Knihy Dicka Francise Oheň a bič

Ukázka z knihy Oheň a bič

Autor: Dick Francis

Překlad: Ervín Hrych

Zdroj: Dobré knihy

Oheň a bič Dick FrancisCelý den jsem se krčil v příkopu a díval jsem se, jak Adams, Humber a Jud Wilson přivádějí Kanderstega do stavu šílenství.

Bylo to odporné.
Prostředky, jichž užívali, byly v podstatě tak prosté jako jejich systém a skládaly se především z upraveného prostoru na malém, asi dvouakrovém poli.
Kolem celého pole byl řídký, vysoký živý plot, propletený asi ve výši ramen silným drátem, nikoli však ostnatým. Asi o patnáct stop dál uvnitř byl další plot, důkladný, z pilířů a kolejnic, zbarvený větrem a deštěm do šedohněda.
Na první pohled to vypadalo jako v mnoha hřebčincích, kde se uzavírá mladý výběr do vnitřní ochranné ohrady, aby se neporanil o drát. Ale rohy této vnitřní ohrady byly zakulacené, a tak vznikla mezi vnějším a vnitřním plotem jakási miniaturní závodní dráha.
Vypadalo to všechno neškodně. Ohrada pro hříbata, tréninková dráha pro závodní koně... račte se podívat. Kolna na postroje hned za branou v jednom rohu. Nic zvláštního. Všechno jak má být.
Skrýval jsem se pololeže polokleče v příkopu, který se táhl podél živého plotu na konci delší strany pole. Kůlna stála v protějším vzdálenějším rohu, o něco víc než sto yardů ode mne doleva. Vrchol plotu byl seříznutý a zarovnaný, takže skýtal dobrý úkryt pro mou hlavu, ale asi stopu od země rostl vysoký hloh, bohužel však planý a bez listí, takže jím bylo vidět jako sítem. Jestliže se ale ani nepohnu, věřil jsem, že nebudu objeven. Byl jsem sice příliš blízko, než abych se mohl cítit v bezpečí, tak blízko, že jsem ani nepotřeboval dalekohled, ale nebylo tu nic jiného, kde bych se mohl schovat lépe.
Vzadu za plotem a podél pole vpravo se zvedaly holé kopce, za mnou se rozprostírala velká otevřená pastvina v rozloze asi třiceti akrů. Horní konec, který dělil od silnice klín jehličnatých stromů, měli zas před sebou jako na dlani Adams a Humber.
Abych se dostal k příkopu, musil jsem opustit nedostatečný úkryt na poslední, téměř už rovné části kopce a přejít patnáct kroků po opuštěném trávníku ve chvíli, kdy ani jeden z mužů nebyl v dohledu. Ústup by už ale nebyl tak snadný, budu muset počkat až do setmění.
Koňský vůz stál vedle kůlny, a když jsem se opatrně plížil na zvolené stanoviště, slyšel jsem zvonění kopyt na rampě, jak vykládali Kanderstega. Jud Wilson ho provedl vraty na travnatou dráhu. Adams šel za ním, zavřel vrata a pak uvolnil závoru na otáčecích dvířkách vnitřního plotu a upevnil ji napříč dráhy, čímž vytvořil jakousi překážku. Pak šel za Judem a učinil totéž s jinými dvířky o několik metrů dál, takže se Jud s Kanderstegem ocitli v malé ohrádce v rohu. Měla tři východy; vrata vedoucí ven z pole a ony mříže, jež zapadly napříč jako závory po obou stranách.
Jud koně pustil a ten začal pokojně okusovat trávu. Pak s Adamsem odešli a zmizeli v kůlně, kde na ně čekal Humber. Kůlna ze zvětralého dřeva byla postavena jako obyčejné prázdné stání s jedním oknem a rozštípnutými dveřmi, a já si představoval, že Mickey tu zřejmě strávil většinu z těch tří dnů, co byl pryč.
Z kůlny se chvíli ozývalo klapání a chrastění, ale protože jsem viděl na dveře jen ze strany, nemohl jsem zahlédnout, co se tam děje.
Pak vyšli všichni tři ven. Adams obešel kůlnu a objevil se na poli; zamířil nahoru do stráně. Ušel hodný kus až na vršek a stál tam, rozhlížeje se po kraji.
Také Humber s Wilsonem prošli brankou do pole, a nesli mezi sebou přístroj, který vypadal jako vysavač. Byl to jakýsi válec, nádrž, na jejímž konci byla upevněna hadice. Pložili tu nádrž do rohu a Wilson se chopil hadice. Kandersteg se klidně pásl na trávě hned u nich; teď zvedl hlavu a důvěřivě a prost zvědavosti se na ně podíval. A zase ji sklonil a pásl se.
Humber popošel pár kroků k místu, kde se závora stýkala s živým plotem, jako by něco kontroloval, pak se vrátil a postavil se vedle Wilsona, který se díval nahoru na Adamse.
Adams na vršku mávl rukou.
Dole v rohu pole zdvihl Humber ruku k ústům. Byl jsem příliš daleko, abych prostým okem rozeznal, zda to, co drží, je píšťalka, a zase příliš blízko, než abych riskoval a vyndal dalekohled. Ale ať jsem se snažil jakkoli, nezaslechl jsem žádný zvuk - o tom nebylo sporu. Kandersteg zvedl hlavu, zavětřil, zastříhal ušima a pohlédl na Humbera.

Vtom vyšlehl z hadice ve Wilsonově ruce plamen. Mířil za koně, ale i tak ho nesmíme poděsil. Sedl si na zadní, s ušima u hlavy. Potom Humber pohnul rukou a otočná závora, přidržovaná nějakým pérem zapadla na své místo, aby mohl kůň vyrazit na dráhu. Nemuseli ho dvakrát pobízet.

