých letištích nebo na nádražích na celém světě. Těžko hádat, z kterého města, které země, kterého světadílu pochází.
Přemýšlel jsem.
Pokud klíč pochází z oné zásilky, je nepochybně velmi důležitý, dokonce natolik důležitý, že se pro něj vyplatilo prohledat rybník. Že se vyplatilo prohledat jeden londýnský dům. Jenže ti dva chlapi v Londýně hledali papíry, dokumenty, sami to řekli, nehledali klíček. Co když Bob uložil zásilku někde do úschovní skříňky a klíč k té skříňce patří? Tahle teorie je schůdnější. Nepřichází v úvahu ani New York, ani Nairobi, ani Mongolsko. Stačí hledat v omezeném okruhu, v jižní Anglii a v Oslo. Doufal jsem, že nevinně vyhlížející klíček splní všechny mé naděje. Sevřel jsem ho v dlani. Podvědomě a nelogicky jsem se ho snažil skryt. Bob měl jistě taky nutkání najít pro klíč bezpečný úkryt, to bylo vidět z toho, jakou péči tomu věnovál. A to netušil, nemohl tušit, jak dobře dělá. Usmál jsem se a zachoval se jako Bob. Měl jsem v zavazadle rezervní náplast na zašitou ránu na prsou, dal mi ji prozíravě Charles Stirling. V ráně však mezitím přestalo cukat, už jen svědila, a proto nebylo třeba původní náplast měnit. Položil jsem klíč na noční stolek a podíval se pod starou náplast. Rána vypadala dobře, byla klidná a suchá, rychle se hojila.