Cválal kolem pole, zvolňuje rychlost jen v rozích a nakláněje se na bok u vnitřní dřevěné ohrady. Proletěl jako blesk deset stop od mé hlavy. Wilson otevřel i druhou závoru a spolu s Humberem ustoupili vrátky. Kandersteg rychle obletěl dvakrát za sebou plný okruh, než se jeho napjatý krk uvolnil do normálního úhlu a než se křečovitě stažené zadní kýty zklidnily k přirozenějšímu cvalu.
Humber s Wilsonem stáli a pozorovali ho, Adams seběhl dolů do údolí a u vrátek se k nim přidal.
Nechali koně, až se sám zastavil, zrovna napravo ode mne. Oběhl dráhu asi tři a půlkrát. Potom Jud Wilson beze spěchu zase vzpříčil jednu závoru napříč drahou a s holí v jedné a s bičem v druhé ruce hnal koně před sebou zase do rohu. Kandersteg klusal před ním, byl neklidný, potil se a nechtěl se nechat chytit.
Jud Wilson mával holí a bičem a Kandersteg měkce klusal kolem mne, až kopyta svištěla v nízké trávě. Už jsem se radši nedíval. Zabořil jsem hlavu do kořenů živého plotu a všechno mne už bolelo, jak jsem se snažil být naprosto tiše. Vteřiny se vlekly jako hodiny.
Slyšel jsem šustění kalhot, jak se v chůzi třely o sebe, slabý zvuk kročejí na trávě, práskání dlouhého biče... ale žádný výkřik, svědčící o nečekaném objevu. Přešel kolem mne a šel dál po poli.
Svaly, připravené na úprk z příkopu ke skrytému motocyklu se postupně uvolňovaly. Otevřel jsem oči a viděl těsně vedle své tváře zplesnivělý list. Pomalu jsem svlažil ústa slinami. Opatrně, centimetr po centimetru jsem zvedl hlavu a podíval se přes pole.
Kůň už došel k bariéře a Wilson za ním zavíral druhou závoru, jež ho opět uvěznila na malé prostoře. Tři chlapi ho tam nechali asi půl hodiny a sami zase zašli do kůlny, kde jsem na ně neviděl. Nezbývalo mi než čekat, až se zase objeví.
Bylo vlahé, jasné, klidné ráno, ale na ležení v příkopu bylo přece jen trochu zima, a hlavně vlhko. Jakékoli cvičení kromě svírání a rozvírání prstů na rukou a nohou bylo však riskantnější než zápal plic, a tak jsem ležel bez pohnutí a povzbuzoval se rozjímáním o tom, že jsem od hlavy k patě v černém, na hlavě mám smeták z černých vlasů a že se krčím mezi černohnědým zetlelým listím. Právě kvůli tomuto ochrannému zbarvení jsem si radši vybral příkop než mělký úkryt na stráni, a byl jsem rád, že jsem to udělal, protože bylo naprosto jasné, že by Adams se svého stanoviště na vrcholu ihned objevil tmavou skvrnu na světlé zeleni kopce.
Nezpozoroval jsem, jak Wilson vychází z kůlny, ale slyšel jsem vrznout vrátka a už jsem ho také viděl vcházet do malé ohrádky; položil ruku Kanderstegovi na uzdu, jakoby ho chtěl s neuvěřitelným cynismem chlácholit. Jak ale mohl někdo, kdo má rád koně, kolem nich řádit plamenometem? A bylo jasné, že to Jud udělá znovu. Nechal koně, přešel do rohu, chopil se hadice a stál připraven s rukou na spoušti. Teď se objevil Adams, šplhal do kopce a pak Humber s holí dokulhal k Wilsonovi.
Chvíli trvalo, než Adams mávl rukou. Po osamělé silnici přejely tři vozy. Konečně byl Adams spokojen. Jeho paže se pomalu zvedla a klesla.
Humberova ruka se okamžitě vymrštila k ústům.
Kandersteg už věděl, co to znamená. Couvl na zadních kyčlích pln strachu, pak za ním vyšlehl plamen a přimrazil ho.
Tentokrát vyšlehl oheň silněji, byl delší a blíž a Kandersteg propadl šílené hrůze. Vletěl do dráhy a obíhal ji znovu a znovu. Bylo to totéž, jako když člověk čeká, že se zastaví roztočená ruleta. Tentokrát ale zůstal stát na horním konci pole, daleko od mé skrýše.
Jud šel za ním středem pole, aby si nadešel. Hluboce jsem si oddychl, jak se mi ulevilo.
Původně jsem se uložil co nejpohodlněji, ale teď už mne začínaly údy bolet nečinností a chytla mne křeč do pravého lýtka. Ještě pořád jsem se však neodvažoval pohnout, pokud jsem měl ty tři muže na očích a oni mne mohli zahlédnout.
Zavřeli Kanderstega do jeho malé ohrádky a odešli do kůlny. Já jsem si opatrně a tak tiše, jak to jen bylo v šustícím listí možné, protáhl ruce a nohy, abych se zbavil křeče, kterou vystřídalo brnění. Ale co... věčně to trvat nemůže.
Chystali se zřejmě celou proceduru znovu opakovat. Plamenomet pořád ještě ležel u plotu.
Slunce stálo vysoko na obloze a já si všiml jeho odrazu na levém rukávu mé bundy hned u mé hlavy. Moc se to lesklo. V živém plotu ani v příkopu nebylo nic, co by odráželo světlo tak, jako černá kůže. Bylo možné, bylo vůbec možné, že by Wilson přišel tak blízko, a přitom si nevšiml, že se za plotem leskne něco, co by tam nemělo být?
Adams s Humberem vyšli z kůlny, opřeli se o vrata a pozorovali Kanderstega. Zapálili si cigarety a začli si povídat. Zřejmě neměli naspěch. Dokouřili cigarety, odhodili je a zůstali tam ještě asi deset minut. Potom zašel Adams ke svému vozu, a vrátil se s lahví a několika sklenicemi. Wilson vyšel z kůlny, přidal se k nim a všichni tři tu stáli na slunci, klidně popíjeli a tlachali, jakoby se nechumelilo.
Na to, co dělali, byli už samozřejmě zvyklí. Už to předtím dělali nejmíň dvacetkrát. Jejich poslední oběť stála ostražitě, bez hnutí a rozechvělá v ohrádce, byla příliš rozčilená, než aby mohla žrát.
Když jsem je tak viděl popíjet, dostal jsem žízeň. To ale bylo to nejmenší. Bylo čím dál obtížnější nepohnout se. Úplně to bolelo.
Konečně toho nechali. Adams odložil láhev a sklenice a zamířil do kopce, Humber překontroloval západku a Wilson odjistil trysky hadice.
Adams mávl, Humber hvízdl.
Tentokrát se Kanderstegova silueta ostře a hrozivě zarýsovala proti ohni. Wilson se shýbl, zářící jasný zášleh blýskl koni pod břichem a mezi nohama.
Téměř jsem vykřikl, jakoby to popálilo mne a nikoli koně. Jeden hrozný okamžik se zdálo, že je Kandersteg příliš poděšen, než aby mohl uniknout.
Ale potom se už se ržáním dostal na oběžnou dráhu jako meteor, prchající před ohněm, před bolestí, před psí píšťalkou...
Běžel tak rychle, že nestačil vytočit roh, vrazil do živého plotu, odrazil se, klopýtl a upadl. Oči mu lezly z důlků, zuby vyceněné, vyhrabal se divoce na nohy a znovu vyrazil, kolem mé hlavy, polem, kolem dokola, a zas kolem dokola.
Konečně se zastavil asi dvacet yardů ode mne. Stál teď zcela tiše, zbrocen potem, stékal mu po krku i po nohou. Svaly se mu křečovitě chvěly.
Jud Wilson k němu zamířil s bičem a holí. Pomalu jsem zaryl obličej mezi kořeny, a snažil jsem se utěšit tím, že i kdyby mne snad spatřil, stále nás ještě dělí zadrátovaný plot a měl bych při útěku náskok. Ale motockyl byl ukryt asi dvě stě kroků za mnou a od něj k ohybu silnice bylo zase ještě nejméně tolik, kdežto Adamsův šedý jaguár stál na druhé straně koňského stání. Na to, že by se mi útěk povedl, bych nerad sázel.
Kandersteg byl tak vystrašen, že se ani nehýbal. Slyšel jsem, jak na něj Wilson křičí a práská bičem, ale trvalo dobrou minutu, než kopyta, stále klopýtající, prošla kolem mé hlavy.
I když byla zima, potil jsem se. Propánakrále, myslel jsem si, teď mám v krvi zrovna tolik adrenalinu jako ten kůň. Od chvíle, kdy Wilson šel za koněm, slyšel jsem zřetelně tlukot vlastního srdce.
Jud Wilson zařval na Kanderstega tak blízko u mého ucha, že to znělo jako výstřel. Práskl bič.

„Tak dělej, dělej, dělej!“

Stál na stopu ode mne, ale Kandersteg se nechtěl hnout. Zase zapráskal bič. Jud zařval na koně a dupl, aby ho přiměl k pohybu. Až ke mne dolehlo zachvění země. Nestál ode mne dál než jeden krok, s očima upřenýma na koně. Stačilo, aby se jenom ohlédl... Začal jsem si myslet, že cokoli, snad i odhalení by bylo lepší než ta strašná snaha ani se nepohnout.
A pak najednou bylo po všem.
Kandersteg plaše popoběhl, vrazil do ohrady a udělal několik dalších nepravidelných krolů ke konci pole. Jud Wilson se hnul za ním.
Ležel jsem dál jako kláda a cítil jsem se úplně vyčerpán. Srdce mi opět počínalo tlouci normálně, popadl jsem dech a otevřel zaťaté prsty, svírající hrsti shnilého listí.
Jud přinutil Kanderstega dojít krok za krokem k rohové ohrádce, kde ho zase zavřel. Pak vzal plamenomet a odnesl ho ke kůlně. Práce skončila. Adams, Humber i Wilson stáli vedle sebe a kochali se výsledkem své manuální dřiny.
Světlá srst koně byla zbrázděna tmavými pěšinkami tam, kde stékal pot; stál se strnulýma nohama a strnulou šíjí uprostřed ohrádky. Kdykoli se některý z mužů pohnul, nervózně sebou trhnul a zase zůstal strnule stát. Nějakou dobu to potrvá, než se natolik zotaví, aby ho bylo možno naložit a odvézt do Possetu.
Mickey byl pryč tři dny, ale to bylo - jak jsem soudil - jenom proto, že mu omylem příliš popálili nohy. Kanderstegovo školení zřejmě proběhlo bez závad, takže se mohl vrátit poměrně brzo.
Pro mne a mé strnulé údy to stejně nebude dost brzy. Pozoroval jsem ty tři muže, jak se loudají na sluníčku, procházejí se od vozu ke kůlně a zase zpátky, bezstarostně tráví dopoledne, ale ani na chvilku se nevzdálili bezpečně z mého dohledu. V duchu jsem klel a odolal jsem pokušení poškrábat se na nose.
Konečně se hnuli. Adams s Humberem se vecpali do jaguára a odjeli směrem na Tellbridge. Ale Jud Wilson si vlezl do kabiny koňského vozu, vytáhl papírový sáček se svačinou, sedl si na vrátka a pustil se do jídla. Kandersteg zůstal nehybně stát v malé ohrádce a já v příkopě taky zůstal bez hnutí.
Jud Wilson dojedl, zmačkal papírový sáček do koule, zívnul a zapálil si cigaretu. Kandersteg se potil dál a já dál trpěl. Všude byl úplný klid. Čas ubíhal.
Jud Wilson dokouřil, odhodil špačka a zase zívl. Potom pomalu, pomaloučku slezl z vrátek, sebral plamenomet a odnesl ho do kůlny. Sotva zmizel ve dveřích, sklouzl jsem do mělkého příkopu a natáhl se na bok, nedbaje vlhkosti; hlavně, že jsem konečně mohl, i když to bolelo, narovnat jeden po druhém své ochrnuté údy.
Podíval jsem se na hodinky - byly dvě hodiny. Dostal jsem hlad a litoval jsem, že jsem nebyl tak prozíravý, a nevzal si s sebou kousek čokolády.
Ležel jsem v příkopě celé odpoledne, nic jsem neslyšel, jen jsem čekal, až ten chlap nastartuje vůz a odjede. Za chvíli jsem se navzdory chladu a přítomnost Juda Wilsona jen stěží ubránil spánku. Té směšné situaci se dalo odpomoci jen nějakou činností. Převalil jsem se tedy na břicho a opatrně, po centimetrech jsem zvedal hlavu, abych viděl na Kanderstega a na kůlnu.
Jud Wilson zase seděl na vrátkách. Musel můj pohyb zaznamenat koutkem oka, protože odvrátil hlavu od Kanderstega, který stál přímo před ním a pohlédl směrem ke mně. Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že se mi dívá přímo do očí. Potom však jeho pohled sklouzl mimo mne a zase se beze stopy podezření vrátil ke Kanderstegovi.
Snažil jsem se zadržet dech, abych se nerozkašlal.
Kůň se pořád potil, prozrazovaly to tmavé skvrny na kůži, ale už se tak tupě nedíval, a jak jsem si všiml, švihal ocasem a neúnavně potřásal krkem. Už z toho byl venku.
Ještě s větší opatrností jsem zase uložil hlavu a hrudník na složené ruce a čekal dál. Krátce po čtvrté se vrátil Adams a Humber v jaguáru a já vlezl do živého plotu a vykukoval jsem z něj jako králík z nory.
Rozhodli se, že koně odvezou. Jud Wilson vycouval s vozem k vratům, spustil rampu a Kandersteg, který se na každém kroku vzpínal, byl nahnán a nacpán dovnitř. Zmatek ubohého zvířete byl naprosto viditelný i z té vzdálenosti. Měl jsem koně rád. A nacházel jsem uspokojení v tom, že to budu já, kdo Adamsovi, Humberovi a Wilsonovi zatrhne tohle týrání.
Zase jsem opatrně zalehl, a po krátké chvíli jsem slyšel, jak startují oba vozy - nejprve jaguár a potom vůz s koněm, a jak odjíždějí zpět do Possetu.
Když zvuk jejich motorů zmlkl, vstal jsem, protáhl jsem se, smetl špinavé listí z oděvu a obešel jsem pole, abych si prohlédl kůlnu.

Byla pečlivě zavřená na jakýsi komplikovaný patentní zámek, ale oknem jsem mohl spatřit, že uvnitř není téměř nic vyjma plamenometu, několika nádrží, patrně s hořlavinou, velkého trychtýře a tří složených zahradních židlí, opřených o stěnu. Vloupat se dovnitř zřejmě nemělo cenu, i když by to bylo asi snadné, protože kování zámku bylo přišroubováno na povrchu dveří. Pomocí šroubováku u svého kapesního nože bych mohl kování sejmout, aniž by se zámek poškodil. Napadlo mi, že podvodníci jsou v některých věcech až fantasticky hloupí, zatímco v jiných mají zase spoustu fantazie.

Prošel jsem vrátky do Kanderstegovy ohrádky. Tam, kde stál, byla tráva sešlapaná. Vnitřní povrch závor byl natřen bíle, takže to připomínalo pažení na závodištích. Chvíli jsem se na ně díval a cítil jsem něco jako ozvěnu toho utrpení, které zažil ubohý kůň na tak nevinně vyhlížejícím místě. Pak jsem šel pryč, kolem svého úkrytu v příkopu a došel jsem k motocyklu. Zavěsil jsem helmu na řídítka a nastartoval motor.
Tak to bychom měli, pomyslil jsem si. Své jsem si udělal. Bezpečně, klidně, se zdarem. Tak, jak to mělo být. Už jen zbývalo doplnit včerejší zprávu a dát závěrečná fakta k dispozici funkcionářům.
Dojel jsem zpátky na místo, odkud jsem pozoroval Humberův dvůr, ale nikdo tam nebyl. Buď Beckett můj dopis nedostal nebo nemohl žádnou posilu sehnat, nebo ta posila, jež přijela, měla už čekání dost a zase odjela. Deka, brašna, i zbytky jídla ležely nedotčeny tak, jak jsem je tam nechal.
Než jsem se sbalil a odjel odtud, rozepnul jsem bůhví proč bundu a vyndal dalekohled, abych se ještě naposled podíval do dvora.
To, co jsem spatřil, zničilo v jediné vteřině můj libý pocit jistoty a dobře vykonané práce.
Do dvora právě vjížděl rudý sportovní vůz. Zastavil vedle Adamsova šedého jaguára, otevřely se dveře a vystoupila dívka. Byl jsem příliš daleko, aby rozeznal její rysy, ale rodinný vůz ani stříbřitě světlá hlava mne nenechávaly na pochybách. Zabouchla dveře u auta a váhavě kráčela ke kanceláři, kde mi zmizela z očí.
Hlasitě jsem zaklel. Ze všeho na světě se musí stát právě tahle proklatě nebezpečná a nečekaná věc! Nic jsem Elinoře neřekl. Myslela si, že jsem obyčejný podkoní. Vypůjčil jsem si od ní píšťalku. A byla to Octoberova dcera. Jaká byla šance, uvažoval jsem zdrceně, že o posledních dvou věcech pomlčí a nevnukne tak Adamsovi myšlenku, že by ho mohla ohrozit.
Sama by nemusela být v nebezpečí, myslil jsem si. Pochopitelně jen tak dlouho, dokud bude jasné, že jsem to já, kdo zná význam píšťalky, nikoli ona.

Připusťme však, že to nebude tak úplně jasné. A vycházejme z toho, že Adams se vlastně nikdy nechová zcela normálně. Jeho zvyky nebyly normální. Byl to psychopat. Dovedl asi impulzivně zabít novináře, který se ukázal být nepohodlným. Kdo mu zabrání zabíjet znovu, vezme-li si do hlavy, že se to udělat musí?

Dám jí tři minuty, řekl jsem si. Bude-li se ptát po mně, dozví se, že tam už nejsem a hned zase odjede, a pak by bylo všechno v pořádku.
Tolik jsem si přál, aby zas vyšla z kanceláře a odjela svým vozem! Pochyboval jsem, že bych ni dokázal z toho bezpečně dostat, kdyby jí chtěl Adams ublížit, protože překážky v podobě Adamse, Humbera, Wilsona a Casse byly zjevně příliš veliké. A neměl jsem právě velkou chuť to zkoušet. Ale tři minuty uplynuly a červený vůz stál na dvoře prázdný.
Asi se tam s nimi dala do řeči a neměla ani ponětí, že existuje něco, co by neměla říkat. Kdybych udělal to, co jsem chtěl a řekl jí, proč jsem byl u Humbera, nebyla by přijela. To byla moje chyba, že je tu. Musil jsem tedy udělat vše pro to, aby zase v pořádku odešla. Neměl jsem na vybranou.
Strčil jsem dalekohled do brašny a nechal ji i s houní tam, kde byla. Potom jsem zapnul bundu, nasadil si helmu, znovu nastartoval motorku a sjel dolů rovnou do Humberova dvora.
Motorku jsem nechal u vrat a vešel dovnitř kolem kůlny, kde stál pojízdný koňský box. Dveře byly zavřeny a po Judu Wilsonovi ani památky. Snad už odjel domů, doufal jsem. Došel jsem až k hornímu konci dvora, kde byla kancelář a viděl jsem Casse, jak na druhém konci nahlíží do čtvrtého stání zleva. Kandersteg už byl doma.
Adamsův jaguár a Elinořin rudý sporťáček stály bok po boku uprostřed dvora. Podkoní se činili se svou večerní prací a všechno vypadalo všedně a klidně.
Otevřel jsem dveře kanceláře a vešel dovnitř.
To mám z těch svých obav, pomyslil jsem si. To mám ze své přetínané fantazie. Byla v naprostém bezpečí. Držela v ruce poloprázdnou sklenici s růžovou tekutinou, přátelsky se bavila s Adamem a Humberem a usmívala se.
Humberova vážná tvář vypadala trochu úzkostlivě, ale Adams se smál a zřejmě se dobře bavil. Celý obraz zůstal jasně vryt v mé pamětí, než se všichni tři otočili a pohlédli na mne.
„Danieli!“ vykřikla Elinor. „Pan Adams říkal, že už jste odjel.“
„Ano. Ale něco jsem si zapomněl, a tak jsem se pro to vrátil.“
„Lady Elinor Tarrenová,“ pravil Adams rozvážně, přičemž mne obešel, zavřel dveře a opřel se o ně, „se přišla otázat, jestli se vám vydařil pokus s tou psí píšťalkou, kterou jste si od ní vypůjčil.“
Tak tedy bylo přece jen dobře, že jsem se vrátil.
„Ale to jsem přece neřekla,“ protestovala. „Přišla jsem si jen pro píšťalku, pokud ji už Daniel nepotřebuje. Chci říct, že jsem náhodou jela kolem a chtěla jsem mu ušetřit práci s posíláním píšťalky...“
Obrátil jsem se k Adamsovi. „Lady Elinor Tarrenová,“ řekl jsem stejně rozvážně, „neví, proč jsem si píšťalku vypůjčil. Neřekl jsem jí to. Neví o tom nic.“
Jeho oči se přivřely a potom se zase doširoka otevřely, jak na mne upřel pohled. Spodní čelist měl vysunutou. Dobře si všiml způsobu, jakým jsem s ním mluvil, i jak jsem se na něj díval. Na to nebyl u mne zvyklý. Pohlédl zpět na Elinor.
„Nechte jí být,“ opakoval jsem. „Ona to neví.“
„O čem to proboha hovoříte?“ tázala se Elinor s úsměvem, „co to vlastně bylo za tajemný pokus?“
„Na tom nic není,“ řekl jsem. „Je tu... é... takovej hluchej podkoní a chtěli jsme zjistit, jestli neuslyší zvlášť vysoké tóny, to je všechno.“
„Ach tak,“ řekla, „a zaslechl je?“
Potřásl jsem hlavou. „Bohužel ne.“
„Škoda. Vzala sklenici, v níž zachrastily kostičky ledu. „Myslíte, že byste mi tedy mohl píšťalku vrátit, když už ji nepotřebujete?“
„Samozřejmě.“ Sáhl jsem do kapsy opasku, vyňal píšťalku a podal ji Elinor. Viděl jsem Humberův údiv a Adamsův vztek, že Humber při prohlídce zapomněl na tak nápadný úkryt.
„Děkuji vám,“ řekla a dala si píšťalku do kapsy. „A co budete dělat teď? Zase podkoního? Víte,“ obrátila se k Humberovi s úsměvem, „divím se, že jste ho propustili. Jezdil nejlíp ze všech podkoní, které jsme kdy v otcových stájích měli. Vlastně jste mohli být rádi, že ho máte.“
U Humbera jsem ovšem dobře nejezdil. Začal se neobratně bránit. „On vůbec není tak dobrý...,“ ale Adams ho rázně přerušil.
„Myslím, že jsme Roka podceňovali, Hedleyi. Lady Elinor, jsem si jist, že ho pan Humber vezme na vaše doporučení zpět a že ho už nikdy nepropustí.“
„Výborně,“ řekla spokojeně.
Adams na mne pohlédl přivřenýma očima, aby zjistil, zda jsem ocenil jeho malý žert. Neshledal jsem, že by byl k popukání.
„Sundejte helmu,“ dodal potom, „jste v místnosti a stojíte před dámou. Dejte ji dolů.“
„Myslím, že si ji nechám,“ řekl jsem klidně. Byl bych potřeboval spíš ještě navíc brnění. Adams nebyl zvyklý, abych mu odporoval, a tak jen beze slova sklapl ústa.
Humber pravil udiveně: „Nechápu, proč s tím Rokem tolik naděláte, lady Elinor. Domníval jsem se, že ho váš otec vyhodil, protože vás... že vás obtěžoval.“
„Ale ne,“ zasmála se, „to byla moje sestra. Ale nebyla to pravda, víte? Ona si všechno vymyslela.“ Dopila zbytek sklenice a s nejlepšími úmysly mne definitivně předhodila vlkům. „Musela jsem otci slíbit, že to nikomu neprozradím, ale když jste Danielův zaměstnavatel, tak byste to měl vědět. On není zdaleka tak špatný, jak se dělá.“
Chvíli bylo hluboké ticho. Potom jsem řekl s úsměvem: „To je nejkrásnější doporučení, jaké jsem kdy dostal... Jste velice laskavá.“
„Božínku,“ smála se, „víte přece, jak to myslím... a já nechápu, proč na sebe trochu víc nedbáte?“
„Někdy se to nehodí,“ odpověděl jsem a se zdviženým obočím pohlédl na Adamse. Ale ani on zřejmě můj vtip neocenil. Vzal Elinořinu prázdnou sklenici.
„Ještě campari s ginem?“ navrhl.
„Ne, děkuji, musím už jít.“
Postavil její sklenici vedle své a pravil: „Myslíte, že Roke je typ muže, který musí polykat meprobamaty, aby se nebál pečovat o divokého koně?“
„Meprobamat? M e p r o b a m a t ? To určitě ne. Nemyslím, že vůbec někdy v životě bral meprobamat. Že, pane Roku?“ zeptala se a obrátila se ke mně. Na její tváři se objevilo překvapení.
„Ne,“ odpověděl jsem. Strašně jsem si přál, aby už byla venku, aby se nemusela divit ještě víc. Byla v bezpečí, jen dokud nikoho nepodezřívala a nic nevěděla.
„Ale říkal jste přece...“ začal Humber, kterému to ještě stále nebylo jasné.
„To byl žert. Jen takový vtip,“ řekl jsem. „Vzpomínáte přece, jak se tomu pan Adams smál.“
„To je pravda, smál jsem se,“ pravil Adams pochmurně. Aspoň ten neměl zřejmě nic proti tomu, když se Elinor nic nedozví, a byl ochoten ji pustit.
Její tvář zjasněla. „Tak vida... ale myslím, že bych už měla jít. Zítra pojedu na neděli do Slaw, máte pro mého otce nějaký vzkaz, Danieli?“
Byla to bezvýznamná, společenská poznámka, ale všiml jsem si, jak Adams strnul.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak tedy... bylo to velmi milé, pane Humbere. Moc vám děkuji za pohoštění a doufám, že jsem vás nepřipravila o příliš mnoho času.“
Podala ruku Humberovi, potom Adamsovi a nakonec mně.
„To je dobře, že jste se pro něco vrátil. Myslela jsem už, že jsem vás zmeškala a že jsem přišla o píšťalku,“ usmála se.

Já rovněž. „Byla to opravdu šťastná nádoda.“
„Tak nashledanou. Na shledanou, pane Humbere,“ zvolala, když jí Adams otevřel dveře. Pozdravila ho na prahu, kde zůstal stát a já ji pozoroval oknem přes Humberovo rameno, jak jde ke svému vozu. Úleva, kterou jsem pocítil, když zmizela, byla větší nežli strach o sebe sama.
Adams vešel dovnitř, zavřel dveře, zamkl je a dal si klíč do kapsy. Humber hleděl udiveně a ještě pořád nic nechápal.
Podíval se na mne a řekl: „Jakoby to ani nebyl tentýž Roke, i jeho hlas se změnil.“
„Bůh ví, kdo to je, ten zatracený Roke.“
Jediné, co na téhle situaci ještě ušlo, bylo, že už jsem se nemusel krčit, když se mnou mluvil. Bylo to prostě báječné, moci pro změnu stát před ním rovně. I když to asi dlouho trvat nebude.
„Vy myslíte, že je to Roke a ne Elinor Tarrenová, kdo ví o píšťalce?“
„Samozřejmě,“ řekl Adams netrpělivě. „Pro Krista, copak ještě nic nechápete? Zdá se, že nám ho sem October nasadil. Jak jenom, sakra, mohl něco tušit?“
„Ale Roke je přece jenom podkoní!“
„Jenom,“ opakoval Adams zuřivě. „Ale to na věci nic nemění. Podkoní mají přece jazyk, ne? A také oči. Podívejte se na něj. Není to ten tupý pitomec, jakého ze sebe dělal.“
„Nikdo přece neuvěří jeho slovům proti vašim,“ řekl Humber.
„Nikdo jeho slova ani neuslyší.“
„Co chcete dělat?“
„Zabiju ho,“ řekl Adams.
„Snad to tak bude lepší.“ Humber to konstatoval, jakoby šlo o utracení koně.
„To vám nepomůže,“ řekl jsem. „Poslal jsem už inspektorům zprávu.“
„To už nám jednou kdosi říkal,“ poznamenal Humber, „a nebyla to pravda.“
„Tentokrát je to pravda.“
Adams řekl zuřivě: „Zpráva sem nebo tam, zabiju ho stejně. Jsou tu ostatně ještě jiné důvody...“ Odmlčel se, pohlédl na mne a dodal: „Převezl jste mne. Mne. Co?“
Neodpověděl jsem. Nezdála se mi zrovna nejvhodnější doba pro společenskou konverzaci.
„Tenhle má motocykl,“ řekl Humber zamyšleně.
Pamatoval jsem si, že okénka v koupelně jsou příliš malá, než aby se jimi dalo uniknout. Dveře do dvora byly zamčeny a Humber stál u svého stolu, právě mezi mnou a oknem. Moje volání by mohlo přivolat leda Casse, a ne chudáky podkoní, kteří by ani nevěděli, že tu jsem, a i kdyby, stejně by pro mne nehnuli prstem. Adams i Humber byli větší a silnější než já, Adams dokonce o dost. Humber měl hůl a já nevěděl, jaké zbraně chce použít Adams. Nikdy v životě jsem se skutečně nepral. Příštích pár minut jsem tedy neměl zrovna nejutěšenější vyhlídky.
Na druhé straně jsem však byl mladší než oni a díky tvrdé práci, kterou na mně požadovali, jsem byl úplný atlet. Také jsem měl na hlavě helmu. A mohl bych po nich něco házet, takže poměr našich sil nebyl přece jen tak nerovnoměrný.
U zdi poblíž dveří stála dřevěná židle s koženým sedadlem. Adams ji uchopil a šel ke mně. Humber zůstal tiše stát s holí připravenou v ruce.
Cítil jsem se strašně.
Adamsovy oči byly přivřeny víc než jindy a nebylo v nich ani stopy po úsměšku, který mu pohrával na rtech. „Musíme si taky trošku užít,“ řekl hlasitě. „Spálenou mrtvolu si moc prohlížet nebudou.“
Rozmáchl se židlí. Odrazil jsem ji, ale tím jsem se ocitl v dosahu Humbera, jehož hůl mne zasáhla do ramene, těsně vedle ucha. Klopýtl jsem, upadl a kutálel se po zemi. Vstal jsem právě tak tak, abych uhnul před židlí, kterou po mně Adams praštil. Jedna noha židle se nárazem ulomila. Adams se shýbl a zdvihnul ji. Byla to pořádná, silná hranatá noha s ostrou špicí tam, kde se ulomila od židle.
Adams se zasmál a odkopl zbytek židle od rohu.

„A teď,“ ohlásil, „si trochu zasportujem.“

Pokud se dá hovořit o sportu, tak si myslím přišli na své.

Po chvíli byli oba dosud celkem nezranění, zatímco mně přibyly do sbírky další modřiny a krvácel jsem rovněž z rány na čele, způsobené ostrým koncem nohy od židle. Moje helmice jim však dost kazila styl a zjistil jsem, že se mi skvěle daří uhýbat. Taky jsem kolem sebe kopal.
Humber byl pomalý, a tak raději zůstával na stráži u okna a praštil mne holí, jen když jsem se mu přiblížil na dosah. Protože kancelář nebyla velká, stávalo se to bohužel dost často. Od začátku jsem se snažil chopit se jeho hole, rozbité židle nebo něčeho jiného, co bych po nich mohl hodit, ale jediným výsledkem bylo, že mi ochabovaly ruce. Adams uhádl mé úmysly s židlí a postaral se, abych se k ní nedostal. Předměty vhodné k házení nebyly v této pusté kanceláři nikde jinde než na stole za Humberem.
Kvůli té chladné noci na svahu jsem měl na sobě pod budou dva svetry a ty působily tak trochu jako podušky. Zvláště Adams však tloukl tvrdě a já jsem se doslova sesul, kdykoli mne jeho rána zasáhla. Chtěl jsem proskočit oknem bez ohledu na sklo, ale nedali mi možnost, abych se k němu přiblížil, a čas k pokusům se krátil.
V zoufalství jsem se přestal uhýbat a vrhl se sám na Humbera. Nevšímaje si Adamse, který toho hned využil a zasadil mi dvě bolestivé přímé rány, chytil jsem svého bývalého zaměstnavatele za klopy, zapřel jsem se jednou nohou o stůl a smýkl jím úzkou místností. Přistál s řachnutím na jedné ze skříní.
Tam na stole leželo těžítko ze zeleného skla, velké asi jako kriketový míček. Vklouzlo mi hladce do dlaně a já je jediným plynulým pohybem uchopil, otočil se na patě a vrhl je na Humbera, který se asi deset stop ode mne zvedal ze země. Vzal jsem ho rovnou mezi oči. Krásný zásah. Okamžitě, bez hlesu padl.
Ale dřív než byl na zemi, už jsem byl u něj, abych se znovu zmocnil zelené skleněné koule, která byla lepší zbraní, než hůl či noha od židle. Adams však příliš brzy pochopil. Napřáhl ruku.
Udělal jsem chybu, když jsem si myslel, že jedna rána navíc už nerozhoduje, a tak jsem necouvl, i když jsem věděl, že Adamsova noha od židle zase dopadá. Tentokrát mne helmice nezachránila, protože jsem měl sehnutou hlavu. Rána dopadla pod okraj helmy za ucho.
Zavrávoral jsem a upadl, s rameny opřenými o stěnu, s jednou nohou zkroucenou pod sebou. Hlava se mi točila. Neviděl jsem dobře a v uších mi hučelo.
Adams se nade mnou sklonil, rozepnul řemínek mé helmy a sundal mi ji z hlavy. To má jistě svůj význam, blesklo mi matně hlavou. Vzhlédl jsem. Stál nade mnou, usmíval se a pohupoval nohou od židle. Dobře se bavil.
V posledním zlomku vteřiny se mi trochu vyjasnilo v hlavě a uvědomil jsem si, že pokud ihned něco nepodniknu, bude tahle rána tou poslední. Nebyl už čas uhnout. Zdvihl jsem pravou ruku, abych zaštítil nechráněnou hlavu a kus dřeva na ni tvrdě dopadl.
Zadunělo to jako exploze. Ruka mi klesla podél těla ochrnutá a bezvládná.
Co zbývalo? Deset vteřin. Možná míň. Zuřil jsem. Právě Adamsovi jsem nechtěl dopřát potěšení, aby mne zabil. Pořád se usmíval. Pozoroval, jak na to budu reagovat a pomalu zdvíhal ruku k poslední ráně z milosti.
Ne, vykřiklo to ve mně, ne! Nohy mám přece v pořádku. Co tu, ksakru, sedím a čekám, až mne zabije, když mám přece dvě zdravé nohy? Stál po mé pravici. Levou nohu jsem měl skrčenou pod sebou a Adams ani nevěnoval zvláštní pozornost tomu, že jsem ji narovnal a natáhl před něj. Zdvihl jsem obě nohy ze země, jednu zaklínil o jeho kotníky a druhou před ně, pak jsem pravou nohou silně kopl, levou mu podtrhl obě nohy a převalil se, vkládaje do toho zbytek sil.

Adams byl dokonale překvapen. Divoce zamával rukama a padl s řachnutím na záda. Jeho těžká váha znásobila ještě účinek pádu, takže byl otřesen a mohl jen pomalu vstát. Nemohl jsem svou strnulou pravicí už nic hodit. Postavil jsem se na nohy, uchopil jsem těžítko do levičky a uhodil ho do hlavy, dokud byl ještě na kolenou. Zdálo se, že mu to nic neudělalo. Vstával dál. Chroptěl.
Zoufale jsem se rozpřáhl a znovu ho uhodil rovnou do zátylku. Tentokrát se složil a zůstal ležet.
Poklesl jsem vedle něj. Bylo mi zle, bolest se mi rozlézala celým tělem a z čela mi kapala na podlahu krev.
Ani nevím, jak dlouho jsem tak zůstal, lapaje po dechu a pokoušeje se sebrat síly a odejít, ale patrně to ani nebylo příliš dlouho.
Nakonec mne postavilo na nohy pomyšlení na Casse. V tomto stavu by mne bylo porazilo batole, natož teprve svalnatý, podsaditý předák.
Oba muži leželi dosud bez hnutí. Adams těžce dýchal, spíše chroptěl. Humberova hruď se slabě zdvíhala.
Sáhl jsem si levou rukou na tvář, byla plná krve. Zřejmě mám celý obličej zakrvácený, pomyslil jsem si, a nemohu přece takhle jet po silnici. Odvrávoral jsem do koupelny, abych se opláchl.
V umyvadle byly polorozpuštěné kostičky ledu. Led. Tupě jsem na něj zíral. Led v ledničce. Led v nápoji. Led v umyvadle. Dobré k zastavení krve. Sebral jsem jednu a pohlédl do zrcadla. Strašný pohled. Přidržel jsem kostku ledu na ráně a pokoušel jsem se dát dohromady. Bez valného úspěchu.
Po chvíli jsem nalil do umyvadla trochu vody a umyl si krev s tváře. Ukázalo se, že rána je široká několik centimetrů a není nijak vážná, i když stále ještě krvácela. Ohlížel jsem se po ručníku.
Na stolku u lékárničky stála dóza s odkrytým víčkem a vedle ní lžička. Můj pohled po ni sklouzl, hledal ručník a zase se tam vrátil. Udělal jsem tři nejisté kroky po místnosti. Ta dóza mi něco říkala, ale pořád jsem ještě nebyl schopen normálně uvažovat.
Láhev fenobarbitalu v prášku, jako ta, z níž jsem čtrnáct dní dával Mickeymu. Nic než fenobarbital. Vzdychl jsem si.
Napadlo mi, že Mickey dostal poslední dávku. Lahvička by tedy měla být prázdná. Vypotřebovaná. A ne plná. Ale stála tu nová, plná až po hrdlo, vedle na stole ležely ještě kousky voskového víčka, jímž byl uzávěr utěsněn. Někdo zřejmě načal novou lahvičku fenobarbitalu a spotřeboval z ní několik lžic.
Samozřejmě. Pro Kanderstega.
Nalezl jsem ručník a otřel si obličej. Potom jsem se vrátil do kanceláře a poklekl jsem k Adamsovi, abych si vzal z jeho kapsy klíč. Už přestal chroptět.
Převalil jsem ho na bok.
Nedá se to nijak hezky říci. Byl mrtev.
Malé praménky krve mu vytékaly z uší, očí, nosu i úst. Sáhl jsem mu na hlavu tam, kam jsem ho zasáhl a pod prsty jsem ucítil zlomené kosti.
Zděšen a roztřesen tím obrazem jsem mu prohledával kapsy, až jsem klíč nalezl. Potom jsem vstal a přešel ke stolu, abych zatelefonoval policii.
Telefon jsme shodili na podlahu, kde ležel se spadlým sluchátkem. Shýbl jsem se a vzal ho neohrabaně do levé ruky. Závratí se mi zatočila hlava. Kéž by mi nebylo tak zle! Narovnal jsem se a s vypětím všech sil jsem postavil telefon na stůl. Krev mi crčela po obočí, ale neměl jsem dostatek sil, abych se znovu umyl.
Venku ve dvoře svítilo jedno nebo dvě světla, také v Kanderstegově stání. Dveře stání byly otevřeny dokořán a kůň uvázaný u hlavy vyhazoval a zuřivě kopal. Rozhodně nevypadal, že by byl uklidněn sedativem.
Prst se mi zastavil na číselníku a cítil jsem, jak trnu. Jako by se mi v tu chvíli v hlavě rozsvítilo.
Kandersteg nebyl omámen sedativem. Nepřáli si přece, aby mu ochabla paměť. Naopak. Mickey také nedostal fenobarbital, dokud nebylo jisté, že je úplně pomatený.
Nechtěl jsem uvěřit myšlence, která se mi vtírala - totiž že jedna či dvě lžičky fenobarbitalu do campari s ginem by mohly být bezpochyby osudné.
Jasně jsem si vybavil to, co jsme viděl při příchodu do kanceláře: nápoje, úzkost na Humberově tváři, potěšení na Adamsově. Podobal se výrazu, který měl Adams, když myslel, že mě zabije. Rád zabíjel. Z toho, co Elinor řekla, usoudil, že uhádla, k čemu píšťalka slouží, a neplýtval časem, když se jí mohl zbavit.
Není divu, že nic nenamítal, když chtěla odejít. Odjede zpět do pokoje a zemře, kilometry odtud, bláhové děvče, které přebralo uspávači prášky. Nebude tu sebemenší spojení s Adamsem nebo s Humberem.
A nebylo také divu, že byl tak pevně odhodlán zabít i mne. Nejen, že jsem se dověděl, co dělá s koňmi, nebo že jsem ho podvedl, ale že jsem také viděl, jak Elinor pije gin.
Nepotřeboval jsem příliš mnoho představivosti, abych si vybavil to, co se asi odehrálo před mým příjezdem. Jak Adams laskavě říká: „Tak vy jste se přišla podívat, zda Roke použil píšťalky?“
„Ano.“
„A ví váš otec, že jste tady? Ví o té píšťalce?“
„Ale ne. Prostě jen tak mi napadlo sem zajet. Samozřejmě o ní neví.“
Musil si o ní myslet, že je blázen, když sem přijela jen tak. Ale pravděpodobně byl mužem, který si myslí o všech ženách, že jsou praštěné.
„Chtěla byste trochu ledu do ginu? Ne, neobtěžujte se, dám vám ho sám, jsem tu hned. Tak, tady to máte, drahoušku, silný gin a fenobarbital - rychlá cestička rovnou do nebe.“
Neváhal vzít na sebe riziko, když zabil Stapletona, a vyšlo mu to. A kdo může tvrdit, že by mu nebyly prošly dvě další vraždy, kdyby mne byli nalezli někde v sousedním okrese rozbitého na dně strže i s motorkou, a kdyby Elinor tiše zemřela ve své koleji?
Kdyby Elinor zemřela.
Prst jsem měl stále ještě na číselníku. Třikrát jsem jím vytočil devět, devět, devět. Žádná odpověď. Stiskl jsem knoflík a zkusil to znovu. Nic. Linka byla mrtvá, celý telefon byl mrtvý. Všechno bylo mrtvé, Mickey byl mrtev, Stapleton byl mrtev, Adams byl mrtev, Elinor... dost, dost, dost! Sebral jsem dohromady své roztěkané myšlenky. Nefunguje-li telefon, někdo musí dojet za Elinor do koleje a postarat se, aby nezemřela.
Moje první myšlenka byla, že já to udělat nemohu. Ale kdo tedy? Nemýlím-li se, potřebuje rychle lékaře, a promrhám-li čas telefonováním či hledáním jiného telefonu nebo někoho, kdo by šel místo mne, ubude naděje na její záchranu. Mohl bych u ní být za necelých dvacet minut. Kdybych telefonoval z Possetu, nesezenu pro ni pomoc o nic dřív.
Třikrát jsem se pokoušel, než jsem se strefil klíčkem do dírky. Pravou rukou jsem klíč neudržel a levá se mi třásla. Zhluboka jsem se nadechl, otevřel dveře, vyšel ven a zase jsem je za sebou zavřel.
Nikdo si mne nevšiml. Vyklouzl jsem ze dvora stejnou cestou, kudy jsem sem přišel. Nasedl jsem na motocykl, ale bohužel motor hned nenaskočil, když jsem sešlápl startér, a za řadou stání vyšel Cass, aby se přesvědčil, kdo tu je.
„Co se děje?“ volal. „To jsi ty, Dane, co tu zase děláš?“ Pokročil ke mně.
Horečně jsem dupnul na startér. Motor vybafl, zakašlal a chytil. Pustil jsem plyn a kopl jsem tam rychlost.
„Vrať se,“ řval Cass, ale já jsem obrátil stroj zády k němu, vyrazil jsem ze vrat a hnal jsem se dolů k Possetu, až mi písek lítal od pneumatik.
Plyn byl v pravé rukojeti řídítek. Stačilo otočit řidítko, aby stroj zrychlil, anebo ho stočit na druhou stranu, aby zpomalil. Otočit rukojetí bylo za normálního stavu snadné. Nebylo to snadné tentokrát, protože když jsem přinutil ochrnutou paži sevřít řidítko, dostavila se místo ochabnutí prudká bolest. Málem jsem spadl z motorky ještě dřív, než jsem byl ze vrat venku.
Durham byl asi deset mil na severovýchod. Půldruhé míle dolů a sedm a půl přes vřesoviště po málo užívané okresce a nakonec jedna míle přes město. Nejhorší bude poslední část, kde je mnoho zákrutů, a kde bude při dopravním ruchu třeba střídat rychlost.
Pouze vědomí, že by Elinor mohla zemřít, kdybych odpadl, mne vůbec udrželo na motorce. Byla to jízda, kterou bych už podruhé prožít nechtěl. Ani nevím, kolik jsem měl po těle ran, ale bylo toho dost. Snažil jsem se na to nemyslet a soustředit se na to hlavní.
Elinor - pokud jela rovnou do koleje - musila pocítit ospalost brzy po příjezdu. Nikdy jsem se o to zvlášť nezajímal, ale pokud jsem si vzpomínal, začínají barbituráty působit asi tak za hodinu. Barbiturát rozpuštěný v alkoholu působí ovšem mnohem dřív. Rychleji. Asi tak za dvacet minut až půl hodiny. Ale jist jsem si nebyl. Dvacet minut stačilo pravděpodobně k tomu, aby se dostala bezpečně domů. A potom? Půjde do svého pokoje. Bude se cítit unavená. Lehne si. A bude spát.
Zatímco jsem se rval s Adamsem a Humberem, byla zřejmě na cestě do Durhamu. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem se motal v koupelně, ale určitě nedojela do koleje dlouho před tím, než jsem vyrazil na cestu. Rád bych věděl, jestli jí bylo natolik zle, aby se svěřila přítelkyni a požádala ji o pomoc. Ale i kdyby to udělala, ani ona, ani nikdo jiný by nevěděl, co s ní vlastně je.
Dojel jsem do Durhamu, absolvoval jsem všechny zatáčky, dokonce jsem se krátce zastavil na křižovatce, když svítila červená. Překonal jsem silné pokušení jet posledního půl kilometru krokem, abych už nemusel přidávat plyn. Ale to, že jsem nevěděl, jak dlouho trvá, než vznikne působením jedu už nenapravitelná škoda, dodávalo mé úzkosti křídla.

 

Dobré knihy cz - Online prodej knih